V minulosti se hodně diskutovalo o stylu a primárním zaměření hudby kalifornských DEFTONES, jenže všechny ty polemiky o nu-metalu, alternativě, shoegaze či rockmetalu ztrácí v jejich případě smysl. Tvorba DEFTONES totiž vždy stála a padala na emocionálním prvku, který dokázal posluchače semlít ať už svou bolestnou intenzitou nebo naříkavou nervozitou. A troufnu si tvrdit, že o úspěšnosti jejich alb vždy rozhodoval tento faktor. Nakolik byla minulá tvorba avantgardní nebo více ctila běžné standardy je vlastně jedno. I zdánlivě přímočaré skladby dokázaly v jejich podání nahnat husí kůži. Samozřejmě na tom má obří podíl Chino Moreno, jeho specifický vokál, který možná nebyl vždy nejčistší a intonačně jistý, zato v sobě nese neskutečné emoce. V jeho projevu se mísí bolestné volání o pomoc i agresivní vzdor. Tak tomu bylo v minulosti a platí to samozřejmě i dnes. I když Chino svůj hlas časem trochu uhladil a je v něm více jemnosti a čistší melancholie, stále umí být i nesmlouvavě útočný a drsný. A když se začneme bavit o nové desce "Private Music", pak je cítit dokonce i jisté vokální přitvrzení.

Minulé album "Ohms" (2020) provázely rozporuplné reakce, sklidilo nějaké to obdivné vyzdvihování, na druhou stranu i řadu odsuzujících reakcí. Osobně jsem zůstal někde uprostřed, nesdílím zklamání kolegy RIPa, ale nadšením jsem také nejásal. Hledání důvodů je ve zmíněné emocionální složce, která prostě musí zafungovat. Teď bych se mohl vracet ke starým deskám, dlouze vyzdvihovat jejich kvality a popisovat čím je která specifická. To přejdu trochu zrychleně konstatováním, že v mém vesmíru jsem si na každém albu (snad s výjimkou "Diamond Eyes") našel to své a všude mě něco otravovalo. Nevadil mi nu-metalový nádech debutu "Adrenaline" (1995) nebo možná příliš alternativně hypnotická poloha "Koi No Yokan" (2012). Tohle roli nehraje. To hlavní je ve sladění zajímavých hudebních motivů s věrohodně působícím a náladovým provedením. Tam, kde se to potká, žeru hudbu DEFTONES i s navijákem. A nejinak je tomu v případě "Private Music". Když trochu předběhnu s verdiktem, že se Američanům tahle deska povedla, je to především proto, že jsem si zde našel pořádný kus fungující hudby. Svůj podíl na tom má i dostatečná pestrost, kterou po silovém a hutném úvodu nakonec DEFTONES odprezentují.

Pokud Moreno před lety mluvil o "Ohms" jako o nejintenzivnějším díle DEFTONES, platí to částečně i o "Private Music", především pak o jeho úvodu. Album se na nás vrhá salvou důrazných skladeb, které nesou zřetelný heavy rukopis kytaristy Stephena Carpentera. Jeho podladěné riffování a dusivé kytarové stěny vytváří silové hudební plochy a chvílemi se dokonce zdá, jako by se Moreno tomuto tlaku podřizoval. Jeho vokál se snaží tu hlukovou razanci překřičet a bolestný nádech v jeho hlase nese kromě typické vypjatosti i náznak vyčerpanosti. Začátek alba tak může svádět k podobným výtkám, které měli někteří k minulému albu. Tedy že se zde pod nánosem důrazné intenzity ztrácí typická emotivní vrstva. Ale ve výsledku tomu tak není. Již úvodní dusavá skladba "My Mind Is a Mountain" nese hezky temnou atmosféru a následná "Locked Club" zase ochromuje až industriálně laděnou aranží. A třetí položka "Ecdysis" mi svým občasným rezolutním rytmem evokuje PRONG. Jistý hutný monolit ale úvodní kousky přece jen představují.

Jenže od klipovky "Infinite Source" se prosazuje specifická dvojakost hudebního vesmíru DEFTONES, tedy boj metalisty Carpentera s Morenovou nervózní alternativou. Chino si bere prostor pro sebe a najednou jsou tu i uvolněnější a vzrušením naplněné pasáže, kde se šklebí ona emocionální propast, kterou skupina již tolikrát v minulosti rozevřela pod nohama nebohých posluchačů. "Souvenir" připomene tuhé náladové válce známé z "Koi No Yokan". I "Private Music" je albem, kde se skupina netlačí do hitových nebo nedejbože podbízivých poloh, melodie jsou zde místy až podprahové, schované v tetelící se zvukové mlze, ale právě proto hodně trvanlivé. Žádná prvoplánovost. Současně je poněkud těžší se do některých skladeb dostat. A jako už to mám u každého alba DEFTONES, najdou se i okamžiky, které bych nejraději přeskočil. Ale to už je pouze můj osobní posluchačský problém a navíc je zde těchto míst opravdu poskrovnu, snad jen trochu monotónně působící části "Milk of the Madonna" a "Cut Hands". Je zajímavé, že mi svou atmosférou i celkovým vyzněním deska nakonec nejvíc připomíná album "Deftones" (2003), tedy počin, kterým skupina potvrdila svou pozici získanou přelomovým "White Pony" (2000).

Ale byť se "Private Music" rozprostírá do zajímavé šíře - slyšte i odlehčující pasáž v závěru "Souvenir", nekompromisně přímočará "cXz", baladická ležérnost "I Think About You All the Time" či zvukově zajímavě prosvětlená až experimentální "~Metal Dream", je nutno přijmout fakt, že DEFTONES většinu času hodně tlačí, a to jak vlastní hudbou plnou nabasovaných riffů, tak zvukovým zpracováním, které je modulované do schválně robustní plnosti. I některé zvonivěji pojaté kytarové linky jako by se ztrácely pod dunivým poklopem. To může být samozřejmě až rušivé, obzvláště ve zmíněné "I Think About You All the Time", která jinak disponuje nádherně melancholickou až srdceryvnou atmosférou a Moreno zde sklouzává do takových rozjímavých vokálních poloh, které mi připomněly MANIC STREET PREACHERS. Tuto zdánlivě absurdní podobnost ostatně slyším i v již zmíněné "Infinite Source".

Samostatnou kapitolou je závěrečná "Departing the Body", skladba, která jako by v sobě zrcadlila všechnu sílu extrahovanou z minulosti DEFTONES. Střídání jemnosti s rezolutní neústupností a především vláčnou melodickou přirozeností, kdy Chino svým ladně plujícím hlasem přebíjí veškerou zvukovou temnotu. K tomu příjemně kontrastní a burcující zvukové doplňky probublávající místy v pozadí. Tahle darda na závěr mě dostala a vlastně představuje zlom, díky kterému album nejde hodnotit vlažně. Navíc je třeba poopravit můj komentář z prvního odstavce. Myslím ten o občasné intonační nejistotě v Morenově hlase. To už můžeme definitivně považovat za minulost. Dnešní DEFTONES jsou po všech stránkách sebejistí a na výši.