Očekávání veřejnosti byla v roce 1994 obrovská. S čím asi přijde pražská skupina LUCIE teď, po dvouleté odmlce? Brzký nástup nové desky předznamenal nečekaně ostrý singl „Vona říká jó“ podpořený obrazovým doprovodem režiséra Petra Vachlera. Papundeklové kulisy mrakodrapů, do kůže oděná diva práskající bičem, obnažená dívčí ňadra pod mokrým tričkem a rozjetá skupina hrající drtivý rock mezi věžáky. Tvrdé bicí, nezvykle rychlé tempo, kytarové běsnění. A nad tím vším David Koller chrlící ze sebe text plný sexuálních narážek. Co to má k sakru být? Kam se poděla stará dobrá LUCIE? Komerční rádia píseň odmítala hrát a mezi novináři se šuškalo cosi o tom, že následující album bude pro většinu fanoušků nestravitelné. Všechny hrozby se ukázaly jako liché. V posledních měsících roku 1994 vstoupila na trh jedna z nejúspěšnějších nahrávek devadesátých let.

Zlomová nahrávka

Nedávno jsem někde četl (zdravím DarthArta) nebo snad možná zaslechl, že v pořadí třetí nahrávka je teprve tou, která ukáže, zdali má hudební skupina skutečný potenciál. Těžko říct. Některá hudební tělesa udělají díru do světa hned s debutem a ta jiná bojují o přízeň fanoušků po většinu kariéry. Výše popsané pravidlo neplatí ani v případě tuzemské skupiny LUCIE, jelikož jak její žánrově pestrý debut z roku 1990, tak následovník „In the Sky“ (1992), v jehož drážkách se nenápadně skrývá inspirační vliv gothic rockového uskupení SISTERS OF MERCY, platí za sebevědomé nahrávky obsahující hned několik zlidovělých hitů. Jen naprostý ignorant by však popřel, že následující rocková jízda „Černý kočky mokrý žáby“ (1994) je přesně tím albem, jež v mantinelech domácí scény zajistila skupině nesmrtelnost. Fakt, že „kočky a žáby“ byly vyhlášeny i nejlepší nahrávkou devadesátých let teď ponechme stranou, protože žebříčky a ankety jsou nesmírně svazující disciplínou. Za validní ukazatel kvality nelze považovat prodejní čísla ani dobové recenze. Teprve čas dokáže zajistit potřebný kritický odstup a možnost prohlédnout si zakonzervovaný obraz hezky z dálky. Právě v tomto ohledu dnes vyčnívá nejtvrdší album skupiny LUCIE nad zbytkem diskografie.

Rozverná hravost prvního alba si v září roku 1994 podala ruku s kytarovou razancí alba druhého, nasála do sebe inspirační vlivy tvrdě rockové světové scény a výsledná forma byla zpečetěna nezaměnitelným songwritingem made in LUCIE. Uvolněná nálada, dravost a tvůrčí hlad vykrystalizovaly do podoby dvanácti písní a jedné krátké instrumentální položky. Trio David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák obohacené o slovenskou výpomoc výtečného baskytaristy Marka Minárika přinesla padesát minut zvukově perfektně ošetřené hudby, kde nechyběly obrovské hity, rocková nesmlouvavost i baladické pohlazení po duši, které ke skupině patří stejně jako dlouhé vlasy k Robertu Kodymovi. Nejznámější a dost možná i nejslavnější poprocková skupina postkomunistické éry se na sklonku první poloviny devadesátých let doslova utrhla ze řetězu a po kratší tvůrčí pauze všem pochybovačům ukázala, že když chce, tak umí i pořádně hrábnout do strun bez toho, aby přišla o své typické rozpoznávací rysy.

Já sám se ke skupině dostal v předpubertálním věku díky MC kazetám, které si rodiče přehrávali v autě během rodinných výletů. Písně hrály víceméně na přeskáčku. Mamča si pomocí neustálého přetáčení pásky hledala balady, táta spíše tvrdší fláky. Později jsem k Vánocům dostal prvního walkmana a kazety si začal půjčovat. Černý kočky mokrý žáby mi v uších burácely takřka každý večer před spaním. S pocitem, že poslouchám tu nejtvrdší hudbu pod sluncem, jsem upadal do snů a oddával se fantaziím o vlastní kariéře rockového kytaristy. No, nevyšlo to, ale LUCIE a vlastně i WANASTOWI VJECY se pro mě staly přemostěním k zahraničnímu hard rocku a posléze metalu. Přiznávám, že po objevení kapel jako GUNS N' ROSES, METALLICA, BLACK SABBATH, DEATH, NINE INCH NAILS a hromady dalších zvučných jmen jsem na Kollera a jeho partu na dlouhé roky zapomněl. Návraty podnícené nostalgií však někdy mívají smysl a já musím konstatovat, že minimálně Černý kočky mokrý žáby neztratily nic ze svého drivu a nakažlivého magnetismu. Tak tedy vzhůru do devadesátek!

Čtyři mušketýři, čtyři kohouti

Shrňme si události konce osmé dekády a prvních okamžiků krátce po sametové revoluci. Nekonečný kolotoč personálních obměn uvnitř hudebního uskupení LUCIE, které se začalo formovat již v první polovině osmdesátých let, nakonec přineslo vítěznou sestavu tvořenou čtyřmi diametrálně odlišnými osobnostmi. Zakladatelé skupiny, kytarista Robert Kodym a jeho nerozlučný kámoš baskytarista Petr Břetislav Chovanec (alias P.B.CH.), k sobě přibrali klávesistu Michala Dvořáka, který následně hodil lano bubeníkovi Davidu Kollerovi. Kromě hudby, pacifismu a společného sdílení nenávisti vůči totalitním režimům nespojovalo čtveřici výrazných individualit téměř nic. I proto se zdá z dnešního pohledu celkem neuvěřitelné, že spolek tak odlišných lidí dokázal vyprodukovat svěží muziku, která se stala signifikantním symbolem nové doby. Jenže zázraky se občas dějí a v hudebním světě ještě častěji. Ne nadarmo se říká, že právě kreativita spjatá s jamovaním ve zkušebně funguje jako tmel. Hudba spojuje. Tak tomu vždy bylo, je a snad dlouho bude.

LUCIE nebyla tvořena žádnými amatéry. Každý ze čtveřice muzikantů měl za sebou již nějaké předchozí zkušenosti. David Koller je mimo jiné nasbíral skrze angažmá u JASNÉ PÁKY, BLUE EFFECTU či v projektu 5P Luboše Pospíšila. Za tuhle „přelétavost“ může do značné míry hudebníkova žánrová nevyhraněnost. Hlavně tvořit muziku bez ohledu na to, jestli si výsledek bude tykat s popem, rockem nebo elektronickými prvky. Umíněnost a zarputilá snaha dotáhnout započaté věci do konce je pro Kollera typická. Stejně tak věčné kopání do neschopných panáků u moci a až obsedantní poukazování na zlo vyvěrající z komunismu, což z něj dnes činí vděčný terč určitých sociálních skupin.

Naproti tomu Michal Dvořák je synonymem pro milovníka adrenalinu a sportů všeho druhu. Někdejší hvězdička z filmu Sonáta pro zrzku (1980), klávesista novovlnné skupiny PANT i vášnivý lyžař. Nebýt hozeného lasa od LUCIE, možná by u sportu zůstal natrvalo. Vznětlivý, občas autoritativní a tvrdohlavý. I takový býval a dost pravděpodobně ještě stále je. Stejnou měrou se v něm ovšem koncentruje puntičkářský přístup ke skládání hudby, pečlivost a až dětské nadšení pro věc. Když v začátcích kariéry LUCIE nebyl po ruce nikdo, kdo by se postaral o propagaci, bez váhání vyrazil do víru Prahy a vylepoval po stěnách budov stovky plakátů zvoucích lidi na turné. Pro kapelu všechno!

Šátky, kůže, dlouhé hnědé vlasy a černý Gibson Les Paul zavěšený proklatě nízko. Pro jedny pozér a přeceňovaný machýrek, pro druhé rocková modla devadesátek s jasně rozpoznatelnou image a výrazovými prostředky v textech. Robert Kodym je romantikem, příznivcem ostrých rockových vibrací i sběratelem etnických nástrojů z celého světa. Rád se přehrabuje v historii i mýtech. Dobro, zlo, čarodějové, kouzla, poklady, duchovno a láska. Bývá prý přehnaně velkorysý a je téměř nemožné dostat ho do varu. Nedá se říci, že by na sobě nechal dříví štípat, jen velmi pečlivě volí budoucí slova a konflikty řeší s klidnou myslí.

Jeho spřízněné dvojče P.B.CH. budí zdání ještě větší duševní vyklidněnosti. Zádumčivý pohled, vousy mudrce, praštěný smysl pro humor. Fanoušek starého punku i orientálních melodií. Jen tak mezi námi, údajně má slabost i pro dechovku, ale moc se o tom nemluví. P.B.CH. je podivín skoupý na slovo. Je těžké vyloudit od něj rozhovor, je těžké odhadnout, jestli to, co zrovna říká, myslí vážně či nikoliv. Jakoby odtržen od problémů celého světa. Že je jeho kapela zrovna na vrcholu popularity? Co má být? Klidně jí dá kopačky a odjede na chatu do lesů, kde bude štípat dřevo a dlouhé hodiny zírat do ohně. S Robertem se seznámil díky hudebnímu projektu PRÁŠEK. Klapalo jim to od počátku. Vzájemně se doplňují. Pokud má zrovna LUCIE a WV pauzu, P.B.CH. se oddává meditacím, přemítání o předchozích životech a snění.

Navzdory barvitosti charakterů (nebo možná právě díky tomu) dokázala LUCIE přijít s něčím jiným. Když v roce 1989 poprvé zazněly tóny připravovaného singlu „Troubit na trumpety by se nám líbilo“, zůstali hudební publicisté mírně vykolejení. Úvod navozující atmosféru karibských ostrovů, vytažená basa, rozmařilé drnkání na kytaru, přesně vlepené klávesové plochy a zvláštně poskládané sloky doprovázené svébytným frázováním Davida Kollera. Je to pop, rock nebo snad funky? Spíš od všeho trochu. Byla z toho cítit touha po svobodě, touha dělat si věci po svém, bez limitů a schvalovacího dohledu pánů s kravatami. O pár měsíců později spatřil světlo světa bezejmenný debut označovaný nezřídka jako „Lucie“, na němž se pomyslná oslava svobody projevila v plné míře. Album v sobě skýtalo neskrývanou upřímnost, přirozenost a poháněl jej náboj tvůrčího přetlaku. Nápady se přelévaly jeden přes druhý, zaplňovaly hrací plochu různými chutěmi a vůněmi. Hymnický rock, neotřelé popové popěvky, novoromantické syntezátory a dokonce i beatbox. Přesto působila nahrávka kompaktně, uceleně a krátce po vydání zamířila ke hvězdám. Start, o kterém si většina začínajících skupin může nechat zdát.

Porevoluční pauza

Bleskový výstup na vrchol následovaný střemhlavým pádem? Ne tak docela, jelikož ukončení činnosti neměla na svědomí prodejní čísla ani nezájem fanoušků. Roku 1992 si LUCIE dala dobrovolnou tvůrčí pauzu s neurčitě nastavenou délkou. Pokud by to měl být konec, odešla by skupina na vrcholu popularity, o čemž svědčila obliba druhého alba „In The Sky“. Ještě 20. března 1992 proměnila LUCIE většinu nominací z Výročních hudebních cen v rámci tuzemské obdoby amerických Grammy Awards. Skladba roku („Černí andělé“), videoklip roku („Černí andělé“), nahrávka roku („In The Sky“) a pochopitelně skupina roku.

Vítězství své ambiciózně pojaté, leč posluchačsky méně přístupné druhé nahrávky skupina patřičně zapila, což znamená, že není o čem vyprávět, neboť kocovina si vybrala svou daň. Trofeje v podobě čtyř malých gramofonů chlapcům posloužily jako poháry na víno, šampus a vůbec vše, co teče. Koncem dubna zahrála LUCIE ve vyprodané Lucerně. Avizovaný konec si nechtěl nechat nikdo ujít. Hodinový záznam z koncertu zvěčnila Česká televize pod názvem „Lucie Live“. V průběhu skladby „Majolenka“, prvního autorského počinu Davida Kollera z dob JASNÉ PÁKY, zazněla od mikrofonu dojemná rozlučka s fanoušky na dobu neurčitou. Atmosférické vystoupení bylo ve studiu Sono vměstnáno do podoby živého dvojalba. Koncem roku již LUCIE patřila minulosti. Hudebníci se chtěli aktivně věnovat jiným projektům.

Kam dál?

Robert Kodym a P.B.CH. ve vzkříšení domovské kapely nevěřili. Logicky tedy oživili svůj původně jednorázový projekt WANASTOWI VJECY a veškerou sílu vložili do nahrávání zbrusu nového materiálu, jemuž předcházel punk rockový debut „Tak mi to teda nandey“ (1991). Snahou muzikantů byla větší barvitost žánrů, výborný zvuk a vyvážený mix experimentů, rockových nátěrů a komerčně přístupnějších písní. 2. září 1992 se na pulty dostala nahrávka „Lži, sex & prachy“ lemovaná obrovským hitem „Sbírka zvadlejch růží“. V naší kotlině okamžitě vypuklo menší šílenství. Prodeje lámaly rekordy, písně dobývaly hitparády a z Roberta Kodyma se stal novodobý sexsymbol. Zájem fanynek byl enormní a jejich chování nevyzpytatelné. Některé mladé dívky, častokrát posilněné alkoholem, dokonce vypátraly adresy hudebníků a trpělivě čekaly před vchodem v naději, že se jejich vlasatí hrdinové objeví. Není divu, že se stal Robert Kodym prvním porevolučním člověkem z hudebního světa, který měl svého vlastního bodyguarda. Spanilou jízdu Wanastowek stvrdilo vyprodané turné po českých a slovenských sportovních halách.

Podobně si počínala i druhá polovina uspané LUCIE. David Koller usilovně přemýšlel, jestli má smysl stavět novou kapelu nebo naopak nabídnout pomocnou ruku někomu z hudební branže. Nemusel otálet příliš dlouho. Začínající plzeňská rocková skupina ALICE s mladým Danem Bártou v čele toužila nahrát své první album. Koller neváhal. Znal kluky z turné k „In The Sky“, na němž ALICE dělala LUCII předkapelu. Obratem kontaktoval majitele Gang Records a pomohl kapele s produkcí alba. V USA vyšla „Incesticide“, kompilační deska skupiny NIRVANA. V pomalu se rozpadajícím Československu vydala rocková ALICE svůj debut „Yeah!“ (1992). Teprve pak si blonďatý hudebník našel čas na novou kapelu.

Koller se vždy uměl obklopit těmi správnými lidmi. V sestavě jeho prvního sólového bandu můžeme nalézt kytaristu Michala Pelanta, klávesistu Michala Nejteka či klavíristku Beatu Hlavenkovou. Sem tam zaskočil i Michal Dvořák. Album nesoucí jméno hudebníka vyšlo pod labelem Monitor na jaře 1993. Příchod předznamenal důrazný pop-rockový singl „Na mě zapomeň“. Album se setkalo s velmi vřelým přijetím kritiků a zaznamenalo nemalý ohlas u fanoušků. Řízná píseň „Krvavý román“ vábila formou videoklipu na stejnojmenný fantasy snímek v režii Jaroslava Brabce, a z hořkosladkého singlu „Chci zas v tobě spát“ se stal generační hit.

Ten, který stojí opodál

Psal se stále rok 1993. Členové bývalé skupiny LUCIE přitahovali pozornost i sami za sebe. To bylo zřejmé. LUCIE nemusela být vzkříšena, protože by to potřebovala, záleželo pouze na rozpoložení těch, kteří ji stvořili. První jiskru k opětovnému zažehnutí ohně nevědomky vykřesal režisér Jan Svěrák. Jeho připravovaná sci-fi komedie Akumulátor 1 (uvedená až následující rok), nabízela obrovský prostor k improvizacím. Režiséra napadlo, že malé roličky indiána a kovboje by mohl svěřit dvojici slavných hudebníků. Robert Kodym i David Koller souhlasili. Neviděli se pár měsíců. Diskuse v ateliéru u malého kulatého stolku zpočátku vázla, za což do značné míry mohla i přítomnost herců, kamer a filmařského vybavení. Komparsisté později vzpomínali, že pozorovat jinak sebevědomé hudební hvězdy, které se vedle kamer změnily v malé stydlivé děti, bylo svým způsobem roztomilé. Ústa obou pánů rozpohyboval až přísun několika panáků. Hlavní témata? Vzájemné vyznání respektu, nostalgické vzpomínání a touha dělat zase něco společně. Scéna se natočila. Z filmu Akumulátor 1 se později stal jeden z nejzvláštnějších filmů tuzemské kinematografie a LUCIE se probudila ze spánku.

S obnovením činnosti souhlasili všichni, ale nakonec do toho přeci jen někdo hodil vidle. Začátkem podzimu se skupina sešla ve zkušebně. P.B.CH. se tvářil divně, což u něj nebylo nic neobvyklého. Pak ale prolomil ticho. „Chlapi, omlouvám se, já do toho ale nejdu. Prostě nemůžu.“ Baskytarista si od ostatních vyslechl snad všechny existující vulgarismy. Jeho rozhodnutí však bylo neoblomné. Věřil vnitřnímu hlasu a ten mu říkal, že jeho cesta vede jiným směrem. Zatímco LUCIE musela narychlo sehnat adekvátní náhradu, P.B.CH. odešel rozjímat na svou odlehlou chatu, kde se věnoval běžným pracím, upřeně pozoroval plameny nočních ohňů a přemýšlel. Došlo mu, že si chce ve studiu otestovat své hráčské a aranžérské schopnosti. Chtěl něco výhradně svého. Po celý prosinec dojížděl do studia Sono a kompletoval své jediné sólové album. Dokončil jej v lednu. Dnes jen obtížně sehnatelnou desku s všeříkajícím názvem P.B.CH. (1994) uvedl na trh videoklip k písni „Nechci“. Baskytarista prý svého rozhodnutí částečně litoval, ale současně je rád za existenci vlastního projektu. Skupina LUCIE se mezitím pustila do skládání své nejambicióznější nahrávky.

Slovenská posila

LUCIE nechtěla sáhnout po prvním basákovi, který zaklepe na dveře. Už dávno nehrála na zábavách pro pár podnapilých nadšenců. Věhlas a popularita stvrzená nemalou řádkou prestižních ocenění si žádal speciální přístup. V pražském Rock Café vznikla improvizovaná zkušebna. Za hradbu bicích usedl Štěpán Smetáček, trio muzikantů se uvelebilo na židlích před pódiem a baskytaristé, kteří se přihlásili přes inzerát, předváděli to nejlepší, co v nich bylo. Zapnutá kamera zaznamenávala každého odvážlivce a skupina si polohlasem sdělovala bezprostřední dojmy. Vybírat ze stovek uchazečů zavánělo bláznovstvím. Na každého se zkrátka dostat nemohlo. Nakonec se výběr zhustil na padesátku nejschopnějších. Ti byli následně pozváni do sklepení rockového klubu Bunkr, kde hráli dle seznamu vybraných písní z repertoáru LUCIE. Nic. Jednomyslná shoda se nedostavila. Buď trojici Koller, Kodym, Dvořák neseděl styl hry, image nebo osobnost. Řešení přinesl až David Koller. „Hele kluci, co takhle Marek Minárik?“

Nešlo o žádný výstřel do tmy. David Koller znal bratislavského rodáka ze svého sólového projektu. Na desce odvedl perfektní výkon. Stačí si poslechnout nářez „Na co přitom myslíš“, kde se svým nástrojem doslova čaruje. Milovník jazzrocku Minárik s nabídkou neváhal. Přišel do Bunkru a zvítězil. Jeho hráčské dovednosti byly popravdě perfektní až moc. LUCIE skromnému baskytaristovi nabídla angažmá, ale stanovila si jednu podmínku. Musí upustit od hry prsty a přejít na trsátko. „Žiadny problém,“ reagoval usměvavý Minárik. Myslel to vážně. Zkušenosti sbíral už jako patnáctiletý mladíček ve funkové kapele DELI. Později spolupracoval i s Palem Haberou, zlatým Karlem Gottem a hostoval u J.A.R.. Plnohodnotným členem LUCIE se však nikdy nestal. Na nových písních se žádným způsobem nepodílel (ačkoliv mu nikdo nebránil). Přišel vždy do zkušebny, odevzdal maximálně profesionální výkon, sbalil výplatu a šel. Kámoš, který umí vytrhnout trn z paty, nikoliv součást rodiny. Když už jsem ale načal téma nových písní, můžeme klidně postoupit k zásadní části tohoto retrospektivního článku.

Tvrdě, světově, upřímně

LUCIE dávala nový materiál dohromady od sklonku roku 1993 do pozdního letních měsíců roku následujícího. Zkušebnou se pro skupinu stal zmiňovaný Bunkr. Legendární místo kontroverzního majitele Richarda Nemčoka. Jeho klub si v těch dávných letech rychle vybudoval pověst kultovního místa, kde není nouze o tvrdou hudbu, vysokou koncentraci zajímavých lidí i opileckých bitek. Ideální místo a současně způsob, jak si od těla držet novinářský zájem. Možná za to mohlo drsné prostředí rozjetého Bunkru, možná relativní popularita tvrdších hudebních odnoží ze zahraničí a možná i aktuální životní styl členů LUCIE, kteří se rozhodně nešetřili. Na tom až tak nesejde; podstatné je, že skupina chtěla výrazně přitvrdit, vstřebat do sebe vnější hudební trendy, dodat nahrávce nejlepší možné zvukové ošetření a hrát upřímně. Samozřejmě, že tyto určující rysy vypluly napovrch až během samotného zkoušení.

Zpočátku to moc nešlo. Chvilku trvalo, než se spolu chlapci zase sehráli a nastavili tvůrčího ducha na společnou vlnu. V době, kdy Minárik nastoupil na palubu, měla skupina na skladě necelou polovinu zamýšleného materiálu. Šlo sice jen o torza bez aranží a textů, ale i tak bylo zřejmé, že vznikající materiál bude velmi hlučný s dominantní kytarou a důraznými bicími. Z Bunkru se stala spíše pevnost. Za metalovými riffy lezoucími z reproduktorů, hlaholem rozjařených návštěvníků a řinčícím sklem prázdných půllitrů čtveřice poctivě hrála ve své malé sklepní zkušebně. Členové kapely v klubu občas i přespávali. Jednak nechtěli přijít o tu nenapodobitelnou atmosféru a vypadnout takříkajíc z rytmu a jindy se to zkrátka přehnalo s mírou alkoholu. Než nemotorně vrávorat po noční Praze, to raději nocleh ve sklepě. Začátkem roku 1994 začali členové LUCIE rovněž poprvé skloňovat jméno producenta. Na to, kdo jím nakonec bude, měl značný vliv Ivo Pospíšil, zakladatel rockové skupiny GARÁŽ. Právě Pospíšil zařídil setkání LUCIE s česko-americkým kytaristou, skladatelem, producentem a autorem světově proslulého hitu Dancing Barefoot. O tom si ale v případě zájmu něco povíme zase za týden.