Dnešní posudek bychom mohli zjednodušit na jednu jedinou větu. „SARASTUS hrají klasický black metal dle zažitých pravidel finské školy“. Už jen tohle konstatování poměrně jasně vystihuje, co se na „Agony Eternal“ asi bude odehrávat. Pro další přiblížení bych vás mohl jednoduše odkázat na tento link. Skrývá se pod ním recenze „Flame Within Flame“, poslední to desky SARGEIST, kteří už dlouhé roky válčí na stejném žánrovém poli. Pak už bych si skoro mohl sundat rukavice a po těžké práci odejít obejmout polštář na pohovce s tím, že už víte skoro všechno. Nicméně k tomu dneska nedojde, pokusím se totiž vrátit vyluhovaný čajový pytlík zpět do vroucí vody a ještě pro vás něco navíc vymyslet. Žádné přirovnání totiž není dokonalé a každé pravidlo má buď své výjimky nebo zasluhuje alespoň malou revizi.

SARASTUS jsou pro mě úplně novou kapelou, což sebou samozřejmě přináší vícepráce v podobě alespoň zběžného nastudování starších položek diskografie. Ta ale není v případě finské trojice zrovna rozsáhlá, kromě aktuálního alba totiž čítá jen dva dlouhometrážní kousky a jedno EP. Nicméně pokud bych měl tvorbu SARASTUS hodnotit na základě předešlých dvou desek, určitě bych byl k aplikaci nálepky „klasická finská blackmetalová škola“ trochu opatrnější. Jistě, z klobouku bych i tak tasil jména jako HORNA, SARGEIST nebo SARKRISTA (ano, vím, že jsou to Němci), leč zároveň bych konstatoval něco o tom, že SARASTUS jsou oproti nim lehká a příliš melodická váha (jakkoli finský BM na melodie vyloženě spoléhá).

Novinka je trochu jiná, alespoň tedy hned první skladba, která je o poznání agresivnější/energičtější a skutečně zní jako by vypadla z „Let The Devil In“ zásadního to zpěvníku z dílny SARGEIST. Druhá skladba však přináší změnu v kursu a SARASTUS začínají znovu inklinovat k méně konfliktní produkci. Jako dobrý příklad si beru třetí „Towards Eternity“, která přináší učesanou a výraznou melodiku, kterou kdysi byla typická jiná finská blackmetalová kapela „středního proudu“, a sice CATAMENIA. Bavíme se o období okolo „Morning Crimson“, případně „Eternal Winter's Prophecy“, pak už vlci z Oulu začali svůj melodický black odlehčovat vyloženě heavymetalovými ingrediencemi (tím však neříkám, že to bylo špatně, třeba pátá deska „Chaos Born“ je stále velmi pěkná práce). Pokud jsou v BM chytlavé pasáže, často musíme připomínat vliv DISSECTION, v tomto případě máme na mysli skladbu "No Horizon", kde je přístup Nödtveidtovců určitě znát. Pravda je taková, že v příliš melodických pasážích „Agony Eternal“ trochu ztrácí flow, který nastolila úvodní skladbou „Gravelust“. Finové naštěstí vědí, jak situaci zachránit; vždycky když do repertoáru zařadí jednodušší punkový odzemek („Metamorphosis“) či basic melodické tremolo v kombinaci s vysokým BPM, hned jdou jejich akcie zase nahoru. Od finského blacku očekávám především zábavu a jednoduchou, raw / syrovou neurvalost. Tak to už před více než před pětadvaceti lety nastolili HORNA a BEHEXEN.

Přesně to nastane v poslední skladbě „1664“, která konečně zvedá blackmetalovou standardu nejméně o patro výše. Nejsem žádným znalcem finských dějin, a tak jsem se jal dohledávat, co se asi v Zemi tisíců jezer toho roku stalo. V těchto temných časech si Finové moc vyskakovat nemohli, neb byli součástí švédského království a ještě navíc tou dobou válčili proti Dánům a Norům. Těžko říci, o jaké události v roce 1644 SARASTUS vlastně zpívají, je to o vítězných bitvách nebo opěvují narozeniny spanilé Kristýny Švédské, která v tento rok dosáhla divukrásných osmnácti let a stala se královnou na plný úvazek? Pro účely tohoto článku samozřejmě vybírám druhou jmenovanou variantu.

Jak říkám, SARASTUS hrají klasický black metal dle zažitých pravidel finské školy. Pokud bychom „Agony Eternal“ položili na váhu, ručička by se odklonila od agresivnějších poloh a zastavila by se na těch příjemně melodických. I tak blackmetalový osten bodá a za rohem vykukuje rohatý stín SARGEIST. Mě osobně to celkem stačí.