Už už jsem se pomalu začínal bát, že Trevor William Church a jeho spoluhráči nedodrží ediční periodu a v letošním roce nás nepotěší novým albem. Naštěstí zbytečně! Deváté studiové album HAUNT přichází s dostatečnou rezervou před koncem letošního roku, hezky uprostřed léta. Roční dobu nezmiňuji náhodou, neboť hudební náplň „Ignite“ je takovým příjemným a řízným soundtrackem pro sluneční dny.

Kdo zná dosavadní tvorbu této americké čtveřice, tak moc dobře lokalizuje její styl někam na pomezí hard rocku a heavy metalu. Muzika to ani v letošním roce nepřestává být energická a veskrze pozitivní, až by se dalo namítnout, že postrádá byť jen zárodek nějakého konfliktu, který dělá tvrdou muziku tvrdou muzikou. Tohle vlastně od HAUNT nešlo očekávat nikdy. Z jejich strany nečekejte vztyčené prostředníky mávající před vašimi ksichty, ale odbýt je jako kapelu hrající ke klidnému rozjímaní také rozhodně nelze.

Tvorba skupiny z města Fresno v Kalifornii měla vždy zřetelné hitové ambice, ale letos je to možná ještě zřetelnější. Celé album bylo ušito dle klasického písničkového mustru sloka – refrén a těch pár vybočení z tohoto konceptu na jeho charakteru nemohou nic změnit. Možná si povzdechnete, že tady máme další kolovrátek a nejspíš na tom bude díl pravdy, ale to by do hry nesměla vstoupit Churchova schopnost skládat chytlavé a vkusné písně doslova z ničeho.

Úplně z ničeho to samozřejmě není. Vždy je potřeba alespoň základní obrys nosné melodie či refrénu, ale nelze neocenit tu přirozenost, s jakou se jednotlivé písně postupně prostřídají až na konec stopáže. Ta se mimochodem zastaví na příjemné hodnotě kolem 35-ti minut. Hrací čas je zvolen velmi zkušeně a účelně vzhledem k nekomplikovanému charakteru jednotlivých písní.

Ještě než však k ní dojde, užije si posluchač desatero svižných kusů střižených do klasického žánrového hávu made in HAUNT. Tedy řízný hard rock a heavymetalové kytarové ornamenty tvořené četnými sóly. Máme zde klasický případ muziky tvářící se na první dojem být jednodušší, než se ukáže jejím důkladnějším poslechem. Klasické schéma, kdy sloku střídá pokud možno co nejvíce zapamatovatelný refrén je pak vyztuženo četnými kytarovými kudrlinkami a již zmiňovanými sóly. Samozřejmě, že ani toto není žádný progresivní výstřelek z poslední doby, ale jistě uznáte, že nemlátit při této disciplíně prázdnou slámu není vždy jednoduché. Chci tím říct, že HAUNT se v mezihrách dokážou předvádět šikovnými nápady, díky čemuž si neustále úspěšně říkají o vaši pozornost.

Jsou v takto vyrovnané a bez nějakých výkyvů plynoucí kolekci i nějaká výraznější místa? Když pomineme již zdůrazněný fakt, že kompoziční stránka věci skupině velmi dobře funguje po celou hrací dobu, najdou se v desítce písní některé, které stojí za zvláštní zmínku. Úvodní „Extraordinary Life“ je typickou skladbou HAUNT cválající v rychlejším středním tempu s patřičně úderným refrénem a jemným Trevorovým vokálem, který jako by se vznášel na tím soukolím kytarových riffů. Titulní „Ignite“ možná nejpřesněji trefuje terč s nápisem „Pořádný hit“. Ten refrén prostě z hlavy nedostanete! Navlas stejný případ je „Shattered Past“, až si říkáte, jestli se to tady s tou přímočarostí už trochu nepřehání.

To bychom ale nesměli mít tu čest s HAUNT. V jejich rukách se i triviální motivy mění ve funkční a vkusné písně, a jestli tento atribut jejich tvorby na předchozích deskách trochu haproval, na té letošní se trefil do vyladěné podoby. Jestli někdo čeká, že pravidelná roční periodicita ve vydávání desek se musí jednou propsat do jejich (ne)kvality, tak letos bude hodně zklamaný. Zkoušel jsem toto album intenzivně poslouchat celý týden od jeho data vydání v domnění, že pod jeho chutí na povrchu najdu nevábné a prošlý vnitřek, ale nic takového se neděje. Ty písně pořád skvěle fungují. Netřepu si u nich palicí, jen se potutelně usmívám a těším se z muziky. Že to někdy stačí? Sakra, že jo!