Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice z fotokoridoru. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Toxické. Nekorektní.
MAMMOTH GRINDER – nemůžu si pomoct, ale mám z nich neodbytnej pocit, že jsou totálně zpruzení z toho, že musí hrát jako první. Texasani míchaj zajímavým způsobem punk, death metal s tremolovými výjezdy typu „klisna v říji“ a hardcore, ale nějaká energie tu po ránu prostě není.
Celkem mladé Taliány FULCI jsem viděl letos podruhé. Tentokrát za bílého dne a s projekcí. Pomalý hnilobný hororový death metal se synťákovými podklady má tu výhodu, že může být klidně statický na pódiu a furt to ve výsledku vypadá dobře. Projekce s výjevy hororů mi přijde ok, jen to, že se k tomu promítají i texty kapely, mi přijde dost líné. Death metal nemá jít posluchači tak výrazně na ruku. Za roztleskávání mají další bod dolů. V noci letos na Obscene, zahaleni mlhou, se mi ale líbili ještě o ždibec víc.
GUTSLIT - Klasika jako vždy. Basák Gudrip Singh se vždy dokáže obklopit šikovnou partou hudebníků. Tentokrát mají zas nového kytaristu. Na focení ale celkem nuda, byť to pro někoho může být exotika. Viděl a fotil jsem GUTSLIT asi šestkrát. Mění se možná kytaristé, ale jinak je to furt to samé. Gudrip mává basou a vyplazuje jazyk a kapela na vás sype solidní, ale ničím výjimečnou porci brutálního death metalu. Na začátku si všímám, že Gudripovi nástroj ladí drobná slečna s fosforově žlutou šmouhou v jinak havraních vlasech a následně poletuje mezi námi a zuřivě fotí.
PSYCROPTIC – Asi nejpovedenější set, co jsem od nich viděl. Zpěvák Jason Peppiatt mě vždycky trochu sral, ale nějak se srovnal a minimálně je na něm znát, že je vděčnej za to, že je před ním poměrně dost lidí i v celkem brzkou hodinu. Energie a ostrý srozumitelný zvuk tomu dost pomáhá.
CAR BOMB – podle hudby by člověk očekával, že to bude bláznivá show minimálně v mantinelech THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ale je to téměř opak. Klidné a soustředěné. Skvostně sehraný nepravidelný sekačky, super zvuk a do toho velmi klidný civilní vystupování. Kytarista Greg Kubacki to strouhá s chirurgickou přesností, radost pohledět. Nějaké rezervy jsou cítit v melodických vokálech.
HIGH PARASITE – do fotokoridoru s ostatními fotografy nastupujeme za hudby Ennio Morriconeho, kterého kapela používá coby intro, a tohle je chvíle, která se mi fakt velmi silně zadřela do paměti. Slunce vysušuje areál, já típám cígo a z pouzdra, které je proklatě nízko, vyndávám svůj kanón. Největší atrakcí kapely je Aaron Stainthorpe z MY DYING BRIDE, který vystupuje v bílém obleku. Další výraznou figurkou je basák, k nepoznání namaskovaný Danny Lambert. Hudebně jde o gotický metal s melodickými pěveckými linkami. Jako, nic pro mě, ale fotí se to celkem dobře.
No a pak přišli na řadu ZEKE. Hardcorepunk ze Seattlu, který se zapsal do kultovní skate série Tony Hawk's Pro Skater 4 a vydávali jak Relapse, tak pod Epitaphem. Rok výroby 1992, takže starý dědci, ale tývole ta energie. Tahle kapela maká na sto procent, věrná své oldschool myšlence, nakažlivě si užívá každý doušek koncertu. Bicí maj snad jako jediná kapela na zemi, žádný drumraiser, to cenim. V pitu před nimi jsou lidi i padesát plus.
SLOW CRUSH - ospalá shoegaze náladovka, co ten den tak nějak zapadla do celkové atmosféry a hodila festival trochu do zenu. Živě trochu ostřejší než desky.
GUTALAX - přesný opak. Naprostý chaos. Jestli minulý set na Brutal Assaultu znamenal, že virální video s toikou otevřelo kapele světové festivaly, tak letošní koncert na Brutalu je pro ně další boost. GUTALAX se vlastně ani moc nemusí snažit, nahází do publika stohy hajzlpapíru, nějaký ty nafukovací ptákoviny a lidi se můžou zbláznit. V současnosti největší domácí kapela. V první třetině setu se zahajuje útok ze zdí, takže role toaleťáků létají z majestátních hradeb pevnosti. Někdo by měl GUTALAX zaregistrovat jako národní kulturní dědictví. Toika samozřejmě jde do lidí i tentokrát, ale původně s ní chce Maty udělat „vláček“. Publikum je jiného názoru, takže se z zní stává surf, na kterém pár lidí jezdí a pár se do ní zavírá. Kdo tam nebyl, tak se mu to bude jen velice těžko chápat. Baví mě to ve fotopitu, protože většina fotografů vůbec neví, jestli má fotit dění na pódiu anebo v hledišti.
KUBLAI KHAN TX – jsem hodně překvapen množstvím holek v prvních řadách. Kdybych chtěl být ošklivý, řekl bych, že většina z nich trochu objektivizuje zpěváka Matta Honeycutta. Moje první setkání s kapelou a fakt jsem překvapenej, jak hrozná míšovina to je a že hodně lidí zná texty. Všichni hrají takovou hutnou pomalou riffovou tužku, na které fakt vůbec nic není. Ale třeba tomu jen nerozumím.
SUFFOCATION – přijdou mi trochu unavený. Vůbec nechápu, k čemu skoro dvoumetrový Ricky Myers potřebuje egoriser. Když si na něj stoupne, tak Derek vypadá ne jako trpaslík, ale jako trpaslíček. Zvukově hodně vokálu, málo kytar.
LANDMVRKS – Kluci z Francie co existujou ani ne deset let a hrajou metalcore. Takovej ten moderní, nečekej BURN BY THE SUN. Překvapuje mě, že čistý zpěvy jsou relativně oukej, nemají tam tolik cukrové vaty a kapela vystupuje celkem civilně. Žádné velké fucking americké hecovačky. Při druhé písničce zpěvák Florent Salfati omylem mikrofonem rozsekne baskytaristovi Rudymu obočí. Maličko to krvácí a Rudy Pukart má od stékající kapky krve poznamenanou tvář. Ale tyvole Rudy, tady si na metalovém koncertu, takový incidenty se neřeší tím, že po písničce běžíš k technikovi s ručníkem. Tohle se řeší tím, že si ro rozcáráš po celém ksichtě, aby z toho byly dobrý fotos. V jednu chvíli zpěvák Florent vyzve lidi ke crowdsurfingu, a to fakt považuju za nebezpečný, protože securiťáci ten nápor chvilkama přestávali zvládat.
XIII. STOLETÍ - mohl být buďto průser nebo to mohlo být super. A bylo to super. Už při úvodním „Fatherlandu“ lidi fungují na první dobrou a do fotokoridoru zní sborový zpěv zaplněného Octagonu. Myslím, že by klidně utáhli i Obscure stage. Kapela instrumentálně šlape jako hodinky a to včetně klávesačky, která tu fakt není jen proto, že je krásná. Petr Štěpán byl svým výkonem asi nejslabším článkem. Navíc mě překvapuje to, že má vedle mikrofonu napsané texty, které notoricky zná téměř každý z hustého davu před ním. Ale on to nějak dožene tím karismatem, které tam furt tak nějak je. Zajímalo by mě, jestli kapela někdy zažila na koncertu crowsurfery jako tady na „Elizabeth“.
OBITUARY – osvětlovač se zbláznil a nechává kapelu hrát bez předních světel. Nejdřív si myslím, že to může být na přání skupiny. Nejsou to žádní mladíci, takže třeba prostě jen nechtěli, aby na ně bylo vidět. To samé se ale opakuje i u dalších večerních kapel. Takže číhám a kdykoliv se někdo z kapely pohybuje a náhodou se přesune do světleného pruhu, bez milosti pálím. Set provázejí problémy s kytarou, podivně to glitchuje i ve fotokoridoru. Sekuriťáci mají při jejich setu poměrně dost práce, a to včetně jednoho epileptického záchvatu v první řadě.
GOJIRA – fotí se až od druhé písničky. Důvod nechápu, protože pyro nám smaží obličeje po celou dobu focení. Francouzi mají rozhodně fakt velkolepě a promyšleně zpracovanou scénu. Lidí je tu šíleně. Myslím, že i dokonce více než na MOTORHEAD nebo SLAYER. Při „Mea Culpa“ areál zasypávají rudé konfety. Překvapuje setlist, který jede na plné koule, žádné měkčí nebo vykastrované kousky. Zvuk dokonalý. Zajímalo by mě, zdali choreografie je nacvičená nebo spontánní.
THE KOVENANT – taková sbírka figur napříč celou black metalovou scénou, včetně operní zpěvačky Jezabel, co byla v CRADLE OF FILTH nebo Hellhamera. Nafotím a mažu zpátky na BATHORY tribute.
BLOOD FIRE DEATH zase svítí nějakej idiot. A to je škoda, protože tohle byl fakt unikátní tribute BATHORY. Otevírá se „A Fine Day ti Die“ ve které zpívá Gaahl, ale zajímavých hostů je výrazně víc. Vedle Fredrika Melandera třeba i Attila Csihar. Za kapelou super plachta, plameny šlehaj taky obstojně, ale co je to platný, když osvětlovač chrápe?
BETWEEN THE BURIED AND ME – přišel jsem o první set v němž přehrávali album „Colors“, ale druhý jsem si ujít nenechal. Zvuk jak víno, v sestavě zaujme nový kytarista a muzikantské výkony, před kterými třeba smeknout.
FEAR FACTORY – Jen procházím kolem. Z původní sestavy už je tam je Dino, koukám že i za škopkama sedí jiná postava. Překvapuje nový zpěvák Milo Silvestro, protože čisté vokály zvládá relativně se ctí.
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
Britské duo na svém debutu předvádí post-metal v jeho typické podobě, tedy kombinující vzdušné melodické postupy s hutnou riffovou metalovou silou. Je dostatečně progresivní, aby byl zajímavý, a současně dostatečně přímočarý, aby měl drive.
