Kapela SUOTANA nezapře inspiraci v CHILDREN OF BODOM, ať už je to základní rytmikou, podobným zpěvem nebo kláveso-kytarovými „duely“. Nepochybně má svůj vlastní přístup, více se soustředí na dlouhé kompozice a inkorporuje folkové vlivy, ale je nepochybné, že nejprve si páni hudebníci cucnuli z metalového cecku u Bodomského jezera. Nicméně Alexi Laiho už je u Ozzyho (nebo Ozzy u Alexiho, jak by nepochybně glosoval Louža) a jeho někdejší kolega Janne Wirman to táhne se svou starou sólovou kapelou WARMEN, které však chybí kytara i charisma jeho někdejšího kolegy. A tak není ku škodě si podobný styl muziky vychutnat odjinud. SUOTANA své počátky datují do poloviny nultých let, ale první album vydali až o deset let později. V té době však CHILDREN OF BODOM ještě drželi žezlo melodického death/power metalu pevně v rukou a SUOTANA tak byla jen jedna z mnoha dalších podobně znějících uskupení.

Na druhém albu „Land of the Ending Time“ se hudebně mnoho nezměnilo, nicméně bylo technicky mnohem lépe provedené a více konkurence schopné. V následujících pěti letech si více ujasnili své hudební vize a na albu „Ounas I“ přišli s menším počtem skladeb, avšak některé zato patřičně natáhli. Více se soustředili na sólové partie, začlenili i nějaké ty progresivní pasáže a nechali svou hudbu načichnout temnotou atmosférického blacku. Oproti předchůdcům to byl určitě krok vpřed. Textově se kapela po celý čas otírá o vliv člověka na životní prostředí, jak to tu pěkně ruinujeme a ničíme. A to jsou původem z Laponského Lappi, kde to zdaleka ještě není tak hrozné. My si tu lesy vykáceli už s koncem středověku, tak proč kafrají. Ale téma je to žhavé a dnes populární, určitě není špatné apelovat na metalové posluchačstvo. Za vlasy přitažený obal má nepochybně naznačovat nějakou dystrofickou vizi. A to ani sami netuší, že dát na obal lososa s losími parohy je v češtině vtipná slovní hříčka.

„Ounas II“ pokračuje tam, kde „Ounas I“ skončilo. A to jak konceptuálně, tak i hudebně. Opět jsou tu přítomné dvě tři rychlé skladby postavené na chytlavé melodii, které pokračují v odkazu „The Ancient“ a „Legacy“ z minulého alba. A rovněž je část materiálu roztažena na dlouhé ploše. Je nutno podotknout, že to je ku prospěchu věci. Táhlé rozpracovávání svých hudebních nápadů těmto Finům sedí a zároveň se tak mohou odchýlit od vlivu svých předchůdců. Instrumentálně opět slyšíme nejvýrazněji klávesy Tommiho Neitoly. Je zajímavé, jak tento chlapík, ač je ve skupině teprve od druhého alba, dokázal na sebe strhnout pozornost. Jednomu nedá si postesknout, že jeho umění má co do činění s hbitými prsty Janne Wirmana. Bohužel mu v SUOTANA chybí ekvivalent Alexi Laiha. Nechci hanět kytaristy, jejich práce je zručná a poctivá, ale klávesové partie jsou nápaditější. To bylo patrné na minulém albu a vlastně už na jeho debutu „Land of the Ending Time“.

Rozjezd v podobě úderné skladby „Foreverland“ je dobrý vstup do krajiny finského melody-deathu, ale pro kapelu je to teprve rozehřívačka a skutečně se rozjedou až v následné „Winter Visions“. Tam je patrna síla tohoto alba. Už minule se výrazně polepšili v melodické malbě a tuto polohu si udrželi, nyní s mírným důrazem směrem k folkovým nápěvům. A především Tommi Neitola kouzlí a krade si všechny instrumentální pasáže pro sebe, kytara nekytara. S „Twilight Stream“ SUOTANA zabředne více do epického blacku, počínaje nezbytným tremolem v úvodu, přes skřehot Tuoma Marttinena až po chytlavý sborový refrén pro patřičný hymnický efekt. Velmi podařená skladba, která přispívá k rozmanitosti materiálu a podobně jako „Legacy“ z minula je ukázkovým kouskem toho, jak si tito Finové dokážou pohrát se svými melodickými nápady.

The endless polar nights have arrived, Dark and cold cover embraces the land. Tak se praví v kompozici „The Crowned King of Ancient Forest“, která pokračuje v atmosféře epického černého kovu a je rozpracována na rozsáhlé ploše. Kapela stejně jako u předchozí skladby sází na výrazný sborový refrén, tentokrát ponořený do znatelně temného hávu. Pro svůj nejdelší opus „1473 Ounas“ si pozvali hostující zpěvačku Zoe Marie Federoff-Šmerda (dnes už ex-CRADLE OF FILTH). Tahle skladba je zajímavá, jak postupně rozpracovává své melodické motivy, které gradují ve zdánlivém finále v polovině skladby. V ten moment se celý koncept pozmění a prostor dostane právě Zoe. Snad jí za to zaplatili více než Danny. Závěrečná skladba „Hatebreeder“ je pak nikterak překvapivou poctou svým vzorům.

Závěrem nezbývá než si postesknout nad délkou materiálu. Pomineme-li intra a covery, tak obě alba mají jen půl hodiny hracího času. Tohle dát dohromady, bylo by to famózní album. Ale i takto za to můžeme být rádi. Hlavní je, že vysoko nastavenou laťku nejenom udrželi, ale dokonce překonali. Byť by bylo lepší napsat, že druhá část zaklapla přesně do drážek předchozího jako pomyslný rozlomený amulet. Je záhodno ještě zmínit, že jako předkapela svých krajanů WOLFHEART vystoupí 7. října v Košicích a 8. října v Praze.