Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice z fotokoridoru. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Toxické. Nekorektní.
MARKED AS AN ENEMY – kapela, ve které bubnuje asi nejnudnější youtuber české scény. Pokud nemáte na sedativa nebo prášky na spaní a potřebujete je, tak si ho někde najděte. Wannabe moderní metal se samplama, model „tohle může hrát i Mighty Sounds“. Sexistické kecy jako „jestli máš nějaký boobs, tak je ukaž“ included. Prostě vidláci převlečený za metalcore. Brutal Assault kampaň „respekt is sexy“ tu dostává opět na prdel. Zvukově ven leze hodně vokál na úkor všeho ostatního a ten melodický je samozřejmě intonačně mimo.
FAÜST – grupa hrající ve složení: thrash metalový Scott Pilgrim, nejlepší český metalcorový vokalista, slovenský zasněný introvertní migrant, zrzavá verze Bana Vávry byla jistotou. Takovej ten pevnej pilíř, o který si můžeš opřít kolo. Čekal jsem, že to bude dobrý a bylo to ještě lepší. Thrash metalová božárna, kterou si užily obě strany barikády. Kytarové sólo na zábranách cením. Strhující energie, cyklofašista kříženej s kulturistou v circle pitu a uprostřed všeho ďábel, co vylezl z nejtemnějšího inferna. Jedinej set, jenž mě ten den bavil od začátku do konce. Jestli byli nervózní, nebylo to poznat.
SEE YOU IN HELL – je to čím dál tím metalovější a míň japonský a já furt nevím, jestli je to dobře. Měli by si opravit tagy na bandcampu, páč ten hardcorepunk to už dávo není. Zvuk v každém případě celkem oukej, gesta u mikrofonu maniakální, nicméně ten, koho by ses měl bát, je Kebitch u kytary. Přesně takhle vypadají lidi, co maj v mrazáku rozsekaný torza sousedů. Koncert jinak v cajku.
CUTTERRED FLESH – neúnavní a vytrvalí vlajkonoši domácího brutal death metalu. Formálně vše v pořádku, jednokytarová sestava tomu nebere nic moc na těžkotonážnosti. Zvuk méně čitelný, hodně tu ve spodních pásmech hlomozí slitá nekonkrétní basa. V rámci stylu slušnej průměr.
FUNERAL – taky se vám to zdálo nějaký nesehraný? Já se na ně celkem těšil, protože podobný kapely jsem v prehistorii poslouchal. FUNERAL mě ale přesvědčují, že tohle mé období je asi nenávratně pryč a nic po něm nezbylo. Dokonce jsem při jejich koncertě zapochyboval, jestli je dobrý nápad chodit na XIII. STOLETÍ. Jejich zpěvák Eirik P. Krokfjord podle mě vůbec neví, jak používat mikrofon. Dynamika zpěvu se mu furt mění, a když tam má tu jednu nebo dvě pasáže, kdy zařve, tak to urve uši, protože nepochopil, že citlivost mikrofonu je nastavená někde jinde. Fakt jak nějaká amatérská metalová parta z učňáku. Konečná je u mě písnička, která ze všeho nejvíc evokuje riffy z „Bring Me To The Life“ od EVANESCENCE. Jak je možné, že tahle teatrální banda s uskřípanýma houslema má tu drzost mít na facebooku statement „The creators of Funeral Doom”? ESOTERIC forever!
PAN LYNX – taková metalovější LUCIE s divadelní manýrou typu PRAŽSKÝ VÝBĚR. Texty plný klišé jako třeba „Hledíš-li dlouho do propasti, tak propast vstoupí do tebe“. Pokolikáté už? Ale abych to jen nehejtil, zahraný je to slušně a zpívá tam dvojče Alana Aldy v nejlepších létech. Ale i tak jsem rád, že začíná chcát a můžu se jít někam schovat.
CARNIVORE A.D. – těleso, které žije z toho, že v něm basoval a zpíval Peter Steele. A to je všechno. Basa zní jak pila. V celkovém soundu je hodně vokálů a málo kytar. Po focení chodím před scénou a hledám místo, kde je cajk zvuk, a nikde ho nenacházím. Přijde mi, že jsou z hraní trochu nejistí, často po sobě koukají, jako by hledali nějaký pevný bod. Na to, že to má být speed thrash, to nemá moc energie. Ovace slaví samozřejmě zmínka o Steelovi a Ozzym.
MACABRE - Lance Lencioni má šedesát tři let a je to už trochu vidět i slyšet. Ten člověk velmi často kašle. Aby trochu nakopli koncert, tak s sebou mají týpka, co se převléká za masové vrahy, o nichž jsou jejich skladby. V písničce pak v daném kostýmu celou dobu šaškuje. Po PAN LYNX a FUNERAL jsem na podobné divadelně laděné výstřelky trochu alergický, takže si mě tím moc nezískávají. Mimochodem, myslím, že v roce 2022, když hráli na Obscene Extreme, tohle s sebou neměli. Vzadu je výrazně lepší zvuk. Tahle kapela byla založena roku 1985, takže jsou spolu čtyřicet let. Ve stejné sestavě. Za to respekt.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.
