Minule jsme se rozloučili dost pesimisticky. Kapela rozložená, ovládnutá fetem, stín sebe sama. Jenže dneska otevíráme recenzi číslo osm z celkových patnácti, jsme přesně uprostřed našeho příběhu, a tak je jasné, že se něco stalo. Něco, co AEROSMITH vlilo novou krev do žil. Koneckonců, všichni aspoň koutkem ucha známe ty slavné písničky z devadesátých let – „Livin´ On The Edge“, „Cryin´“ nebo „Taste Of India“. Takže se kapela předtím musela zvednout. Je to zázrak, ale zvedla. A začala zase dělat skvělou muziku. Šlo to pomaličku, krok po kroku, a začalo to v době dnes recenzovaného alba „Done With Mirrors“. 

Deus ex machina

Říká se, že zázraky se nedějí, jenže ony se někdy dějí. A dokonce je způsobují ti největší – rokenroloví bohové! V našem případě ALICE COOPER, který před polovinou osmdesátých let hledal kytaristu do své kapely, a o tohle místo se začal ucházet Joe Perry. Jeho hudební projekt se v tichosti vytratil a chemií zničený, ale pořád ještě skvělý kytarista chtěl hrát. Lidé okolo AEROSMITH to věděli, byli ve střehu, a tak se Perryho „škatule, hejbejte se“ dostaly až k uchu Stevena Tylera. Tomu se představa svého „toxic dvojčete“ u COOPERA vůbec nelíbila, pročež starému kámošovi zavolal a koukal mu pořádně vynadat, proč se cpe jinam, když je přece jeho místo v Érech. Že už bylo dost nepřátelství, a že by se mohlo zase společně muzicírovat.

Perry souhlasil a do AEROSMITH se vrátil. Za ním brzy přišel Brad Whitford, který měl vlastně v mezidobí jen svůj jednorázový projekt, o kterém jsme si říkali minule. A heleďme se – kouzlo se podařilo – AEROSMITH byli zase v původní sestavě! Nesmíme si to nějak idealizovat, pořád to byly feťácké trosky, pořád se sotva udržely na stejdži a výsledek koncertů byl dopředu krajně nejistý. Jenomže to bylo znovu těch pět původních kámošů, kteří odložili kyselé ksichty a hodlali zase bok po boku dobýt svět!

Zpátky v sedle

Není asi divu, že obnovená sestava vyrazila na turné. Jako propagační motto měla na skladě výborný název svoji vlastní skladby – „Back In The Saddle“. Dosti výstižné, ovšem vše by šlo ještě lépe, kdyby kapela zároveň zvládla své démony, závislosti a nevypočitatelné chování. To se zatím ještě úplně nedařilo, Tyler zase jednou v drogovém opojení řádil víc než bylo zdrávo, rval se na pódiu s Hamiltonem, fláknul sebou a koncert musel skončit, což fanoušci v kotli nepřijali zrovna s nadšením. Na turné ale chodilo hodně lidí – snad uvěřili ve šťastnější kapitolu AEROSMITH, snad se na kapelu chtěli ještě rychle podívat, než se uchlastá a ufetuje k smrti. Každopádně lze „Back In The Saddle Tour“ považovat za restart. Opatrný, velmi komplikovaný, ale restart.

To ovšem zdaleka nebylo všechno. Kapela vyměnila management a ten zase vyměnil vydavatelskou firmu. Dosavadní Columbia dostala slušné odstupné, no a na deskách AEROSMITH se začala objevovat značka Geffen. Nová firma si tím evidentně výrazně pomohla – vždyť pod jejím logem se odehrála ona tři následující alba, která se prodala v milionech kusů a přinesla do firemní kasičky pořádné balíky dolarů. To ale zas jednou předbíháme, tak rychle zpátky k „Done With Mirrors“.

Staronové nahrávání

Jiné to bylo i ve studiu. Tedy, ne že by inovace vzešla od samotných muzikantů – ti se opět vyflákli na předprodukci a do studia hodlali nakráčet se snůškou nápadů, které dodělají teprve mezi mikrofony a zvukovými pásy. To se ovšem vůbec nelíbilo novému producentovi, kterým byl Tad Templeman, chlápek, co si v letech předtím brousil ostruhy na nových rockových hvězdách VAN HALEN, se kterými stočil například vysoce ceněné album „1984“. AEROSMITH nastavil pracovní program, který kapela docela přijala, s výjimkou nápadu přizvat ke skládání repertoáru i lidi zvenčí. Éra tehdy prskala a odmítala, což je pikantní při vědomí toho, že hned od dalšího alba „Permanent Vacation“ na tenhle model naopak najela a vylétla možná i proto do nebeských výšin.

Producent vymyslel ještě jednu flignu. Chtěl, aby deska zněla přirozeně a AEROSMITH byli hluční, hrubí, prostě jako na pódiu nebo během zkoušek. Prý se stává, že když se ve studiu rozsvítí upozornění „Nahráváme“, kapely někdy zatuhnou, moc se kontrolují a jde to na úkor autenticity. A tak prý Templeman muzikanty tajně natáčel při hrubých náběrech, když se sehrávali nebo zkoušeli materiál, a to se potom použilo. Ověřit to nejde, je ale pravda, že „Done With Mirrors“ je jedna z nejsyrovějších a nejživelnějších Aero-nahrávek vůbec. Alespoň pro moje uši.

Překvapivě slušné album

Opravdu, AEROSMITH po dlouhé době zas nahráli dobrou desku! „Done With Mirrors“ je v diskografii zastrčená a patří k méně oblíbeným položkám v katalogu, já se ale nebojím říct, že je hodně podceněná. Kapela je jak politá živou vodou – zvuk je fakt dobrý, rockuje to naprosto přirozeně a živelně, po celou stopáž se udržuje drive a skladby taky vůbec nejsou špatné. A žádná coververze, všechno vlastní věci!

„Done With Mirrors“ nemá na drážkách žádný globální Aero-hit, ale kdyby se vesmír pohyboval jen o kousek jinak, bylo by pár kandidátů. Už ten rozjezd – „Let The Music Do The Talking“ je naprostá šleha, mladická energie AEROSMITH jak z druhého-třetího alba. Paráda! Pikantní je, že tahle skladba se objevila už o pět let dříve na stejnojmenném debutovém albu JOE PERRY PROJECT, kde taky není špatná, ale tady prohnaná přes Aero-síto dostává úplně novou sílu. Přesně takovou, aby o sobě AEROSMITH jasně dali vědět, že s nimi zdaleka není konec.

Každá další skladba dobrá

Otázka, jestli úvodovka nebyl nadějný začátek a za ním nuda, je zodpovídána každou další položkou: „My Fist Your Face“ je parádní hard rock/rock´n´roll, „Shame On You“ jakbysmet, „The Reason A Dog“ zase. Jedna spokojenost za druhou, každá další skladba potvrzuje, že kapela opravdu chytila druhý dech, a že AEROSMITH stačí trochu zamakat, aby z nich zase začaly padat ty skvělé věci jako kdysi.

Pětka „Shela“ a šestka „Gypsy Boots“ dávají vzpomenout na časy, kdy Joe Perry vytvářel ty své fantastické riffy rozkládané po strunách, a obě skladby už při třetím-čtvrtém poslechu dobře znáte. Fakt je jen shoda okolností, že třeba tyhle pecky nefigurují na bestofkách a v dlouhodobých setlistech. Další dvě skladby „She´s On Fire“ a „The Hop“ koketují jakoby s americkým country, zvláště první jmenovaná. A opět – naprosto přirozeně, střílené od boku, přesně to, co byste chtěli slyšet někde u pumpy na americkém Středozápadě. Dobrý!

No, a pokud nejste zrovna majitelem původního vinylu a máte nějaké novější vydání, dostanete do uší ještě devátou skladbu „Darkness“, takovou plus mínus bluesovku s typickou Aero-melodikou, která jako skrytý drahokam uzavírá desku. Kapela to takhle udělala mnohokrát, přičemž někdy to koncepčně úplně nevyšlo, ale na „Done With Mirrors“ je konec zase jednou potvrzením kvality a motivačním okamžikem pustit si desku hned znovu.

Hry s fyzikou 

Mít to staré dobové vydání „Done With Mirrors“ o osmi skladbách je ale z jednoho důvodu pořádný kauf. Jde o obal. Protože se v názvu alba objevují zrcadla, byl celý cover a booklet vyveden právě zrcadlově – titulka, kredity a všechno ostatní jde zprava doleva, aby se slova dala číst v odrazu zrcadla. Ve finále to asi nebylo úplně praktické, protože další vydání už jsou stranově normální, ovšem pokud máte onu „nečitelnou“ verzi, je to pěkná raritka a můžete podojit některého sběratele!

Cover desky je vlastně jednoduchoučký – přes celou titulku jen název alba, kde z písmenek prosvítá obrázek, který v plné verzi najdete na druhé straně. Fotka chlapa, který popírá zákony fyziky a jakýmisi „čáry máry“ ohýbá levitující vidličku. Vlastně taky předzvěst budoucích věcí – když se pak podíváme na obaly veleslavných desek „Pump“ nebo „Get A Grip“, podobných surrealistických srandiček tam najdeme plnou náruč.

Existuje právo na to být hvězdy?

Ačkoli je album „Done With Mirrors“ energické a dobré, samo o sobě nemohlo vytáhnout AEROSMITH zase na vrchol. Éra si asi trochu myslela, že si budou dál řádit, fetovat a nějaký zásah shůry se postará o zbytek. Jenže nepostaral. Kapela, a zejména „toxická dvojčata“, musela pochopit, že nejdřív bude nezbytné projít peklem odvykaček, naučit se režimu, zkrotit svá ega a nechat si pomoci od čerstvější krve, makat jako blbí… a pak se možná, možná navrátí původní sláva.

Byla totiž jiná doba. Psal se roku 1985 a hardrocková/metalová scéna měla úplně nový drajv. IRON MAIDEN vydávali jednu za druhou své největší šlehy, JUDAS PRIEST totéž, rok už bylo na světě „Ride The Lightning“ od METALLIKY. Tak co nějací AEROSMITH? I kapely, které z Aero-stylu otevřeně vycházely, například VAN HALEN a MÖTLEY CRÜE, teď byly nesrovnatelně větší než jejich dávní vzorové. AEROSMITH měli prostě smůlu. Zásluhy, to ano, ale zpátky do první brázdy je zatím nikdo pustit nehodlal. Zatím!

Nečekaně hvězdný okamžik

A pak přišlo něco, co vůbec nikdo nečekal! Jistá rychle se deroucí vydavatelská společnost sáhla po AEROSMITH a přinesla jim obrovskou, ale obrovskou šanci na comback. Ano, jde o Def Jam a jejího šéfa Ricka Rubina, který se sice primárně věnoval hip-hopu, jenže jedna z hvězd žánru, newyorští RUN-D.M.C., si vzpomněla na AEROSMITH. Respektive na jejich pecku „Walk This Way“, protože riffová melodie z téhle skladby předtím sloužila raperům jako základ pro jejich hlasové umění.

V březnu 1986 se do studia k RUN-D.M.C. dostavili Steven Tyler a Joe Perry, aby tu nahráli základy pro rapovou coververzi své staré pecky. Nebo možná ani ne tak coververzi, jako spíš crossover – z obou stylů je v nové „Walk This Way“ to vlastní a přirozeně to funguje. Polozapomenutí AEROSMITH se tak znovu dostali do povědomí mas, protože tu byla 80. léta, s nimi MTV a rotace nové „Walk This Way“ v nejvyšších obrátkách. S fantastickým klipem, protože právě nastávala éra pohyblivých obrázků propagujících muziku. Paráda!

Mimochodem, ještě jedno časové srovnání – ve stejné době, kdy Tyler s Perrym tvořili u Def Jam, pro stejnou firmu natáčeli SLAYER svoje kultovní „Reign In Blood“. Děly se zkrátka věci!

Cesta správným směrem

Tak jo, shrňme si to. „Done With Mirrors“ a půlka osmdesátých let pro AEROSMITH ještě nebyla hvězdná hodinka, ale rozhodně spolu zamířili správným směrem. Deska nepatří v katalogu kapely k nejzářivějším jménům, je ale velmi dobrá, a když si budu chtít pustit něco od mých oblíbenců, úplně v klidu sáhnu právě po „Done With Mirrors“. Kapela začala pomalu chápat i to, že jestli chce pokračovat v muzice a neskončit v rakvi, bude muset tvrdě pracovat i na své abstinenci. A i když to příslušní hříšníci zatím spíš říkali, než uskutečňovali, aspoň jim to začínalo připadat jako dobrý nápad. O dva roky později se tohle nové nastavení mělo zúročit způsobem, jaký si předtím nikdo nedovedl ani představit…