GREEN CARNATION si mě získali svým opusem magnum „Light of Day, Day of Darkness“. Tehdy jsem to točil stále dokola a užíval si hudební a náladové proměny na tomto jedno-skladbovém albu. Předpříprava na tuto šedesátiminutovou kompozici byla už na předchozím albu „Journey To The End Of The Night“, které lze považovat za skicu či studii nezbytnou k vybudování onoho díla. Na následných albech přešli ke klasičtěji pojatým písním inspirovaných starým hard rockem. Ve druhé polovině nultých let se pak kapela odebrala na odpočinek. Probrali se o deset let později, kdy začali opět aktivně koncertovat a živě nahráli i celé „Light of Day, Day of Darkness“. Novou tvorbu následně uvedli na albu „Leaves of Yesteryear“. To mně i vrátilo chuť si připomenout jejich starší nahrávky. Přitom vlastně šlo stěží o plnohodnotné album. Byly tam pouze tři nové skladby. Polovinu stopáže zabral cover „Solitude“ a nově nahraná „My Dark Reflections of Life and Death“ z prvního alba.

S vydáním novinky mě překvapilo, že o skupinu je v redakci velký zájem. Většina členů našeho volného uskupení hudebních kafralů si to poslechla a alespoň v jedné větě se v nějakém komunikačním kanále vyjádřila. To se nestává ani u alb „velkých kapel“. Mnoho lidí, mnoho vkusů. GREEN CARNATION jsou fajn, vydali pěkné kolekce své hudby, ale fenoménem doby zase nejsou. V čem to tedy vězí? Ono to může být v sestavě. V GREEN CARNATION se sešly osobnosti norské scény z různých žánrů. Zakladatelem je Tchort, který je spojený hlavně s EMPEROR a CARPATHIAN FOREST. Poté dvojčata Botteriovy a Anders Kobro z IN THE WOODS… za jejichž předchůdce i následovníky jsou GREEN CARNATION považováni. Zpěvák Kjetil Nordhus prošel celou řadou uskupení, přičemž značnou část své kariéry, hlavně v mrtvém období GREEN CARNATION, se věnoval zpěvu v TRISTANIA, to je pro změnu má srdeční záležitost. A pak je tu bubeník Jonathan A. Perez, který dlouhá léta bubnoval v TRAIL OF TEARS a SIRENIA, a nakonec se před necelými deseti lety přidal i ke GREEN CARNATION. Paličky nicméně v nejdůležitějším období kapely držel Anders Kobro. Nebudu vynášet nějaké interní drby, ale jsou kolegové, se kterými se ve svém vkusu skoro v ničem neshodnu a kupodivu tato různorodá sebranka nám ten výjimečný průnik umožní. Jiná věc je, že album „Light of Day, Day of Darkness“ bylo skutečně pozoruhodným úkazem. Po hudební stránce nám tak kapela plní roli kročehlavského pivovaru - chutě jsou různé a většině redakce současná tvorba už nevoní, ale na nějaké to brblání okolo to stačí.

Jak už bylo zmíněno, poslední deska „Leaves of Yesteryear“ se za plnohodnotné album dá považovat jen s odřenýma ušima. Spíš to bylo takové EP. Pro kapelu ale mělo beze sporu význam ten, že se opět společnými silami pustila do tvůrčího procesu. Procesu, který kapela nepodnikla po skoro patnáct let. Že jsou považováni za nástupce IN THE WOODS…, bylo sporné tvrzení pro jejich první nahrávky. „Light of Day, Day of Darkness“ složil celé Tchort. Další alba už byla společným dílem, kam nejvíce přispěli Tchort a Sordal (který se v IN THE WOODS… jen krátce mihnul). V současné obnovené formaci je pod většinou skladeb podepsán právě Sordal případně Nordhus. Tchort se už v sestavě na albu nevyskytuje a dle prohlášení kapely z letošního května ani poslední čtyři roky z osobních důvodů se souborem nehrál. Ve stejném prohlášení však avizují jeho návrat a opětovné ujmutí se kytarových povinností. Uvidíme v budoucnu.

Album začíná slibným doom metalovým kouskem, postaveném na hutném rytmickém podkladu, ostrých riffech a melancholické náladě. Už od první skladby si lze vychutnat skvělý hlas Kjetila Nordhuse. Vždy jsem měl tohoto pěvce v oblibě a s přibývajícími křížky je jeho hlas ještě lepší. Na druhé položce „In Your Paradise“ se potvrdí, že tahle kapela celou svou kariéru počínaje albem „A Blessing in Disguise“ směřovala ke klasickému hard rocku (chcete-li AOR). To ve své nahotě ukáže pak v závěrečné „Too Close to the Flame“, v níž se dostávají do polohy pozdních Párplů. Svůj zájem o klasické rockové balady demonstrují v „Me, My Enemy“. Příznivci černého kovu si budou chrochtat ve „The Slave That You Are“, kde zazní agresivní blackové pasáže. Je to velmi výrazná povedená věc, která z konceptu tak trochu vyčnívá. Extrémní vokál skladbě dodal hostující Grutle Kjellson (ENSLAVED). Titulní skladba „The Shores of Melancholia“ je již klasickým rockem. Pro malebnou melodii a chmurnou náladu jim to ještě můžeme odpustit. Přesto doufám, že se tímto směrem na dalších albech nevydají. Že budou další pokračování aktuální nahrávky, napovídá samotný název „A Dark Poem Part I:“. Uvidíme, ono těch prvních a posledních dílů velkých děl na hudební scéně bylo také dost.

Závěrem ještě musím zmínit, že obal má jednoznačný rukopis Niklase Sundina, který s kapelou spolupracuje dlouhodobě. Na první pohled jednoduchá malůvka, která však vychází z detailních a promyšlených kreseb. Jestli se někdy vrátím ke svému přehledu metalových obalů, tento se tam určitě objeví. GREEN CARNATION se vracejí, žádné další „Light of Day, Day of Darkness“ nebude. To byl Tchortův ojedinělý tvůrčí výtrysk. V současnosti je to především Sordalova parta a jeho obliba v klasickém hard rocku diktuje i aktuální tvorbu.