Němečtí FEUERSCHWANZ mohou být považováni za ukázkový příklad toho, že trpělivost růže přináší. Letos jednadvacetiletá kapela totiž právě přichází se svým již třináctým studiovým albem, ovšem krom rodného Německa zřejmě nebude mnoho těch, kteří by do detailu znali zejména počátky jejich diskografie, v oněch časech se odvíjející poněkud více středověce – folkovým směrem, než že by tlačily na exaktní metalovou pilu. 

Jako přelomové bývá zmiňováno album „Sex Is Muss“ z roku 2016, již poměrně tvrdší, a definitivní vzestup kapely na kovové scéně potvrdila dvojice alb „Memento Mori“ (2021) a „Fegefeuer“ (2023). A zhruba od stejných čerstvě postcovidových časů jsou FEUERSCHWANZ velmi vytěžovaným koncertním tělesem na Starém kontinentu, čemuž se vlastně nelze vůbec divit. Jsou přiměřeně originální, barevní, zároveň dostatečně tvrdí a nabízí díky tomu spoustu zvučných skladeb, co se jen tak nevezou po folkmetalovém povrchu.

V tomto smyslu také mohou být vnímáni jako žhavý příslib do budoucnosti, podrží-li si zejména svůj entuziasmus a nenechají se zlomit nabytou popularitou a s tím souvisejícím tlakem na ještě vyšší a tučnější úspěchy. Ty totiž nevěští nic dobrého, jak by třeba pozdní kariéry SABATON a POWERWOLF mohly svorně vyprávět. Ovšem právě s touhle výzvou se Němci na novém albu „Knightclub“ (jinak vtipná přesmyčka, o tom žádná) nejspíš perou a nevypadá to úplně na jejich přesvědčivé vítězství.

Už jen to, že titulní kus (i s infantilním rapovým koktáním „Pa – pa – pa“ v refrénu) byl napsán kvůli účasti skupiny v soutěži Eurovision, a že jako třetí skladbu na albu objevíte strašlivě podlézavý cover někdejšího diskohitu „Gangnam Style“, je na pováženou. Tady se s tím metalem nejspíš počítá jen jako s takovou podpůrnou berličkou, kdyby to cestou mainstreamu přece jen nevyšlo. A to vážně není dobře, pokud tedy chcete raději FEUERSCHWANZ hrdinsky se prodírající temnotou divočiny, než aby poskakovali s kašpárkovskými rolničkami někde pěkně v teple u krbu v putyce.

Protože jak ukazují i některé další skladby na albu, „Valhalla“, „Name der Rose“, „Eisenfaust“ nebo „Avalon“ například, pořád tady onen zmiňovaný potenciál štiky ve folkmetalovém rybníčku je (a je úplně jedno, zda v rodné němčině nebo stále častěji se objevující angličtině). Album jako celek díky tomu není úplně ztraceno, ale tahle jeho jistá schizofrenie je mu zcela jistě na obtíž, a FEUERSCHWANZ by si měli pro příště vybrat, kterou cestou se chtějí vydat. Ta navenek naleštěná, navoněná a bohužel také poctivého posluchačského zážitku prostá se nejspíš metalovému fanouškovi nebude muset ale vůbec líbit.