Měl jsem za to, že eponymní album německých nezmarů vyšlo teprve nedávno, a ony jsou to již dlouhé čtyři roky. Je jistě sympatické, že soubor netěží pouze z minulosti přehráváním prověřených klasik při živých vystoupeních, avšak další vstupy do země zvané "Zlatá minulost" bývají přetěžké. Druhý pokus o tento cestovatelský zázrak nese patetický název „Obři a monstra“.

Musím začít tím, co mi poslech novinky nejvíc kazí, a sice zvukem celé nahrávky. Nebudu zpochybňovat tvůrčí záměr o jakési retro vyznění, ale podivně nazvučené bubny s příšerným virblem a zvláštně zahuhlané kytary posluchači žádný velký pocit slasti nedodají. Nejdůležitější jsou ale samozřejmě obsažené skladby. „Giants & Monsters“ si mezi sebe autorsky rozdělili Deris, Hansen, Weikath a Gerstner, přičemž právě autorská většina Andyho Derise, který ze současné sestavy umí jako jediný složit veselou hitovku ve stylu všech těch dávných „fjučrvrldů“, pak z celého vyznění dělá tak trochu další album PINK CREAM 69. Zbytek bude hodně záležet na tom, zda máte jeho účinkování v HELLOWEEN v oblibě, či nikoliv, každopádně ty jeho dvě "odrhovačky" (míněno v dobrém) „A Little Is A Little Too Much“ a „This Is Tokyo“ plní přesně to, co plnit mají. Do sbírky pak přispěl ještě nezbytnou (tuctovější) baladou „Into The Sun“ a především úvodní písní „Giants On The Run“, která celé album sympaticky startuje bez pompézního intra, a do které mu nějaký ten motiv soudružsky přihrál i její spoluautor Kai Hansen.

Mimochodem Hansen, stále se nemůžu zbavit dojmu, že pro svoje staronové angažmá nechce vytasit příliš silné zbraně. Jeho příspěvek v podobě svižné „We Can Be Gods“ totiž obsahuje jeden z neohranějších kytarových postupů, a i když v ní pak uslyšíme i silný odkaz na GAMMA RAY, v refrénu už příliš neví, kudy kam. Mnohem lepší je tak jeho druhá skladba, tedy závěrečný monument „Majestic“. Jenže i tady má člověk pocit, že se šetřilo motivy, a i když je refrén dostatečně majestátní, druhý pokus o „Skyfall“, který těch zajímavých zlomů obsahoval přece jen více, tak zůstal někde ve třech čtvrtinách cesty.

Paradoxně se proto tvůrcem nejvíc „Keeper“ skladby stal Saša Gerstner, který tohle období HELLOWEEN zažil jako německý školák někde na základní škole. Jeho skladba „Universe (Gravity For Hearts)“ totiž obsahuje přesně ty postupy, na kterých se tehdy stavělo, a i když zákonitě nemůže jít o žádnou revoluci, povedlo se mu poskládat příjemnou kompozici s dostatečně silným refrénem a moc pěkným zlomem akustické kytary, na které pak roubuje další vyhrávky i vítaný návrat sekaného frázování. Navíc jeho druhá skladba „Hand Of God“ patří k tomu nejzajímavějšímu na albu, protože jako jediná není ani "odrhovačka" ani rychlohobling jedné struny. Za mě tedy v nevyhlášeném autorském klání vítězí Sascha Gerstner, protože oba příspěvky kapelníka Michaela Weikatha nestojí skoro za řeč, když schopný refrén ani v „Savior Of The World“ ani v „Under The Moonlight“ nedorazil, a přestože je v obou sympaticky více slyšet Michael Kiske, nezanechají v uších víc, než urputnou snahu o tradiční osmdesátkový HELLOWEEN, bohužel však do mrtě vydojený.

Pojďme si tedy nalít čistého vína. Na „Giants & Monsters“ má posluchač dojem, že skoro pořád slyší zpívat Andiho Derise. Má pocit, že se HELLOWEEN spojili s PINK CREAM 69, když druhý jmenovaný soubor začíná mít navrch. Má pocit, že zvukový kabátek se někomu hodně nepovedl. Má pocit, že na albu jsou některá povedená speedmetalová čísla, něco průměrností a taky dost vaty. Zkrátka a dobře, má pocit, že HELLOWEEN zkusili natočit podobné album jako před čtyřmi lety, ale vyšlo jim více písničkové, s příznivě kratší stopáží, a do celkového dojmu se v něm nejvíc obtiskl Andi Deris. A to, jak už jsme si řekli, pak rozhodne i o tom, jestli se vám spíše líbí anebo ne.