Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice z fotokoridoru. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Toxické. Nekorektní.
BESNA – na Brutal Assaultu jste mohli vidět důkaz toho, že jde v podstatě o hardcorepunkovou kapelu, převlečenou za black metal. Hrají černý kov s úsměvem na tváři, jejich zpěvák Samuel předvádí opičí gymnastické kousky na konstrukci pódia, pod scénou i v areálu a tématy svých skladeb se vlastně také velmi často blíží hardcoru. Už od počátku je vidět, že lidé jsou na vystoupení zvědaví. Před pódiem je odhadem tak třikrát více lidí, než bylo včera. Ti, co si přivstali, nebyli ochuzeni. Kapelu vidím poprvé s dalším kytaristou a hlavně živým bubeníkem. Samuel nejdříve pokouší crowdsurfing, následně pobíhá po areálu, a to včetně vyvýšených VIP tribun, a na závěr leze po ocelové konstrukci až na samotný vršek. Je úplně hmatatelné, jak se lidem tají dech. U všech cítím hodně velkou nervozitu, protože to nebyl úplně bezpečný kousek. BESNA se rozhodně zapisuje do kroniky Brutal Assaultu jako kapela, jejíž zpěvák se během koncertu opravdu hodně naběhal. V očích několika slovenských fanoušků vidím na konci koncertu slzy. Takže nikoliv black metal, ale emo to je, tahle BESNA!
CRYPTA – dámské brazilské kvarteto se skvěle fotí. Trochu tu hapruje dynamika hry jedné z kytaristek, nicméně energií, kterou do svého death metalu vkládají, to bohatě vynahrazují. V první řadě vidím opravdu spoustu holek, které přišly CRYPTU podpořit, dost jich zná texty a u některých zase vidím slzy dojetí, což se u death metalu moc často nestává. To už je dnes druhá kapela, u které se brečí!
KHAN – australské atmosférické psychedelicky progrockové trio by bylo úplně super na Octagonu. Na velké scéně se ale úplně ztratili, byť jejich hudbu mám rád a bylo to celkem příjemné odlehčení. Na jejich show zůstalo celkem málo lidí a byla to škoda.
TO THE GRAVE – další australská kapela. Tentokráte pravověrný deathcore s řádně zatěžkanými riffy a breakdowny. Zpěvák Dane Evand nastupuje v prasečí masce a za sebou mají místo názvu kapely velký nápis „kill your local animal abuser“. Agenda je tedy jasná, promluvy o animal liberation mezi skladbami mi dávají za pravdu. A já jsem vlastně rád, že je tu zase nějaká kapela s obsahem, protože většina mladých kapel v tomto žánru mi přijde hrozně obsahově vyprázdněná. V každém případě Dane i kytarista Nick Webb mají v hrdle absolutně dokonalý kanály, které mě dokáží zabavit po většinu jejich setu.
EXHORDER – jsou thrashoví dědci, jistí si svým postavením. V koridoru to celkem tlačí, když jsem venku, tak už zas tak moc ne. Hraje se fesťákový průřez deskami. Na publiku už je dost vidět, že jsou unavení nebo že se šetří na HANABIE.
HANABIE. – souboj jestli zůstat na japonskou maškarádu nebo si zajít na poctivou porci technického death metalu vyhrává země vycházejícího slunce. Hlavně ze zvědavosti. Kapela nastupuje s desetiminutovým zpožděním a po první písničce jim vypadávají samply. Dvakrát se znovu pouští intro, ale to oni nechtějí. V pauze, ve které se technici snaží samply nějak zprovoznit, se holky snaží komunikovat s publikem frázemi, které se naučíte v duolingu v prvním týdnu, a je vidět, že jim tu japonskou roztomilost většina lidí v publiku žere. Mně to přijde poněkud trapné a ještě trapnější to je, když se nahodí samply do postranních repráků, ale ne do těch spodních basových, a díky tomu mám možnost slyšet, co holky „doopravdy“ hrají. Slovo tragédie to popisuje asi nejlépe. Nicméně opět fotograficky velmi vděčná show.
HALF ME – úplně generický a riffově trochu tupý metalcore s melodickými zpěvy a tentokráte i bez nějaké energie. Trochu to na mě působí, že na se jim ani moc nechce hrát. Dofotím to a jdu se podívat na zadní scénu.
BRUJERIA – viděl jsem je na Obscene x-krát a tohle bylo jednoznačně nejslabší vystoupení. Tahle kapela teda nikdy nebyla po hudební stránce nějak extrémně přísná, ale dnes to fakt nemělo žádnou šťávu. Henry Sanchez se s mikrofonem snaží, dává srozumitelný fórky ve španělštině, ale ve výsledku to všechno funguje tak napůl. Je znát, že se Pinche Peach odebral na věčnost a kapele chybí.
KING WOMAN – relapsácká kapela, která kombinuje postmetal s doomem a shoegaze. Lehce kostýmní, nevtíravě divadelnické, takže dobrý na fotky. Kdykoliv trochu sešlápnou pedál s plynem, případně se přidá baskytarista se svým screamem, jde to strmě nahoru.
HARAKIRI FOR THE SKY – já moc nechápu hype kolem této kapely. Ačkoliv jsem se několikrát snažil proniknout do jejich postblackové atmosféry, nikdy jsem se nedostal moc hluboko. Možná tam nějaké ty hlubiny jsou, ale prostě se mi nepovedlo je najít. A možná tam ani nejsou. Matthias Sollak opět trochu přibral a Michael Kogler si připsal pár úspěšných pokusů roztleskat publikum. Za mě nuda.
GADGET – pokud jsem přímo před kapelou v tom miniaturním fotopitu a slyším zvuk přímo z pódia, tak je vše v pořádku. Jakmile jdu do davu před scénou, vytrácí se tlak kytar, což je konkrétně u GADGET fakt problém. Na Obscene Extreme před několika lety tahle kapela totálně zazářila při svém návratu a tady byla pohřbena zvukem. Velká škoda.
ENVY – ani tady se to po zvukové stránce úplně nepovedlo. Vytažené bicí a zpěv a udupané kytary. Naposledy jsem je viděl v roce 2011 ještě ve staré sestavě a musím uznat, že členové, kteří do sestavy japonských náladotvůrců naskočili v roce 2018, fungují výborně po všech stránkách. Velký palec nahoru za tuhle kapelu v soupisce, protože jsem po jejich setu mluvil asi s pěti lidmi, kteří tuhle legendu asijského screama neznali, a byli po koncertě naprosto nadšení. Tahle sázka vyšla. Začíná se novějšími kousky a postupně se propracovávají k tvrdším a historičtějším skladbám. Emo nejvyšší jakosti.
AGNOSTIC FRONT – tady jsem byl zvyklý, že kapela i publikum maká od první vteřiny. Před koncertem se dokonce posilují securiťáci, ale první tři skladby se toho vlastně moc neděje. Na poměry AGNOSTIC FRONT celkem klidný set. Určitě to způsobil i fakt, že letos v soupisce podobného hardcoru moc nebylo, takže skalní fans stylu zůstali doma.
KLIDAS – můj černý kůň festivalu. Ve své podstatě jazzrocková náladovka se saxofonem, která trochu koketuje s postrockem, vytvořila v Octagonu naprosto kouzelnou atmosféru a přítomní to ocenili hodně specifickým způsobem. Před kapelou se vytváří poměrně velký plácek, kde lidi sedí a veslují. Následně na sobě crowdsurfují. Jednoznačně nejpozitivnější koncert dne, kde se díky hudbě setřela bariéra mezi kapelou a publikem.
ATOMIC ROOSTER – poslední den se mi vždy líbí, že se dramaturgie festivalu snaží program trochu osvěžit. Takovým příkladem byli jak KLIDAS, tak ATOMIC ROOSTER. Hamondkový prog rock’n’roll, říznutý velmi silně prvky blues a dalších žánrů. Kapela, která započala svoji cestu v roce 1969, má ve svém středu kytaristu Steva Boltona, který hrál mimo jiné i s THE WHO nebo Paulem Youngem. Další týpek, který k sobě přitahuje pozornost, je multiinstrumentalista a zpěvák Adrian Gautrey, tady usazený u mikrofonu a klaviatur. Spolu s dědulovitým sympaťákem Shugem Millidgem na baskytaře tvoří novou dimenzi, která na Brutal Assaultu nikdy nebyla k vidění a slyšení. Tohle je plnohodnotný návrat do sedmdesátek. Náhrada za Arthura Browna si ukradla podvečer Brutal Assaultu jednoznačně pro sebe.
DEFEATED SANITY - u Obscure Stage zůstávám. Ve fotokoridoru zvuk v pořádku, čím jsem však dál, tím méně to tlačí a to je škoda. Ačkoliv Lille Gruber za bicími čaruje, tak jejich koncert z letošního Obscene Extreme zůstává nepřekonán. Focení uplně na pytel, kapela hraje ve tmě. Jediné co svítí, jsou otravná zadní světla.
OPETH – plný fotokoridor a začíná se z aktuálního alba. Pak se povinně skáče na album „Deliverance“. Festivalově jsem OPETH viděl už mnohokrát a tentokráte to byl takový fajn průměr. Všechno fungovalo a není tu nic navíc. Focení dost komplikuje mlha, která je bez přestání vháněná na scénu. V prvních řadách vidím dnes již potřetí slzy dojetí.
BOHREN AND DER CLUB OF GORE – jejich hudbu mám moc rád a nikdy jsem je neviděl živě. Měl jsem dost velký strach, že na festivalu jako Brutal Assault to nebude fungovat. Jakmile ale přišel Christoph Clöser a unaveným hlubokým hlasem řekl “Ahoj my jsme BOHREN AND DER CLUB OF GORE“, následně udělal asi půlminutovou pauzu a se stejnou dikcí následně dodal „a přišli jsme spálit vaše domy“, věděl jsem, že tohle bude pecka. Trojici se opravdu povedlo z Brutal Assaultu udělat začouzený smradlavý bar, kde zkrachovalé existence hrají pochmurný jazz, skrze který pokorně vypráví ty nejtragičtější příběhy svých životů. Tohle byla pecka. Kvůli bodovým světlům, jenž si kapela přivezla, se to fotilo úplně na hovno, ale ta atmosféra byla naprosto pohlcující. Povedlo se, už nechci vidět žádnou další kapelu. Tohle bylo pro mě nejlepší zakončení.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.
