Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Případ SYSTEM OF A DOWN je vskutku zapeklitý. Jedno z nejoriginálnějších těles metalové historie vydalo svá poslední alba v roce 2005 a od té doby přivádí fanouška opakovaně do poměrně schizofrenní situace. Od avizované „přestávky“ v roce 2006 kapela prakticky permanentně koncertuje, ale o nové hudbě nemůže být absolutně řeč, pomineme-li tedy singl „Protect The Land/Genocidal Humanoidz“ vydaný v roce 2020 v reakci na tzv. Druhou válku o Náhorní Karabach. Ega umělců, a zejména tedy zpěváka Serje Tankiana a kytaristy Darona Malakiana, jsou zkrátka tak velká, že ani po dvaceti létech od okamžiku, kdy zapříčinila klinickou smrt kapely, se neusmíří jinak, než jen koncertně a to ještě nejspíš pouze pod tíhou argumentu tučných přivýdělků.
Doufat v nové skladby SYSTEM OF A DOWN tak je už spíše jen utopickým snem a všem, kdo skupině rádi naslouchali a naslouchají, tak nezbývá, než sem tam vzít zavděk sólovou produkcí některého z jejích členů, samozřejmě zmiňované ústřední dvojice především. A zatímco Serj Tankian je v tomhle směru poměrně aktivní, Daron Malakian se svým projektem SCARS ON BROADWAY (od roku 2018 navíc s jeho jménem v názvu) po téměř dvaceti létech vydává teprve třetí studiové album s názvem „Addicted To The Violence“. Jemu, stejně jako všem zmiňovaným sólovým záležitostem, je nicméně společné jedno: nezní špatně, ale jako stín nad nimi prostě visí fakt, že (samozřejmě z pohledu vděčného posluchače) si oba umělci při své tvorbě jednoduše chybí navzájem, jak ostatně ukázal vzpomínaný maximálně vydařený singl, z něhož tahle skutečnost v obráceném gardu doslova čišela na všechny strany.
O „Addicted To The Violence“ se tím pádem dozvídáme vše podstatné hned zkraje. Stojí i padá s odkazem na SYSTEM OF A DOWN, jejichž rukopisem Daron Malakian přirozeně vládne, a v souladu s absencí dalších členů svého předobrazu je občas velmi pozoruhodné, ale občas také celkem nanicovaté. Z desítky jeho skladeb se proto vymykají hlavně ty, které v sobě nosí hmatatelně vzrušující systémovský motiv, a sice zejména „Killing Spree“, „Done Me Wrong“, „Destroy The Power“ a „Watch That Girl“. Ještě o stupínek výše nad nimi ční „The Shame Game“, skutečně unikátně rozkročená nad kompletním dědictvím nejslavnější arménsko – americké kapely všech dob, a „You Destroy You“, která to všechno bezvadně barevně stínuje countryfolkovou náladou.
Ve zbytku však album poněkud pokulhává a není nic, co by mu podalo pomocnou ruku (pohříchu ani z pohledu českého fanouška unikátní přítomnost bubeníka Romana Lomtadzeho). Ve stínu nejistoty o další budoucnosti SYSTEM OF A DOWN, abych se tak trochu opakoval, se však navzdory tomu jistě nabízí otázka, zda už jen proto není vlastně „Addicted To The Violence“ albem velmi dobrým, neboť nad něj lepší momentálně vzniknout nemůže. Ale obávám se, že to tak prostě není, vždyť kdo by velebil králíčka, když král opustil trůn. Takže „jen“ dobré? No, na tom už se asi dá shodnout.
1. Killing Spree
[video] 2. Satan Hussein
3. Done Me Wrong
4. The Shame Game
5. Destroy The Power
6. Your Lives Burn
7. Imposter
8. You Destroy You
9. Watch That Girl
10. Addicted To The Violence
Diskografie
Addicted To The Violence (2025) Dictator (2018)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 18. července 2025 Vydavatel: Scarred For Life Stopáž: 36:41
Nejdřív jsem byl skeptický, ale INTERPOL si mě znovu získali. Jasně, energii a hitovost prvních alb už nečekejte, přesto si kapela zachovává ono neuchopitelné kouzlo, které poznáte na sto honů. Intimní, hladivá a překvapivě podmanivá deska.
Táto kapela už tuším viac púta svojou vyšinutou HR politikou ako hudbou. Toto je vážne slabotka. Plytčina bez nápadov. Wow, máte výborného bubeníka! A čo ďalej?
Jsou nahrávky spadající do šuplíku atmosférický black metal, které vás při poslechu neotravují, příjemně tečou jedním uchem dovnitř a druhým ven a chvílemi mají blíže k ambientu. Opravdu velmi pěkná hudba na pozadí, ale co jsem to vlastně poslouchal?
Svět hoří, asfalt měkne a čtyřka z Oklahomy k tomu dodává soundtrack. Další porce sonické beznaděje od kapely, která dokáže proměnit lidskou úzkost v překvapivě návykovou formu.
Bergenská smečka zjednodušila projev směrem k studenému, agresivnímu meloblacku, který mgłavě připomene tvorbu jistých kontroverzních Poláků. A ono to funguje. Čitelný, přístupný, dynamický materiál působí přiměřeně epicky i bez větší orchestrální pompy.
Výživná směs žánrů, mathrockový základ, melodie, emo nálady i post hardcore útočnost. Neposedná rytmika žene skladby do neustálých změn a výrazný ženský vokál umí být přirozeně zpěvný, ale též vyhroceně útočný. Alternativa v tom dobrém slova smyslu.
Francúzsky black metal bol vždy trochu „iný“, a MOURIR tento stereotyp potvrdzujú. Za valivým, pomalým tokom disonantného čierneho kovu, zamračenom ako pán na obale dosky, sa skrýva prekvapivá dávka melódií. Na ploche 40 minút sa tento kontrast neopočúva.