Moderní podobu z death metalu vycházející progresivní hudby definovali Američané THE FACELESS již v roce 2017 na svém posledním albu "In Becoming A Ghost". A zřetelně zde dnes čerpají skupiny jako FALLUJAH či RIVERS OF NIHIL. Pomalu se z tohoto specifického pojetí, které na agresivních death základech buduje propracované kompozice s velkým podílem melodiky, stává trend. Ale v daném případě nechci použít slovo "trend" nějak pejorativně, protože se mi uvedený směr jednoznačně líbí. Spojuje totiž dostatečnou nekompromisnost brutálních stylů s melodickou progresí a vznikají tak kontrastní a mnohotvárné skladby, které posluchače umí přitlačit k zemi rezolutním tlakem, ale též pohladit ladnými linkami. A samozřejmostí je zde vokální variabilita, střídání demoličního growlingu s melodickou zpěvnou polohou. Bez toho by to prostě už nešlo. Amíci KALLIAS jsou další ze skupin, která bere výše zmíněný princip šikovně do rukou a kombinací démonické death a deathcore údernosti s melodickou hitovostí se dopracovává k efektní a poutavé metalové moderně.

Album "Digital Plague" je zajímavě neposedné, mixuje styly i zvukové výrazy od těch opravdu agresivních až po přímočaře hitové. Úvodní "Destructive Apathy" startuje album v lehce old school death stylu, aby se následně rozjela technická montáž trhavých djent postupů (inspirace MESHUGGAH se nezapře) s melodickou progresivní přílohou vygradovanou v závěru ladným sólem. Je zajímavé sledovat, jak se v podání KALLIAS protíná djent s deathcore polohou. Dříve jsem si vlastně neuvědomil, jak blízko k sobě mohou tyto styly mít, pokud se uchopí podobně modulovanou formou. Možná je to trochu kontroverzní tvrzení, ale na "Digital Plague" jsou prostě okamžiky, kdy jako by se tyto styly mezi sebou míchaly a přecházely jeden ve druhý. Jsou to ta útočně razantní místa, která doplňuje agresivní řev Nicole Papastavrou. Z jejího growlingu je sice poznat, že vychází z ženského hrdla, ale má dostatek syrovosti a útočnosti. Nicméně jako jediná vokální složka by se zřejmě rychle omrzel. Jenže KALLIAS tahají z rukávu další hlasové polohy, melodicky ostré i zpěvně ladné a uchylují se i ke klasičtěji pojatým refrénům, které jsou často vrstveně naechované a blíží se v důsledku sborům. Zde se pak zcela ztrácí ženský hlasový prvek a zjevně dominuje basák Chris Marrone, druhý zpěvák skupiny. Ve výsledku je to takový naruby obrácený model "kráska a zvíře", kdy onu zvířecí složku přebrala Nicole. Jestli je vousatý Chris dostatečně "kráska" pak nechám na posouzení jiným.

Silný je především začátek desky a jeden z vrcholů přichází hned s druhou skladbou "Null Space". Ta svou atmosférou i houpavými melodickými refrény hodně připomene současnou tvář RIVERS OF NIHIL. Své kouzlo získává především z povedených melodií a právě zmíněných výrazných refrénů. Kombinují se zde ostře štěkavé pasáže s hitovou chytlavostí a kazí to snad jen zřetelná podobnost se zmíněnými FALLUJAH či RIVERS OF NIHIL. Vytýkat ale KALLIAS nějaké napodobování rozhodně nejde. V době vydání posledních alb zmíněných dvou skupin již musel být jejich materiál dávno hotov, takže možná jen měli smůlu, že jejich datum vydání přišlo o něco později. Pokud bychom chtěli mluvit o jisté neoriginalitě, pak určitě vězí v poněkud tendenčních djentových postupech a najdou se i pasáže, které mi připomněly svou atmosférou TESSERACT. To je ale snadné odpustit, protože vše přebíjí výsledný pozitivní efekt, který se dostavuje díky opravdu povedeným aranžím, silným melodiím a celkově poutavým skladbám. Škoda jen, že ke konci alba se laťka poněkud snižuje, melodické nápady již nejsou tak výrazné, trochu padají do banality a přestává zde fungovat kontrastní kombinování stylů. Na tom totiž stojí i padá síla skladeb. A tam, kde to šlape, se KALLIAS dostávají na hodně vysokou úroveň. Viz zmíněná "Null Space", následná "Digital Plague", kde se i trochu experimentuje v sólech a skupina efektně prolíná progresivní a djent útočnost s orchestrálně laděnými pasážemi, nebo další zajímavý kousek "Exogíini Kyriarchía", opět místo s kombinací ostře zasekávaných partů a výrazně melodických pasáží.

I přes výtky ohledně čerpání odjinud a slabšímu závěru alba se KALLIAS podařilo stvořit celkem zajímavé a moderně znějící dílo, kde je namixováno vícero stylů a funguje zde agresivní energie, hitová přímočarost, progresivní šikovnost i svým způsobem neotřelá náladová složka. Tu podporuje textový koncept zaměřený na digitální závislost lidstva a ztrátu identity v přetechnizovaném světě. K tomu vlastně hodně sedí ona djent forma, kterou je album protkané. Takže jak to vlastně uzavřít? No dobré je to prostě, jen s tím bodováním mám nějak větší problém než jindy. Z čistě osobního hlediska jsou tu pasáže, kterým bych se nebál dát 9, ale i místa, kde si nejsem jist, proč je tam skupina nacpala. Působí totiž jako dělaná jen na efekt.