Kapela v rozkladu. Takhle lze nejpřesněji charakterizovat stav, ve kterém se AEROSMITH nacházeli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Joe Perry byl z kapely pryč, Steven Tyler zůstával v sestavě, ale psychicky se taky nacházel kdesi daleko. A zbytek skupiny, ač o něco příčetnější, toho už nedokázal moc dohnat. Tím spíš, že v kapele měl hrát jednu z hlavních rolí nový člověk, nám už známý kytarista Jimmy Crespo. Zajímavý chlapík a výborný hráč, jenže na nahrazení původního tvůrčího dua Tyler/Perry to nemohlo stačit. Předchozí deska „Night In The Ruts“ se na poměry AEROSMITH mizerně prodávala, nastával nebezpečný sesuv popularity, a vydavatelská společnost hlasitě skřípala zubama. 

Kam se poděl Joe Perry?

Z minula víme, že hlavní kytarista AEROSMITH zabalil svoje angažmá zhruba v půlce nahrávání předchozí desky. Už nějakou dobu byl jednou nohou v trapu, a když se definitivně „osvobodil“ od domovské kapely, pustil se do muziky jinak. Sestavil si výrazně civilnější skupinu, z velkých produkcí se vrátil víc k jádru rokenrolu, a roku 1980 to celé zhmotnil pod názvem THE JOE PERRY PROJECT na desce „Let The Music Do The Talking“. Ta měla i celkem odezvu, svěží vítr zafungoval a zdálo se, že Perryho čeká nová kariéra. Hned v dalším roce projekt vypustil druhou řadovku „I´ve Got The Rock´n´Rolls Again“, jenže časem se ukázalo, že bez bývalých parťáků je to pro Perryho trochu cesta odnikud nikam. Navíc se dále potýkal se svými démony, a třetí album „Once A Rocker, Always A Rocker“ z roku 1983 byl docela propadák.

THE JOE PERRY PROJECT fungoval i koncertně, a víte, co je zajímavé? Už na jeden z prvních kšeftů se prý přišel podíval Steven Tyler, v té době s Perrym alespoň papírově na smrt rozhádaný. Zajímavé. Perry zase na oplátku navštívil nějaký koncert AEROSMITH a kromě toho, že měl jedinečnou možnost vidět svou bývalou kapelu z hlediště, se s „toxickým bratrem“ potkal v šatně, kde s ním Tyler sjel dávku heroinu. Že pak pěvecký hrdina na pódiu zase zkolaboval a odepsal koncert, není asi moc překvapivé.

Další uprchlík

Čas se táhl, Éra byla v podstatě nefunkční a Tyler nedokázal skládat. To nakonec definitivně otrávilo druhého kmenového kytaristu Brada Whitforda a i on z kapely odešel. Už dříve ho Perry lanařil do svého projektu, Whitford ale tehdy ještě chtěl v AEROSMITH zůstat. Teď už to nešlo. Kytarista práskl dveřmi, domluvil se se zpěvákem Derekem St. Holmesem, který předtím muzicíroval s Tedem Nugentem, a dali spolu dohromady hardrockovou desku Whitford/St. Holmes. Úspěch veškerý žádný, ale celkem zajímavý kus muziky.

Bude další deska?

Z toho, co jsme si prozatím pověděli, je jasné, že Éra byla asi v nejhlubším rozkladu za celou svou bouřlivou kariéru. Tři tvůrčí mozky pryč – dva fyzicky, třetí duševně. Na místě a ve stavu schopném aspoň trochu pracovat zůstávala pouze rytmika a k ní nový kytarista, který ale logicky skládal úplně jinak než otcové – zakladatelé. Tito tři zbylí to vlastně chtěli také zabalit a AEROSMITH definitivně pohřbít, dokonce už si i připravovali vlastní kapelu, na poslední chvíli se ale Steven Tyler dal aspoň trochu dohromady, začal bojovat s chemikáliemi ve svých žilách, a pozornost se obrátila zpět k Érům. Největší nálož práce dostal na hrb Jimmy Crespo, který je podepsán pod téměř všemi skladbami. Spolu s ním i Tyler, jenže co opravdu vzešlo od kterého autora, to lze jen těžko odhadnout.

Asi dobrá zpráva je, že v producentské sesli se opět usadil Jack Douglas. S kapelou měl zkušenosti, kočíroval ji i v době největších excesů, a s fungujícím Crespem to mohlo dostat aspoň nějaký ksicht. Kolem produkce se motal také jistý Tony Bongiovi, jinak příbuzný slavného zpěváka Jona Bon Joviho, a k tomu pár dalších lidí. Takže i když výroba sedmé studiovky „Rock In A Hard Place“ trvala od září 1981 do půlky následujícího roku a stála astronomických jeden a půl milionu dolarů, na konci srpna 1982 přece jen vyšla.

Slušný kus muziky

„Rock In A Hard Place“ vlastně působí o dost lepším dojmem, než předchozí „Night In The Ruts“ a dokonce i než některé skladby z „Draw The Line“. Album hraje dobře, má spoustu zajímavých nápadů, skladby jsou evidentně dotaženější, než tomu bylo minule, vlastně se celkem dobře poslouchá. Možná je to trochu stylový mišmaš, třeba zeppelínovsky laděný otvírák „Jailbait“ se úplně nekamarádí s druhou „Lightning Strikes“, která má typicky osmdesátkové intro s klávesami a fanfárovým odérem. Další skladby jsou slušně provedené rokenroly, sem tam nějaká výjimka jako závěrečný poloploužák „Push Comes To Shove“ nebo předělávka „Cry Me A River“, která se narodila už v padesátých letech a dekádu před AEROSMITH ji vzal do ruky Joe Cocker. Ta je poměrně zajímavá, když si na ni zvyknete – při prvních posleších se mi docela kroutily sluchovody, ale po třetím-čtvrtém rande už je to ok. A takhle působí vlastně celá deska „Rock In A Hard Place“.

Jsou tohle AEROSMITH?

Je tu ale jeden problém – nezní to moc jako AEROSMITH! Vokál samozřejmě ano, Stevena Tylera si nespletete. Ale jinak – máte pocit, že slyšíte nějakou novou kapelu inspirovanou našimi hrdiny, která není špatná, a jste zvědavi, co z ní vypadne dál. Nic moc z „Toys In The Attic“ nebo „Rocks“ v ní ovšem nenajdete. Jak byste taky mohli? Většinu práce odvedl člověk, který do kapely nastoupil nedávno a v podstatě jako nájemný hráč. Druhý kytarista, který je napsaný v kreditech, Rick Dufay, na albu ani nehraje, a připojil se k Érům až po dokončení nahrávek. Což je asi dobře, protože prý byl ještě víc rozjančený než jeho kolegové, a to bylo přesně to, čemu se AEROSMITH, pokud chtěli přežít, potřebovali vyhnout.

No, jak to zhodnotit? Deska není špatná, pokud ji budete brát jako takový úkrok od hlavní linie AEROSMITH. Třeba něco jako řadovku-neřadovku BLACK SABBATH „Seventh Star“, i když to je samozřejmě úplně jiný příběh a jiné kulisy. „Rock In A Hard Place“ máte ve sbírce, a když si jednou za čas pouštíte diskografii kapely, projde vaším přehrávačem a vy celkem nemáte námitek. Že byste ale nemohli dospat, jak si album hned ráno pustíte, to zase ne.

Osobní krize

Deska byla na světě a tak nějak splnila svůj účel, ale že by kapela zamířila nějakým smysluplným směrem, se rozhodně říct nedá. Kdysi dolaroví milionáři propařili všechny své peníze a když přestaly téct další finance, skupina začala živořit. Muzikanti si museli zvyknout zpátky na život jako zamlada, prodat nepotřebné rozmařilosti a výrazně se uskrovnit, alespoň na čas.

Steven Tyler dopadl dokonce tak, že v době nahrávání žil v jakémsi pronajatém kutlochu v New Yorku, dostával od managementu 20 dolarů na den, aby z toho nějak přežil, a tyhle drobné samozřejmě okamžitě odbíhal proměnit za levný heroin. Ani koncerty v té době nevydělávaly, rozsypané hvězdičky přestaly zajímat davy na stadionech, a kapela teď prý hrála v klubech, a pokud přeci jen v halách, pak rozhodně v menších než o pár let dříve. V podstatě každý počítal s tím, že AEROSMITH končí a že slavní muzikanti jsou další z dlouhé řady rockových božstev, která vylétla, zazářila, a pak je vlastní marnotratnost zahubila...