Je tomu nějaký čas, co jsem vytěsnil lehkou fóbii z nedostatku nových zajímavých kapel v rock-metalovém průmyslu. Produkce zaběhlých hrdinů, které sleduji od začátku kariéry (např. MASTODON) nebo zasloužilých ikon, jež začaly hrát ještě před mým zjevením na tomto světě (např. RUSH) najednou přestávala stačit k naplňovaní posluchačských potřeb. Ony stálice pořád umí zaujmout, zřídkakdy pak překvapit, nadchnout, a proto jsem svěží impulsy očekával hlavně od nastupující generace.

Klaustrofobní pocit z plytkostí u nové líhně byl hojen i tím, že jsem věnoval více času sice respektovaným avšak nepochopeným průkopníkům různých sub žánrů. Zde za všechny uvedu definitivní docenění teď pomalu veteránů KORN. Dnes jsem zkrátka rád, že můj vnitřní konflikt s nepříjemně iritujícím konzervatismem vyústil k větší otevřenosti a trpělivosti, než tomu bylo cca před dekádou, a nacházím potěšení i v žánrech, jenž jsem kdysi arogantně ignoroval.   

KARDASHEV (název dle sovětského astrofyzika) je aktivní od roku 2012, svoji výjimečnost nesměle odkryl až o osm let později na EP „The Baring Of Shadows” a zvláště následník v podobě druhé řadovky „Liminal Rite“ sliboval obrovský potenciál pro budoucí tvorbu. Jejich aktuální sbírka „Alunea“ předčila veškerá očekávání a je dostatečnou náplastí na moje letošním lamentovaní nad přílišnou neprogresivností utkvěle progresivních kapel. Čtveřice z arizonského města Tempe dokázala geniálně sladit brutální a melodickou složku, a to nejen hudebně, ale především vokální variace svým půvabem doslova magnetizují. Dvaačtyřicetiminutová stopáž je dynamickým celkem generovaným dvěma vzájemně doplňujícími se silami aneb jakési téměř ideální zhudebnění symbolu Jin-Jang, akorát se to nazývá „Deathgaze“.

Nikdy jsem nebyl velkým zvukovým hnidopichem, ale tady musím zase jenom chválit. Takto si představuji luxusní nazvučení a cokoliv méně dokonalého by vlastně tento hudební ultra-hybrid docela úspěšně pohřbilo zaživa. Kapela odřezává údy z death, gore, grind, black metalu a blíže nedefinovaných klidových pasáží se sladkostí post rocku-metalu. Akurátně dávkovaný zpěv, častokrát i dvojhlasný, následně probouzí a graduje pestrobarevnou směsici emocí tohoto precizně sešitého monstra.

Ačkoliv je hudební dění skutečně rozmanité, tak jsem nikdy nenabyl dojmu, že se přehrává či vycpává. Osm skladeb vás nasaje svojí živelností a než se nadějete, je tu konec a vy nechcete nic jiného než další jízdu na excelentně propracovaných rytmických pasážích vyšperkovaných „agreso-melody“ proměnami vokálu Marka Garretta. Markův rozsah čerpá z různých příchutí grind-growlových stok. Je takovou brilantně vyšlechtěnou odrůdou Travise Rayna z CATTLE DECAPITATION, která navíc umí v momentě přepnout do uklidňujících nepatetických odstínů, jež by mohly mít ambice na hostování v jakémkoliv romantickém muzikálu, na který bych s klidným svědomím při své zvědavosti zašel.

Perfektně naaranžovaný Garrettův projev je v podstatě zážitkem sama pro sebe a to, že z časti používá vlastní „uměle“ vytvořený jazyk určený speciálně pro toto album, které volně navazuje na osm let starší EP „Almach“, je dalším malým plusem při konečném hodnocení (za tu odvahu, za tu námahu). Důvodem pro rozvinutí této myšlenky do praxe je pocta jakémukoliv jazyku a jeho roli v lidském bytí. Sluší se ještě dodat, že oba opusy filozofují nad průsečíky povinnosti a zodpovědnosti.

Dále nelze nezmínit kredit Seana Langa za bicí artilerií. „Sypačky“ jsou nápadité a dechberoucí, navíc zpestřované – vyztužované dobře slyšitelnou basou Alexe Reitha. Tento dvouválec je perfektně veden na první poslech upozaděnou, avšak nesmírně efektivní a promyšlenou hrou Mirollových kytar. Žádný z aktérů si neuzurpuje nějaké větší plochy k prokázaní svého mistrovství a paradoxně právě díky této střídmosti jsou um a kreativita každého z nich jasně slyšitelné, protože, jak už jsem psal výše, je to právě ukázková a kolektivně formovaná dynamika, která tuhle kolekci pekelně fajruje.

Na předchozí řadovce zaujaly vstupy saxofonu. Po prvním protočení novinky jsem ani neřešil nějaké hostování, materiál si jednoduše hned získal pozornost a údiv přesně tak, jak byl slyšen. Vklady dvou existujících externistů nejsou nijak výrazné. V předposlední „We Could Fold The Stars“ s našponovaním všech uší, co máte, zaslechnete duduk Pawla JJ Przybysze a už jen existence tohoto instrumentu byla pro mě zajímavou edukativní odbočkou. Dále je tu přiznaná, ale bohužel těžko identifikovatelná Erin Dawson se svou vokální neženskostí a k nalezení jejího „partu“ na“ „Speak Silence“ poslouží jako vodítko Erinina domovská formace GENITAL SHAME.

Na „Alunea“ je zkrátka všeho s mírou, vrchovatou i pečlivě kalibrovanou. Této desce disponující velmi neotřelou atmosférou v podstatě není co vytknout. Vůbec si nedokážu vysvětlit, proč jsem nesáhl po maximálním hodnocení. Asi bych měl ještě více zapracovat na své aroganci. Každopádně o budoucnost tvrdé hudby a sebe jako neuspokojeného příznivce už strach nemám, letos jsem totiž před sepsáním recenze vybíral z pěti kvalitních alb od různých (pro mě) mlaďochů. Nejmladší z nich KARDASHEV jednoznačně zvítězil.