CHROME CELL TORTURE - Ibiza
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stalo se v posledních letech příjemným zvykem, že na festival Brutal Assault vyráží početná redakční výprava. Pestrá směs našich individuálních vkusů pak způsobí, že se naše stádo rozuteče po pevnosti a dle vkusu každého soudruha si pak najdeme svoje oblíbence. I letos se jich nakonec urodilo více než dost.
Festival Brutal Assault rozhodně nestagnuje. Sledujeme i různá vylepšení v areálu, byť některá z minulosti se ukázaly být slepými uličkami. V každém případě to ale značí, že pořadatelský tým nespí na vavřínech a snaží se věcí neustále vylepšovat, či rovnou renovovat. Když už jsme u těch vavřínů – letos festival poprvé od roku 2019 hlásil vyprodáno. Návštěvnost se od drsné dvouleté přestávky, způsobené celosvětovou pandemií, postupně zvedala, až letos ťukla o pomyslný strop.
Jaké jsou naše první a bezprostřední dojmy po návratu do „civilizace“? Co nás potěšilo, či případně naštvalo? A kdo se do Josefova hodlá vrátit i příští rok? Čtěte dále...
Svoj prvý Brutal Assault som zažil v roku 2005. O dve desaťročia neskôr sa zmenilo všetko. Úplne všetko. Rovnaký bol snáď iba John Tardy. Aj koncert OBITUARY bol perfektný ako vtedy vo Svojšicích u Přelouče. Keďže som do Josefova prišiel v podstate priamo z Wackenu, nemám veľmi nabrúsené kritické senzory. Cítil som sa ako v dobrom wellnessovom centre. Ako povedal Troy Sanders z MASTODON, ste na jednom z najlepších metalových festivalov na svete! A môžem potvrdiť, že to nehovorí všade. Na Wackene týždeň predtým nič také nezaznelo.
Počasím počnúc, cez kapely, fanúšikov a celkové prostredie našej obľúbenej Pevnosti, všetko bolo v tomto roku v podstate dokonalé. Na Facebooku som si vypol sledovanie fanúšikovskej skupiny, to neustále mrnčanie a sťažovanie ma fakt otravovalo. S jedným však zrejme mali kritici pravdu – jedlo drahšie ako na Hellfeste. Nezvyknem to riešiť a prepočítavať koruny na eurá, veď som na dovolenke na najlepšom hudobnom festivale na svete, ale keď som dostal jednu smutnú palacinku s džemom za 100 Kč, to ma už trochu zarazilo. Majú byť ceny festivalového jedla na úrovni štvornásobku cien v centre predraženej Bratislavy? Asi nie.
S natrieskaným areálom hlavne v deň koncertu francúzskeho fenoménu GOJIRA som nemal problém. Stačilo trochu viac premýšľať o svojom pohybe a nečakať, že sa dostanem k svojmu cieľu najkratšou cestou a okamžite. Tri koncerty som si užil priamo v kotli – MASTODON, KERRY KING a GOJIRA – a bolo zaujímavé sledovať psychológiu davu najvášnivejších fanúšikov. Crowdsurfing napríklad spôsobuje závislosť, nestačí vám zažiť to jedenkrát, dáte si aj štyri či päť opakovaní aj s nekompromisným pretláčaním sa cez nahustený kotol. Alebo taký záhadný fenomén ako trpezlivé čakanie na koncert svojho obľúbeného interpreta, hoci aj hodinu pred začiatkom, ten je pre väčšinu mladých fanúšikov úplne neznámy. Chcú všetko teraz a hneď, hlavne dobré miesto v predných radoch.
K plusovým bodom na adresu organizátorov patrí bezpochyby každoročné vylepšovanie areálu a premýšľanie nad potrebami návštevníkov. Wackeňáci by si mohli robiť poznámky, bolo by to na celý hrubý zošit. Krásne rozšírená plocha za KAL stejdžom, perfektne doplnené oddychové zóny na chill-out lúčke, kaviarenská časť na kopci s výhľadom na hlavné stejdže a obrazovkou absolútne bezchybná; jednoducho radosť pozerať, radosť oddychovať. Ako múdro povedal Čurby, treba si hľadať takéto zákutia, inak na festivale neprežiješ.
Zažil som približne štyridsiatku koncertov, veľa z nich v plnej dĺžke. Najviac ma ohúrila táto pekelná desiatka:
MASTODON
GOJIRA
OPETH
KERRY KING
KARNIVOOL
OBSCURE SPHINX
PARADISE LOST
FEAR FACTORY
RIVERS OF NIHIL
AGNOSTIC FRONT
Najviac peňazí som minul na indické šmakocinky a čaje u Poutníka.
Vidíme sa o rok v Pevnosti. Nech nám dlho žije Brutal Assault!

TOP 6 (bez pořadí):
THE KOVENANT
BLOOD FIRE DEATH
OBITUARY
MASTODON
KATAKLYSM
XIII. STOLETÍ
Letos jsem snad poprvé zažil přemítání nad tím, jestli do Josefova vůbec vyrazit. Nabídka subjektivně zajímavých jmen jako kdyby se nějak smrskla, či co (nechme stranou, zda je to tím, že člověk prostě stárne a všechna nová jména na scéně už nejsou úplně pro něj, nebo jednoduše tím, že v souladu s oním stárnutím už toho také hodně – a opakovaně – viděl a slyšel), přičemž tenhle názor zarezonoval i u některých redakčních kolegů. No tedy, taková blbost! Kdo nejede do pevnosti, okrádá se o nejlepší metalový festivalový zážitek, který lze v České republice a širokém a dalekém okolí pořídit, asi jako když si srovnáte návštěvu michelinské restaurace a její menu s konzumací (třebaže) oblíbeného smažáku v prověřené nádražní putyce. I ten letošní zážitek za to díky tomu skutečně stál, byť například celkový počet shlédnutých kapel nebyl v mém případně nijak rekordní a třeba sobotní koncertní nabídka mi už dopředu mnoho nadějí neslibovala. Jenže v pevnosti je samozřejmě k dispozici celá řada jiných aktivit, které to bohatě (to podtrhuji) vynahrazují. Takže až se zase budu příště rozhodovat, jestli teda jako jet nebo ne, dám si prostě facku a pojedu. Vždycky to prostě stoj za to!

Tento ročník jsem měl opravdu pocit, že bych se chtěl minimálně jednou naklonovat, abych to všechno stíhal. Fakt zajímavých koncertů bylo požehnaně a občas mě mrzelo, že vyrážím před koncem jednoho koncertu, abych mohl nafotit jiný, odehrávající se na druhé straně areálu. Stejně tak mě mrzelo, že jsem neměl čas se víc věnovat doprovodnému program, který byl vysoustružen k dokonalosti, včetně drobných drahokamů jako byla vernisáž k výstavě Františka Štorma včetně hudební složky. Tady musím vyseknout poklonu všem, co se na této části Brutal Assaultu podíleli.
Viděl jsem, že se začaly objevovat kritické hlasy na ochranku a dovolím si k tomu něco málo říci. Ve fotokoridoru jsem trávil opravdu hodně času a měl jsem možnost sledovat práci sekuriťáků zblízka. Přišlo mi, že letos měli mnohem lépe zorganizované to, aby jim někdo neproklouzl a fakt se snažili, aby se nikdo nezranil. Konečně si současně uvědomili, že když dav fotografů čeká „před žlutými dveřmi“, tak ten prostor ucpou a je problém se dostat dovnitř i ven, takže nás fotografy nechali čekat uvnitř, což značně zprůchodnilo úzké hrdlo kolem hlavní dvouscény. Současně jsem z jednoho metru viděl profesionální zásah, kdy slečna v první řadě dostala silný epileptický záchvat. Reakce byla rychlá a profi. Za to všechno respekt a poklona.
Nicméně kritické hlasy, které se objevují, se týkají hlavně obscénních gest a nevhodného chování k holkám, což je paradoxní právě v rok, kdy má Brutal Assault kampaň na téma respekt k ženám a po areálu visí nápisy „respect is sexy“. Pokud festival navíc chce, aby se nerespektující chování hlásilo právě u ochranky, bude to dost špatně fungovat ve chvíli, kdy k ochrance v tomto ohledu bude nulová důvěra. Osobně jsem neviděl žádná oplzlá gesta, ale nevhodných „keců“ tu pár bylo. Ale jak z toho ven? Edukovat? Smíšený personál? Existují holky, co by chtěly dělat tuhle práci?
Když letošní ročník bilancuji s větším odstupem, vlastně celkem často si uvědomuji, že se vrací nemoc zvaná bigbítový zvuk, tedy vytažené vokály a bicí a málo tlaku v kytarách. Abych přešel k tomu důležitému, tak musím konstatovat, že těch opravdu skvělých koncertů bylo fakt hodně. Ještě jsem neviděl MASTODON v takové hráčské pohodě, překvapily třeba koncerty, které jsem vůbec neměl v plánu vidět a prostě mě na ně osud zavál. Třeba FEAR FACTORY, jejichž nový zpěvák velmi slušně intonuje v melodických polohách. Doteď mě štve, že jsem musel oželet třeba takové PYRRHON nebo MANTAR. Vybrat pětici kapel, který se zaryly nejhlouběji, je tak pro mě celkem těžké, nicméně bych to bez pořadí viděl asi takto:
BESNA
BOHREN AND DER CLUB OF GORE
ENVY
OPETH
ZEKE

Jak poznáte, že festivalový program je velmi náročný a únavný? Když během koncertu německých MANTAR potkáte na druhém konci areálu návštěvníka v triku s jejich logem. Ačkoliv, a jak už i moji kolegové naznačili, letos jsme se někteří z nás kroutili nad soupiskou, nakonec vše spadlo do tradičního běhání mezi scénami a kompromisů, které neúprosně velely obětovat sety některých svých oblíbenců.
Již tradičně se mi ani na okamžik nepovedlo shlédnout doprovodný program a o nabídce KAL Stage ani nemluvě. V areálu jsme zaregistrovali několik příjemných vylepšení, mezi které lze jednoznačně zařadit otevření zadní části budovy s kinem a KAL Stage, která posloužila jako zastíněná odpočinková zóna, možnost jak se při přebíhání mezi scénami vyhnout zalidněné zadní louce anebo i jako průchod do Meet & Greed.
Rudi už se toho dotknul a já jen přitakám. Ceny jídla byly letos vskutku vyšší a jsem zvědavý, jakým trendem se budou ubírat v příštím roce. Člověk tak nějak bere, že na podobných akcích jsou celkově ceny výše, ale letos už to v mnoha případech byl opravdu extrém. Vybrat a najít se nakonec dalo i za celkem přijatelnou cenu. Překvapivě bych čekal předražování i u takové blbiny pro turisty, jako je trdelník a kupodivu tento byl na místní poměry za solidní cenu. Osobně jsem asi nejlepší zkušenost udělal s burgry v jednom stánku se slovensky mluvící obsluhou. Kvalita velmi dobrá a ceny také solidní.
Co se týče vstřebávání hudební náplně, opět to bylo klasické člověk míní, život mění. Do našeho průvodce jsem uvedl pár tipů, aby v mém případě opět ne na všechny došlo. Naproti tomu pár nečekaných překvapení by se našlo. Velmi mě bavil set DARK ANGEL plný nekompromisního thrashe ve vysokém nasazení. Tomuto žánru jsem se na Assaultu moc nevěnoval, respektive jeho kapely nehrály v pro mě přijatelných časech. Skvělí byli BETWEEN THE BURIED AND ME, kteří si v Josefově střihli rovnou dvojici show. MASTODON mě osobně překvapili a odehráli velmi nabušenou show. Na FEAR FACTORY a jejich set postavený na desce „Demanufacture“ jsem se těšil už jen proto, že jsem to album ve své době miloval a také proto, že kapela má momentálně nového zpěváka. A pojem zpěváka bych podtrhnul. Ital Milo Silvestro jím tedy rozhodně je!
Klasicky jsem užil i nabídku v Octagonu. Famózní Američané CRYPT SERMON zahráli na heavy/doomovou strunu tak mocně, že si je řadím mezi své TOP. Páteční dvojblok deathových PYRRHON a REPLICANT přinesl do Pevnosti zmar a chaos, který jsme si s kolegou Reaperem užili opravdu naplno. Dalším překvapením pro mě byla explozivní a emotivní show Japonců ENVY.
No prostě toho zase bylo dost a letos nakonec mnohem víc, než jsem původně očekával. Takže co za rok? Za rok opět jedu, když už první várka kapel nabízí hned několik lákadel.
TOP 10:
MASTODON
ENVY
CRYPT SERMON
PYRRHON
BETWEEN THE BURIED AND ME a BETWEEN THE BURIED AND ME
DEFEATED SANITY
WAYFARER
FEAR FACTORY
RIVERS OF NIHIL
DARK ANGEL

I já se přiznám, že letošní line-up mi ve srovnání se dvěma posledními ročníky nepřišel kdovíjak atraktivní. Nejsem účastník, kterého budou vzrušovat hlavně headlineři (i když minulý rok EMPEROR…), ale spíše ten, který rád přechází mezi Octagonem a Obscure Stage. Na těchto pódiích jsem letos registroval slušná jména, nicméně ani jeden totální highlight, který by mě přinutil nadšeně konstatovat „letos jedu na Brutal Assault hlavně kvůli nim“. Onen „highlight“ jsem nakonec paradoxně připsal velkému pódiu, a sice Marshall Stage, kde v pátek servírovali GRAVE v původní sestavě exkluzivní výběr z žánrových hroznů. Pro oddaného sluhu švédského death metalu, za kterého se považuji, to byl opravdový zážitek. Stejně tak dobře hodnotím i počínání holandského kostlivce ASPHYX, z jehož vystoupení jsem si odnesl velmi pozitivní dojem a k tomu jako bonus slušně naražená žebra z ojedinělého výletu do circle pitu. Příště raději poslechnu rady kolegy Radicalcuta, jenž už dlouhá léta velí zaujímat strategicky bezpečná místa „na kraji kotle“. Pokud už jsme u toho starého old schoolu, musím zmínit i UNLEASHED, kteří dle mého názoru nepřesvědčili. O třídu slabší než obě výše zmíněné kapely, k vylepšení dojmu bohužel nepřispěl ani Johnny Hedlund a jeho nekonečně dlouhé „hecovačky“ spolehlivě obracející mé oči v sloup. Příště tedy méně povídat, raději přitopit pod kotlem, aby tohle „Death Metal Victory“ dostálo svému názvu. To byl tedy klasický old school, leč ten hlubinný, sirnatý a vystrkující svá ohyzdná tykadla z nejhlubších slují na festivalu bohužel chyběl. Přesněji řečeno, opět chyběl. Ani jedna zásadní doom/death metalová sestava vyznávající nečisté rituály nás neoblažila svou přítomností. To je za mě velká škoda, neb taková kapela by mě zajímala ještě více než kolegu Louise svůdné podvazky Sarah Jezebel Divy.
Co se menších pódií týče, byl jsem nakonec velmi spokojen. Očekávání splnilo testosteronové duo REPLICANT / PYRRHON, maximálně pobavila paní učitelka z GADGET a doslova zazářili, jak opět zábavně dí kolega Louis, „Poražené Sanitky“. Set DEFEATED SANITY byl naprosto zničující. Pakliže mluvíme o brutálním death metalu s vysokým IQ, musíme mluvit o sestavě okolo jedinečného Lilleho Grubera. Tohle byl naprosto nesportovní diktát. Naopak brácha black metal tak silné zastoupení neměl, bohužel jsem neviděl TSJUNDER, ale i přesto si myslím, že z pomyslného trůnu by výtečné vystoupení RUÏM srazili jen těžko. Za mě blackmetalová jednička tohoto ročníku, vystoupení Blasphemerových pohůnků bylo výtečné.
Jelikož jsem letos program neměl úplně nabitý, věnoval jsem svůj čas i objevování nepoznaného. Končí set GADGET a já si pro sebe jen tak říkám, „tak Járo, půjdeš asi na chvíli zkusit ty kluky asijský, ne?“. Přijdu pod Obscure Stage, na které začne postupně vylézat hejno Japonců s kytarami. ENVY hrábnou do strun, já bezmocně otevírám čelist a nezaklapnu jí až do konce setu. Minulý rok jsem úplně stejně koukal na vystoupení BRUTUS. Pro mě byla tahle emocionálně vyhrocená kombinace post rocku a screama jasným objevem letošního ročníku. Přiznám se, že to potají poslouchám i teď a brzo se chystám kolegu RIPa požádat o soukromou lekci na téma „úvod do screama“. ENVY byli totiž neuvěřitelní.
Závěrem několiv obecných slov. Přelidnění jsem vnímal, ale jelikož jsem se moc neúčastnil vystoupení headlinerů, tolik se mě to nedotklo. Snad jen projít uličkou kolem Marshall Stage při DYING FETUS bylo docela dobrodružství. S tímto by chtělo něco dělat, obávám se, že ti, kteří se pohybovali v těchto prostorách pravidelně, si tím museli projít vícekrát. Poslední komentář věnuji asi nejvíce bizarní záležitosti, která slyší na jméno „aktivační poplatek“ při prvním nabití festivalového čipu. Asi by bylo lepší promítnout tyhle náklady někam jinam, tohle je totiž takové… nešťastné.
TOP 10:
DEFEATED SANITY
REPLICANT
GRAVE
PYRRHON
RUÏM
GADGET
WAYFARER
ENVY
SIGH
ASPHYX

Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.





