Horor je jeden z mála žánrů, kde si skomírající Hollywood ještě může dovolit zůstat odvážný a svobodný. I když vlna tzv. high concept hororů, které před lety odstartovala hlavně díky autorskému okruhu kolem nezávislého studia A24, už trochu ochabla a její hlavní tváře se přesunuly blíže mainstreamu (viz tvorba Roberta Eggerse či Jordana Peela), stále dala světu nové pozoruhodné talenty a hlavně ukázala, že o inteligentní žánrové filmy je mezi diváky zájem.

High concept horory přinesly nezvykle svobodné žánrové mixy, výrazný autorský otisk a závažnější témata, která jdou nad rámec děsu a zábavy. Vznikla tak řada filmů, které osvědčené atrakce kombinují s inteligentním vypravěčstvím a hlubším sdělením. Letos nás o vitalitě tohoto přístupu přesvědčili znamenití Hříšníci Ryana Cooglera, vampýří rytmikál z divokých třicátých let na americkém jihu, který zaznamenal i nečekaný komerční úspěch. 

Před pár týdny měl navíc premiéru druhý film australských dvojčat Phillipových Vrať mi ji, kontroverzní, ale slušně přijatý následovník jejich skvělého duchařského debutu Mluv se mnou. A oko milovníků hororu netrpělivě spočívalo na filmu Hodina zmizení (Weapons) a jeho autorovi Zachu Creggerovi, jehož debut Barbar (2022) patřil k vrcholům žánrových filmů posledních let.  

Patřil vlastně Barbar mezi filmy s ambicióznějším konceptem? Odpověď musí být nutně dvojsečná. Na jednu stranu se jednalo o nesmírně přímočarý film, který i prekarizované prostředí Detroitu, vytěžené třeba filmy Neutečeš nebo Smrt ve tmě, používal vysloveně jen jako efektní kulisu příběhu o jednom velmi pochybném airbnb, které by si jistě nevysloužilo kladné reakce zákazníků, pokud by je tedy vůbec zvládli po odhalení sklepního tajemství postovat.

Na stranu druhou byl ale Barbar virtuózní stylistickou i vypravěčskou záležitostí, která šla nad rámec žánrových standardů – precizně nasnímaný i rytmizovaný film dokázal v klíčovém okamžiku přepnout perspektivu i tón a dokonale diváka znejistit a donutit ho prožít si peklo spojené s jedním detroitským domem z úplně odlišného úhlu. Právě režijní i scenáristická kontrola, kterou Cregger prokázal, snesla ta nejpřísnější žánrová měřítka high concept hororu. Barbar se tak mohl zdát být pouhou vyprávěnkou, která celou hru nikam neposouvá, ale jeho odvážné a suverénní pojetí byly nakonec tím, co ho pasuje mezi nejlepší žánrovky posledních let.  

Ve druhém filmu Hodina zmizení Cregger navyšuje sázky. Dostává do ruky vyšší rozpočet i hvězdný cast. Herní pole se rozšiřuje, což u řady nadějných filmařů znamenalo ztrátu integrity. Svoje by o tom mohl vyprávět Jordan Peele, který po fantastické prvotině Uteč zabloudil v nekonzistentní rasové metafoře o zlodějích těl ve filmu Oni. Hodina zmizení má všechny atributy hrozící katastrofy. 

Namísto semknutého dějiště jednoho domu z Barbara se pohybujeme v kingovském městečku, které si prošlo záhadnou a hluboce traumatizující událostí. Jednoho dne tu ve 2:17 v noci záhadně zmizí celá třída… s výjimkou jediného žáka a učitelky, kteří zdánlivě nemají ani ponětí, proč se sedmnáct dětí rozběhlo z ničeho nic do noci bezhlavým „naruto runem“. Film zároveň pracuje s matoucím rámováním. Do dění zasvěcuje diváky anonymní dětský vypravěč, který nastavuje naivistický rámec halloweenské historky. A když už máme pocit, že tón „strašidelné zkazky“ byl nastolen, rozehraje Cregger epizodní povídkovou strukturu, v níž se z úhlu šesti aktérů postupně přibližujeme vysvětlení ústřední záhady.   

Film je tedy rozdělený do kapitol, z nichž každá nese jemně odlišný tón podle povahy svého protagonisty či protagonistky. Je tu linie zoufalé malomětské učitelky (Julia Garner), která zápolí s nenávistí města, pocitem viny i závislostí na alkoholu. Rozbolavělé rodiče zmizelých dětí zastupuje povídka se zatvrzelým a nepřístupným majitelem stavební firmy (Josh Brolin), který nevěří nikomu a ničemu.

Prvním překvapivým úkrokem je mistrně sarkastická existenční historka o nekonečně shitty dni v životě strážníka Paula (Alden Ehrenreich). Na společenském okraji města se chaoticky proplétá feťáček James (Austin Abrams), který do celého spletence přilétá jako neřízená střela vedená hlavně snahou vydělat si na další dávku cracku. Podstatné díly mozaiky dodají úsměvný queer ředitel školy (Benedict Wong) a samozřejmě postava, která zná od počátku vysvětlení záhady. 

Tahle ambiciózní freska, která se prolíná v uzlových momentech příběhu a důvtipně posouvá hlavní linii vyprávění, by se v určité konstelaci mohla změnit v pohromu. Tolik změn fokusu, tolik změn tónu, tolik cliffhangerů, na jejichž vysvětlení je třeba čekat, vytváří obrovský tlak na soudržné režijní uchopení celé látky. Není valným překvapením, že Cregger zvládne tuhle výzvu ustát s ohromující suverenitou. Kombinuje dusivé maloměstské drama, existenční tragikomedii, děsivé hororové sekvence pracující nádherně s lidským podvědomím i načasováním nechvalně proslulých lekaček, přidává groteskní slasherové elementy, přitom ale nikdy nepřestává věnovat enormní péči řešení těch zdánlivě nejméně významných scén i nejvíce servisních dialogů. 

Hodina zmizení je radostným (a jedním dechem děsivým) filmem proto, kolik pozornosti věnuje drobnoskresbě postav i kaleidoskopu detailů, jež se skládají v třeskuté finále, které kombinuje děs, hnus a hurónský smích v nejlepší tradici Johna Carpentera či Sama Raimiho. Klíčovým prvkem je samo zlo, které je vysvětlením ústřední záhady. Není mnoho filmů, které by přežily bez ztráty kytičky personifikaci do té doby jen matně tušené hrozby. 

Hodina zmizení jde dál. Zlo dokáže přetvořit v pitvornou, a přitom výsostně lidskou podobu. Zatímco zfilmovaná verze Kingovy klasiky To si vylámala zuby na přehnané explicitnosti a nadměrné závislosti na nepříčetně se šklebícím Billu Skarsgårdovi a scénických efektech, Hodina zmizení dokáže vybalancovat hranu komiky a děsu stejně dovedně, jako se to Creggerovi povedlo v Barbarovi. Obejde se téměř výhradně bez CGI. Na svoje si tak přijdou milovníci praktických efektů i perfektně zkonstruovaných a zorchestrovaných scén. Trademarkem režiséra je podobně jako v Barbarovi téma rodičovské lásky a pokřivených rodin, které se požírají zevnitř. Není v tom nic závratně hlubokého, jen zřídka vídaná poctivost a důslednost věnovaná protagonistům a jejich prostředí. 

Drobné výhrady vzbuzuje snad jen závěr, který mohl být ve vyznění ještě sžíravější a také pochyba, zda bude mít Hodina podobnou životnost jako Barbar při opakovaných zhlédnutích. U první námitky setrvávám na svém, druhou bych rád rozptýlil. I při znalosti point a trajektorie vyprávění nabízí tenhle film při repete dost podnětů: Skvělé herecké výkony, dynamické, kontaktní a klaustrofobické snímání Larkina Seipleho, vyšinuté eruptivní dronové plochy, které i zdánlivě hladkou jízdu steady camu promění v nekomfortní zážitek... 

A konečně je Hodina zmizení dokonalou připomínku toho, že ačkoli Cregger není žádný sociolog, filozof či antropolog trumpovské Ameriky, dělá přesně to, co by měl autor žánrových filmů umět: vypráví tak strhujícím způsobem, že mu člověk visí na rtech a odžívá si každou pointu s husí kůží. Dost by mě překvapilo, kdyby nějaký horor letos Hodinu zmizení byť jen dorovnal. Všechnu moc Zachu Creggerovi!