Roztržitý Lionel prohrává svůj zápas s despotickou matkou i hordami krvelačných zombií, které opanovali jeho dům. Tahle párty se tak trochu zvrhla. Možná by teď nejraději prásknul do bot a nechal tu hromadu nemrtvého masa daleko za sebou. Jenže nemůže, jelikož je zamilovaný až po uši a za zdmi domu bojuje o holý život dívka jeho srdce. Nezbývá, než ze země sebrat koule a zapojit do akce těžší kalibr. V kůlně bere sekačku na trávu a jde se na věc. Když už si proklestit cestu k milované osobě, tak alespoň stylově. Diváci nevěřícně zírají na stříbrné plátno. Potutelný úšklebek maskuje žaludeční nevolnost. Jak něco takového může vůbec někoho napadnout? Píše se rok 1992 a vzrůstem nepříliš vysoký režisér Peter Jackson bude zanedlouho vzýván jako autor nejkrvavějšího hororu všech dob.

Zombie z cirkusu

Původem novozélandský režisér Peter Jackson, byl a stále ještě je, velkým hračičkou, byť kreativní praktické triky nahradily v jeho pozdější kariéře nákladné CGI efekty. Kdo by to byl řekl, že režisér slovutné trilogie Pán prstenů (2001 - 2003) započal svou filmařskou cestu natáčením nízkorozpočtových krváků plných hladových zombií, vražedných mimozemšťanů, vyvržených střev, smrdutého slizu a hromady utržených údů. Vsadím se, že stejně dobře jako já, vidíte i vy tu nápadnou analogii s americkým režisérem Samem Raimim, jehož filmařský vývoj je až nápadně podobný. Démonická trilogie Evil Dead (1981 - 1992) zhotovená na koleni za pár šupů, se pro Raimiho stala rovněž přestupnou stanicí k nákladným hollywoodským produkcím, na jejichž konci stála superhrdinská trilogie Spider-Man (2002 - 2007). Společně se snímkem X-Men (2000), od Bryana Singera, vůbec první filmy, které ukázaly, jak budou vypadat adaptace komiksových sešitů v první dekádě nového tisíciletí.

Bez nadsázky kultovní zombie taškařice Braindead (1992) s galony humoru černého jako káva, uzavřela Jacksonovo úvodní a nejdůležitější tvůrčí úsilí na Novém Zélandu. Předešlá poloamatérská řezničina Bad Taste - Vesmírní kanibalové (1987) a ujetá puppet show Meet the Feebles (1989) z dnešního pohledu zastávaly spíše funkci zkušebních prototypů či lépe řečeno hraček, na kterých si kreativní Jackson osahal filmařské řemeslo. Jestliže se oba první filmy držely alespoň nějakých etických hranic, částečně podmíněných finančním limitem, Braindead zbořil veškerá myslitelná tabu hororového žánru. Především tedy v zobrazení grafického násilí a uragánem šílených nápadů. Zombíci do té doby nebyli ještě nikdy tak zábavným elementem. Pod rukama Jacksona se z nich stali groteskní strašáci předvádějící makabrózní tanec, lemovaný tělesným rozkladem, vytékajícím hnisem a neodbytnou chutí na čerstvý kus lidské flákoty.

Režisérova kreativita, smysl pro humor, láska k pokleslé zábavě a odvaha překračovat všechny myslitelné extrémy, vydláždila cestu dalším následovníkům, kteří se u Braindead více či méně inspirovali. Soumrak mrtvých (2004), Mrtvý sníh (2009), Fido (2006), Zombieland (2009). To vše jsou příklady filmů kombinujících zombie tématiku, černý humor a gore efekty. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale ani jeden ze jmenovaných kousků se nápady či vtipem nepřibližuje třetímu filmu z tvůrčí dílny Jacksona. Částečně je to dáno tím, že Jackson své duchovní režijní nástupce převyšuje i obrovským talentem. V jeho životním příběhu nehrálo roli ani tak štěstí nebo snad náhoda. Byl to právě talent, který se později nebál rozvinout v komerční kinematografii. Tak daleko ale nepůjdeme. V tomto retro okénku si připomeneme pouze příběh o pravé lásce, dominantní matce a přerodu jednoho mladíka v opravdového muže. Krásný kýč z červené knihovny, nebýt těch střev, souložících zombií, kung-fu faráře, sežraného psa a sekačky na trávu.

Snílek z lesů a hor

Jeho vrstevníci v mládí studovali univerzity, právnické fakulty a vůbec obory s potenciální finanční jistotou. Peter Jackson bydlel u rodičů a šetřil každý novozélandský dolar, aby si mohl koupit vysněnou 16 mm kameru a zhmotňovat s její pomocí své fantaskní sny. Měl to tak od dětství. Narodil se v roce 1961 na Novém Zélandu. Celé dospívání bydlel v přímořském městečku Pukerua Bay, poblíž hlavního města Wellington. Jako snad každý jedináček unikal i Jackson do světa snů, silně ovlivněných okolním prostředím bohatým na přírodní útesy, jeskyně, kopce a do dáli se táhnoucí pobřeží. Po objevení fantasy literatury, loutkového seriálu Thunderbirds (1965) a především průkopnického dobrodružného filmu King Kong (1933), bylo víceméně rozhodnuto. Stane se filmařem. Ačkoliv tak přímočaré to zase nebylo. Jeho milované filmy se motaly hlavně kolem žánrů sci-fi a fantasy, což u devítiletého chlapce podněcovalo slabost pro modelářství. Jackson tedy spíše pomýšlel na dráhu profesionálního tvůrce speciálních efektů.

Vyrábět malé rekvizity, vymýšlet triky a pokoušet se o kostrbatou stop-motion animaci (pookénkové snímání), která ho tolik uhranula ve filmu King Kong, však pozbývalo smysl, pokud by jeho amatérské výtvory nepoháněl kupředu nějaký příběh. Rodinná kamera se záhy stala jeho neoficiálním majetkem. Natočil bezpočet krátkometrážních filmečků, kde se objevovala jeho ručně vyrobená monstra, futuristická vozítka a vznášedla. O formálním filmovém vzdělání si mohl nechat zdát. Technice střihu, práci se světlem a chronologií v příběhu, se učil vlastními pokusy a velkou spoustou omylů. V šestnácti letech zanechal školy a začal si přivydělávat jako rytec ve fotografickém oddělení místních novin. Cíl měl jasný. Ušetřit si na zmiňovanou 16 mm kameru. Při týdenním výdělku sedmdesáti pěti dolarů šlo o dvouleté odříkání, neboť část výplaty padla na chod rodinné domácnosti. Jakmile ji ale získal, okamžitě začal spřádat plány na svůj první plnohodnotný film.

Ufoni a promiskuitní králíček

Filmový debut Bad Taste vznikal velmi pomalu se stroze načrtnutou dějovou linkou, kterou mladý filmař postupně rozvíjel. Postaral se o vše. Režii, střih, výrobu speciálních efektů, tvorbu masek, námět, scénář, produkci a dokonce ve svém prvním filmu zastal i dva herecké party. Kdepak hledání vhodných exteriérů a herecký konkurz. Prakticky celý film se zrodil na předměstí Pukerua Bay a v přilehlém okolí. Roli dal každému, kdo projevil zájem. Kromě blízkých přátel, angažoval i rodinné příslušníky a sousedy. Točil výhradně o víkendech a pouze za své peníze. Cvaknutí první klapky se ozvalo již v roce 1983. Vlivem časových výkyvů a věčně prázdné kapsy, trvala realizace komediálního hororu o invazi masožravých mimozemšťanů necelé čtyři roky. Mezi některými záběry, které na sebe přímo navazují, zeje i mnohaměsíční prodleva. Zní to jako nefalšovaná sisyfovská práce, což také byla, ale zároveň lze na příkladu Jacksona vidět, že pokud pro něco opravdu hoříte, neodradí vás nic.

A úsilí se opravdu vyplatilo, jelikož si snahy začínajícího filmaře všimla Novozélandská filmová komise, která do poslední části vývoje investovala dvě stě třicet tisíc novozélandských dolarů. Původně zamýšlený kraťas se tedy rozrostl do celovečerní podoby a zabodoval na filmovém festivalu v Cannes v roce 1987. Okamžitě získal titul malého zázraku nezávislé filmové scény a práva na promítání zakoupilo několik zemí. Vzhledem k faktu, že jde o splatter překypující záměrně přehnaným násilím, se Bad Taste nevyhnul ani cenzuře, ale byla to malá daň vykoupená úspěchem. Podobného úspěchu dosáhla i černá loutková komedie Meet the Feebles určená výhradně dospělému publiku. Krysa točící pornofilmy, nadržený králík s pohlavní chorobou, žába závislá na drogách. Krásná pohádka, mimochodem dodnes zakázaná v Irsku. I přes problémy s cenzurou si Peter Jackson vybudoval pověst nadějného, velmi svérázného filmaře, který ovládá každý aspekt filmového procesu. Nastal čas na jeho krvavou odyseu.

Probuzení kinematografie

Abychom pochopili, v jaké pozici se Jackson nacházel, musíme si krátce připomenout, jak na tom byla kinematografie na Novém Zélandu v osmdesátých letech. Jedním slovem - neviditelná. Ještě v sedmdesátých letech takřka nulová, sestávající výhradně z amatérské a dokumentaristické tvorby, zaměřené převážně na turistiku a tudíž propagaci nádherné přírody. Největší slabiny můžeme nalézt ve velmi útlém trhu, bídném technickém zázemí a žalostně nedostatečných rozpočtech. Na Novém Zélandu jednoznačně chyběla tradice, filmová historie a významné režijní tváře. Zmiňovaná Novozélandská filmová komise vznikla až v roce 1978. Ideou tohoto institutu se staly granty, podporující mladé nadějné filmaře a snaha vytvořit obdobu národních filmů, které by ostrovy patřičně reprezentovaly v zahraničí. I tak ale můžeme vynaložené rozpočty považovat za skromné, nehledě na omezenou distribuci, zcela logicky spjatou s Austrálií a Velkou Británií.

Jedním z prvních zásadních režisérů byl nepochybně Roger Donaldson a jeho politický thriller Sleeping Dogs (1977), který světu představil herce Sama Neilla a stal se ekvivalentem novodobého novozélandského filmu. Za zmínku stojí i úspěšná road movie Goodbye Pork Pie (1980) od Geoffa Murphyho a hutné drama Smash Palace (1981) režiséra Bruna Lawrence. Podobně jako kinematografie australská se i ta raná novozélandská opírala o místní prostředí, realismus, depresivní atmosféru a naturalistické ztvárnění venkovských usedlostí. Patrně nikoho nepřekvapí, že v takto malé, leč hrdé komunitě filmařů, svázané jednotnou poetikou rostlo podhoubí pro drsnější filmové subžánry. Ze zapomenutých ale solidních hororů si můžeme uvést Next of Kin (1982) Tonyho Williamse, který byl výrazně ovlivněn italskými giallo thrillery. Dále přírodní survival vyvražďovačku Bridge to Nowhere (1985) režiséra Iana Munea o jednom vyšinutém lovci a partičce naivních dobrodruhů a debut režisérky Gaylene Preston jménem Mr. Wrong (1985), v němž ožil oblíbený motiv o autě ovládaném duchem předchozího majitele.

Tam, kde pole ještě není zorané ustálenými pravidly, zůstává velký prostor pro anarchii, bezbřehou zábavu a kreativní nápady bez jakýchkoliv limitů. Přesně do této škatulky spadal i Peter Jackson. Možná, že jeho syrové prvotiny v zahraničí šokovaly a zvyšovaly tep cenzurním komisím, ale ve své domovině se řadil k nejvýraznějším talentům a především populizátorům novozélandské kinematografie. Dělal víceméně to samé, co jeho souputnice Jane Campion s filmem Piano (1993), akorát využíval zcela jiné výrazové prostředky. James Booth, tehdejší šéf Novozélandské filmové komise, dokázal vytěžit grant, který z 90% pokryl náklady na připravovaný projekt Braindead. Zbytek poskytly menší britské distribuční společnosti, jelikož Jackson měl jako tvůrce nemalý potenciál a přislíbená distribuce by mohla zvýšit případnou poptávku neboli tržby. Částka v přepočtu necelých tří milionů dolarů sice mohla vypadat vtipně už na začátku devadesátých let, ale v konvencích novozélandské kinematografie šlo o solidní balík. Do té doby jeden z největších, který byl kdy svěřen do rukou nezávislého filmaře.

Zábavná partička

Kromě finančních prostředků a zkušeností, měl Jackson k dispozici ještě jednu užitečnou výhodu. Kolektiv šikovných lidí. Byl obrovským fanouškem masek a krvavých efektů z dílny Toma Saviniho. Angažovat takové světoznámé eso si pochopitelně nemohl dovolit, ale proč se trápit, když namísto jednoho Američana máte na skladě rovnou dva nadějné Novozélanďany a jednoho Australana? Dvojice Tania Rodger a Richard Taylor odvedla skvělý kus práce na předchozím filmu Meet the Feebles. Australan Bob McCarron s Jacksonem spolupracoval poprvé. Protože Braindead měl na praktických efektech a šílených maskách stát, rozhodl se režisér ušetřit na dražším filmu (16mm oproti standardním 35mm) a vměstnat tři čtvrtiny rozpočtu právě do vývoje speciálních efektů. Pro tyto účely založil Jackson malou produkční společnost Weta Workshop, pod jejíž střechou se rodily všechny nechutné hračky a současně štábu sloužila jako centrální stan. Můžeme konstatovat, že Braindead byl pomyslnou rozlučkou s kariérou Jacksona, coby tvůrce efektů. Kromě zhotovení několika miniatur, přenechal práci profesionálům.

Psaní scénářů se však drží do dnešních dnů. S myšlenkou o vývoji zombie filmu si režisér pohrával roky. Společně se svou partnerkou a později i manželkou Fran Walsh nalezli během psaní scénáře dokonalou rovnováhu mezi děsem a černou groteskou. Stačilo jen nechat pracovat fantasii a držet se několika pravidel. Žádné limity, žádné tabu, žádné morální brzdy. Znechucení, strach a občasný úlek se naprosto přirozeně doplňovaly již na popsaných stránkách. Někdy scénář dokonce kombinoval všechno naráz zabalené do jediného úhledného balíčku. O to větší satisfakcí bylo, že zamýšlené scény fungovaly i později před kamerou. S finalizací příběhu o exotické krysí opici, která přinese zkázu do malého města, dopomohl ještě scenárista Stephen Sinclair.

Jistě, bez vhodných herců by scénář fungoval jen z poloviny, ale ani v tomto ohledu neztráceli tvůrci plusové body. Kromě skvostně slizkého Iana Watkina v roli prasáckého strýčka Lese byl trefou do černého hlavně neokoukaný Timothy Balme a jeho roztomile roztržitý Lionel. Takřka neznámý novozélandský herec měl skvělý komediální timing a dokázal své dialogy před kamerou neodolatelným způsobem prodat. Měl rovněž vytříbený cit pro fyzicky pojaté gagy a situační komiku. S trochou nadsázky lze říci, že Timothy Balme byl pro film Petera Jacksona pomyslnou inkarnací Charlieho Chaplina vsazeného do nechutné grotesky. Roztržitost, bohatá mimika a gymnasticky podané držkopády vykouzlily jedinečný druh hrdiny, který korespondoval s temperamentem španělské herečky Diany Peñalver ztvárňující po pravé lásce toužící Paquitu.

Kromě užití 16mm filmu a lidových šeků pro herce dokázal štáb ušetřit i v otázce vhodných exteriérů. Celý film vznikl výhradně na Novém Zélandu. Úvod odehrávající se na Ostrově lebek zastoupil fascinující geologický úkaz Putangirua Pinnacles bohatý na vysoké skalní pilíře (bystré oko rozpozná přírodní div i v konkrétní části Návratu krále). Zbytek natáčení byl napevno spjat s hlavním městem Wellington. Městská zoo, v níž dojde k zásadnímu dějovému zlomu, dům Lionela a jeho despotické matky, případně hřbitov Karori, jeden z nejstarších a největších na Novém Zélandu. Mimochodem, za natáčení na hřbitově musel štáb čelit nemalé kritice, neboť autentické nápisy na náhrobcích jsou dobře čitelné i ve filmu. Jelikož jde o scénu, kde dochází k močení a masakrování zombie motorkářů, došlo celkem logicky k nařčení za dehonestování památek zesnulých. S výjimkou této nepříjemnosti ale Braindead vznikal v pohodové atmosféře. Natáčení trvalo jedenáct týdnů, na přelomu let 1991 - 1992. Totožný čas zabrala i předprodukce, respektive výroba gore efektů a masek.

Hnilobný dort

Mé první vzpomínky na splatter komedii Braindead se váží k malé videopůjčovně v paneláku. Pořád jsem si ten obal kazety musel prohlížet. Velké červené číslice "16" označující věkovou přístupnost mi dávaly naději. Tedy takovou, jakou v jedenácti letech může kluk mít. Stín mého otce však šance snižoval na minimum. Majitelka videopůjčovny tvrdila: „je to krvavý, ale je to pro něj,“ což znělo dobře. Táta bohužel trval na tom, že se na film nejdříve podívá sám a až pak rozhodne. Ráno mi bylo vše jasné: „ta ženská není normální. Zombie tam prcaj, vzduchem lítaj střeva a chlap tam sekačkou na trávu všechny rozjebe na cucky,“ oznamoval překotně mamce během ranní kávy. Naštěstí jsem měl v záloze rebelského ničitele rodičovských zákonů. Mého dědu. Asi za rok film vysílala TV Nova v rámci pátečních hororových projekcí. Film děda nahrál na kazetu. Jeho strategie byla zvláštní: „Járo, až budeš starší. Fakt to není pro tebe, ale tý krve! Kdybys to viděl! Musel jsem dát pod televizi lavor.“ Proč tohle říkal, když jsem do týdne seděl před obrazovkou? Po obligátní úmluvě: „nesmíš o tom doma mluvit,“ začal jeden z nejkrásnějších okamžiků mého dětství. Ten den jsem film dal hned třikrát.

V jádru jde vlastně o klasický milostný příběh z červené knihovny. Mladý nesmělý chlapec potká krásnou dívku a zamiluje se do ní. Chlapcova zlá a panovačná matka ale se vztahem nesouhlasí a začne mladý pár stalkovat jako lovecký pes na honu. Pak do příběhu vstoupí nečekaný obrat. Během šmírování v zoo zlá matka uklouzne na banánové slupce a vlivem pádu narazí do klece, kde si lebedí zmutovaná krysí opice, která ji ošklivě pokouše na ruce. Infikovaná matka projde „cronenbergovskou“ metamorfózou a získá podobu hnijící oživlé mrtvoly, jež nakazí půlku města. Chlapec a dívka musejí spojit síly, aby společně porazili hordy zombií, včetně monstrózní matky. Jak to dopadne? Dokáže čistá láska překonat zhoubné zlo?

Spojit do plně funkčního celku horor s komedií je jedna z nejtěžších filmařských disciplín. Předzvěst věcí příštích načrtl Roman Polański v poťouchlém snímku Ples upírů (1967). V úvodu jmenovaný Sam Raimi to však dokázal jako první vyhrát na celé čáře a vůbec přitom nevadilo, že v pokračování/remaku Evil Dead 2: Dead by Dawn (1987) vsadil na komiksové gore. Širokoúhlé objektivy, plynulá práce s kamerou, roztřesené záběry z pohledu první osoby a fyzická komedie. Vše ve vyváženém poměru. Peter Jackson si některé klíčové prvky vypůjčil, ale ani v nejmenším nepopřel svůj vlastní styl. I on používá potoky krve, praštěné gagy a staví do centra dění ikonického hrdinu, který však nemá motorovou pilu místo ruky, ale ohání se nastartovanou sekačkou na trávu. To, co Jacksona odlišuje od Raimiho, je kromě neotřelého prostředí především záměr, dotáhnout celek do absurdna. Každý záběr je přehnaný, každá scéna pubertálně ujetá a celý prostor obývají karikatury postav a postaviček. Nacistický veterinář s hubou upatlanou od slin, farář ovládající bojové techniky, chlípný pohřebák, sexistický strýček s rokenrolovým tupé na hlavě. V popředí toho všeho samozřejmě stojí nevídaný hnus, krev, hniloba a oživlé prdící vnitřnosti se sklonem k narcismu. Pokud přistoupíte na pravidla hry, budete se královsky bavit.

Braindead dává neustále najevo, že se nebere vůbec vážně. Je to crazy komedie, dekadentní karneval nevkusu, parodie sebe sama. Díky tomu film vlastně nemá šanci pohoršovat, což ovšem nevylučuje podráždění žaludku u citlivěji založeného obecenstva. Jak jeden newyorský kritik v dobové recenzi poznamenal: „divák ani neví, jestli se má smát nebo zvracet.“ Pro někoho může být zkrátka těžké sledovat infikovanou matku Lionela při čvachtavém rozkladu tělesných tkání. Postupná proměna a biologický rozpad vizuálně připomíná něco mezi hnisavým vředem, natráveným vlašákem a kaší ze zkažených brambor. Vrcholem v tomto ohledu budiž scéna u rodinného oběda, kdy matka pojídá své vlastní tělesné části, které jí odpadají do talíře s vanilkovým krémem. Opravdová chuťovka! A to se přitom film jen zvolna rozehřívá. Pokud máte pocit, že dospělý muž, který před davem zděšených matek šlape na hlavu nemluvněte je tím nejvíce šokujícím výjevem, jaký Braindead nabízí, pak vězte, že ve srovnání s poslední půlhodinou filmu jde ještě stále o relativně slabý odvar.

Nabízí ale Braindead i něco jiného, než nechutné frky a krev? Domnívám se, že ano, byť netuším, jestli šlo o vědomý záměr Jacksona. Romantická linie Lionela (Timothy Balme) a Paquity (Diana Peñalver) je podaná staromódně se spoustou melodramatických výjevů. Nepřející matka Vera (Elizabeth Moody) ztělesňuje typickou matriarchální tyranku, vládnoucí absolutní kontrolou nad svým synem. V důsledku tu máme oidipovský komplex okleštěný o přítomnost otce, ale i nenápadné pomrkávání po mysteriózním snímku Psycho (1960) od Alfreda Hitchcocka. Formou psychické poruchy byl Norman Bates (Anthony Perkins) ovládán matkou i po její smrti. Braindead tuto premisu deformuje tím, že Vera sice také zemře, ale nad synem neztrácí moc ani jako nemrtvá zombie. Lionel zůstává stále tím zmanipulovaným, vystrašeným a slepě oddaným synem. Místo toho, aby účesem Very prohnal salvu broků, pozbývá nadále schopnost rozhodovat se sám za sebe.

Freudovský scénář ve své základní podobě počítá s rivalitou mezi synem a otcem. Ten tu však není. Úlohu zákeřného elementu, který zakazuje, manipuluje a brání synovi v pohlavním životě, přebírá Vera. Její hnilobný návrat v podobě zombie ilustruje přehnanou metaforu toho, že tyranský rodič se těžko pohřbívá psychologicky a v případě Braindead i fyzicky. Freud termín "návrat do dělohy" popisoval ve své psychoanalýze jako vnitřní touhu po bezpečí a bezstarostnosti spojené s nevinností dětských let. V bizarním závěru s monstrózně přerostlou Verou už však Lionel stojí pevně na svých nohou. Chce nezávislost. Po kontrole, respektive patologické snaze vlastnit syna pro sebe, touží jen matka. Onen "návrat do dělohy" ale nezůstane v symbolické rovině. Jackson nám ho doslova a do písmene vmete do tváře. Tím, že si Lionel následně prořeže cestu z lůna zpět na svobodu, zahubí svůj největší strach, získá kontrolu nad životem a povstane jako nový sebevědomý muž.

Dumat nad tím, jak Jackson do filmu zakomponoval proces oddělení potomka od dominantního rodiče, ale není zrovna snadná věc. Hádám, že při první projekci má divák především problém s tím, aby absorboval permanentní přísun nechutností a šílených nápadů. Masky jsou starosvětsky kouzelné, efekty chytře vymyšlené a kromě kreativního zpracování neskrývají vloženou lásku těch, kteří na nich pracovali. Vytržení hrudního koše, zdravotní sestra s odklápěcí hlavou, nezbedné zombie dítě, přilepování kůže vteřinovým lepidlem, trupy rozseknuté horizontálně i vertikálně, části těl potažené jinými částmi těl a hromady dalších a dalších splatter perel. Tvůrčí tým nepochybně pochopil i časté změny nálad ve scénáři. Některé triky tedy přirozeně podporují děsivou atmosféru (scény ve sklepě), jiné zase sází na černohumorný podtón (zfušované balzamování mrtvoly). V důsledku jde tedy o působivou, z dnešního pohledu poněkud nostalgickou prezentaci protetiky, latexu, loutkářství a stop-motion techniky. Skutečnost, že to všechno vypadá slušně i dnes, berme jako příjemný bonus navíc.

O tom, jestli u vás film dokáže vyvolat salvy smíchu, rozhodne vaše vnitřní nastavení. Na někoho toho může být až moc. Dokonce znám i názory lidí, kteří jsou přesvědčeni, že Jackson pošpinil subžánr zombie hororů. Suchaři! Fanoušci čistokrevných hororů, pro něž jsou zombie metaforou politicko-sociálních témat (George A. Romero), můžou film Braindead vnímat jako pubertální běsnění a argumentovat tím, že Jackson ze subžánru udělal groteskní frašku. Jenže je nutné vidět problém v širším kontextu. Jackson byl opravdovým znalcem zombie filmů a rozhodně nepatřil mezi první, kdo je začal kombinovat s komedií - viz Return of the Living Dead (1985) či pokleslá dílka od nezávislé společnosti Troma Entertainment. Snahou režiséra bylo dotáhnout černou grotesku za hranu a současně si udržet originální feeling. Stačí sledovat, jakým způsobem obrátil zaběhnutá klišé vzhůru nohama. Žádná toxická chemikálie, oblíbená to žánrová záminka k rozpoutání zombie apokalypsy, ale sliny záhadné krysí opice. Nevšední exotické prostředí namísto obligátní městské zástavby a příběh ukotvený v mýdlové soap opeře. Peter Jackson se zombie subžánru neposmívá, jen po něm ironicky pomrkává, zůstává originální a ohromně se při tom baví.

Dvojí metr

Braindead zaznamenal velký úspěch a prakticky okamžitě se stal malou senzací. Získal notoricky známá přízviska jako „nejkrvavější film všech dob“, „král splatter hororů“, „nejnechutnější film všech časů“ atp. Samozřejmě tu nemůžeme hovořit o mnohamilionových tržbách, což se dá vzhledem k obsahu pochopit. V kinosálech víceméně platil za komerční propadák. Do Ameriky vtrhl 12. února 1993 jako Dead Alive (tuzemská distribuce jej překřtila na Živí mrtví) a oslovil jen specifickou část publika. Ušlé zisky nicméně dohnal na VHS kazetách a později DVD nosičích. Právě v síti videopůjčoven si velmi rychle vybudoval pověst krvavého kultu. Braindead je filmem, který navzdory komerčnímu neúspěchu dokázal oslnivým způsobem rozjet kariéru svého autora. Nikdo nepochyboval, že Peter Jackson natočil svůj nejlepší film, ačkoliv nebyl určen masám. Po dalších třech filmech, z nichž drama Nebeská stvoření (1994) vzniklo v koprodukci s Německem, se Jackson dostal ke svému vysněnému projektu. Zfilmováním fantasy románů J. R. R. Tolkiena si Jackson zajistil nesmrtelnost.

Je velmi zajímavé sledovat, jak rozdílné postoje k hororové komedii Braindead zastávala cenzura. V Jižní Koreji a Singapuru je nadále zakázán. Finsko zákaz zrušilo až v roce 2001. Do Německa a USA se dostal jen v citelně sestříhaných verzích.  Konkrétně v Americe si můžete vybrat hned ze dvou, ale ani jedna neobsahuje původní sestřih. Naproti tomu Britská rada pro klasifikaci filmů (BBFC) na film pohlížela smířlivěji. Lidem z rady přišlo násilí natolik komické a neškodné, že filmu v původním verdiktu udělili certifikát do 15 let nepřístupný. Na nátlak z vedení ale bylo hodnocení nakonec upraveno na razantnější rating 18. V naší drsné kotlině tak útlocitní naštěstí nejsme. Česká distribuční a vydavatelská společnost Filmexport Home Video film uvedla na VHS s uděleným doporučením „Nevhodný pro diváky mladší 16 let.“

Masakr s rostoucí hodnotou

Již v prosinci roku 2018 oznámil Peter Jackson, že plánuje své první tři filmy zrestaurovat a uvést na trh v rozlišení 4K. Bad Taste, Meet the Feebles a Braindead bychom si tedy mohli užít v nebývalé kvalitě. Úplně vidím ty useklé končetiny a cákance tělních tekutin, kterak létají vzduchem v dokonale ostrém obrazu. Fanoušci mohou být klidní. Restaurační práce neustále probíhají a dle slov režiséra vypadají hotové části fantasticky. Dokumentární projekt The Beatles: Get Back (2021) sice proces pozdržel, ale není důvod k obavám. Jackson se nyní vlastně nachází v režijním důchodu, čili času má více než dost. Poslední zprávy pocházejí z kraje letošního roku a naznačují, že se veškeré úsilí momentálně soustředí na finalizační úpravy. Uvidíme. Braindead si nový kabátek určitě zaslouží. Podle mě je film vhodný i pro odpůrce klasického hororu, jelikož užité násilí, děs a hnus jsou kontinuálně míchány s erupcemi nefalšované srandy. S trochou snahy ve filmu můžeme nalézt i nějaký ten letmo naznačený myšlenkový konstrukt, ale jeho prvořadým účelem je vzbuzovat u publika kontrastní reakce. Slzet od smíchu a současně plnit pytlíky na zvracení je vizitka, kterou se může pochlubit jen málokterý film.