Když po doznění skladby „A Therapy For Pain“ vrcholily v hlavách fanoušků devadesátkové metalové moderny pocity štěstí a radosti z bezvadného přednesu jejich oblíbené desky slavící letos mimochodem 30 let od svého vydání, na mysl se zároveň vkrádaly i mnohé otázky. Nejen američtí FEAR FACTORY postavili svá aktuální vystoupení na přehrávání jedné ze svých nejlepších desek a navíc ve značně obměněné sestavě, včetně důležitého postu zpěváka. Jen v rámci letošního ročníku festivalu Brutal Assault minimálně čtveřice kapel vsadila na kompletní odehrání svých úspěšných a zdařilých alb a obecně zde můžeme hovořit o silném trendu několika posledních let.

Ono se tomu vlastně ani není moc co divit. Průměrný věk metalového posluchače je v porovnání s 80. lety naprosto nesrovnatelný. Troufám si tvrdit, že většina návštěvníků metalových koncertů a festivalů by v polovině osmé dekády minulého století při pokusu vtěsnat se na jeden z raných koncertů EXODUS či ANTHRAX dostala od fanoušků v teenagerském věku pořádnou sodu a dost možná by je coby zástupce nenáviděné střední generace na koncert ani nevpustili. S průměrným věkem metalového fanouška ale přímo úměrně stoupá i průměrný věk kapel na pódiích a nás může jen těšit, že hromada těch z našeho mládí ještě pořád hraje a především koncertuje. A tady už jsme jen krůček k logickému vyústění. Ne všichni naši „staří“ oblíbenci si dokázali udržet kvalitní studiovou formu do dnešních dní. Ne všem bylo shůry dáno předvádět vysokou úroveň kreativity až do „předdůchodového“ věku.

Odehrát před publikem 20, 30, 40 a více let staré desky se tak jeví jako typická win win situace. Když to trochu přeženu, tak to vypadá asi takhle – kapela si řekne, že fanoušky nové skladby zas tolik neberou a fanoušci si zase svoji oblíbenou kapelu chtějí pamatovat jako dvacátníky v nejlepší formě. Pochopitelně, že ne vždy to nabere až takovýchto extrémních podob. Vždyť letos v Josefově zahráli američtí BETWEEN THE BURIED AND ME svoje album „Colors“ z roku 2007. Nahrávka ani ne dvě dekády stará a navíc od kapely, jejíž studiová podoba má stále skvělé parametry a nepřestává vzbuzovat ta nejvyšší očekávání.

BETWEEN THE BURIED AND ME hrají album "Colors" na festivalu Brutal Assault 2025

Hlavu Tommy Rogerse sice už zdobí fešné šediny, ale kapela, u níž obsluhuje klávesy a mikrofon, nepřestává být velmi relevantním pojmem ve svém žánru progresivního metalu(core). I z tohoto důvodu se v jejím případě nedá mluvit o balíčku poslední záchrany. Z mého pohledu i tak trochu nenápadná deska „Colors“, jež přišla (dle mého názoru) po i naší redakcí lehce přeceňovaném albu „Alaska“, ani neznamená nějakou bombastickou sázku na jistotu. Uznalé publikum však živé provedení kompletní nahrávky ocenilo velikým potleskem, neboť dobře vědělo, že na pódiu se pohybuje kapela jestli ne v životní, tak rozhodně pořád ve velmi dobré formě.

Tak trochu jiná situace byla u nestorů industriálem načichlého groove metalu FEAR FACTORY. Turbulence v sestavě jsou nedílnou součástí jejich pohnuté historie a z té původní (rozuměj která v říjnu a listopadu roku 1994 nahrála kolekci „Demanufacture“) už se po stagi prohání toliko kytarista Dino Cazares. Ačkoliv pojem prohání je trochu nadnesený, protože si nešel nevšimnout ten rozdíl v kondici mezi ním a zbytkem značně omlazené sestavy. Americká kapela je jedním z těch příkladů kontrastů mezi nepříliš vábivou studiovou současností a naprosto zářivou minulostí. Ačkoliv se poslední album „Aggression Continuum“ z roku 2021 těšilo i přízni kritiků, jeho předchůdci už jen variovali dávno vyřčené.

No a nakonec i přesto jsem dychtivě hledal místo co nejblíže pódiu v očekávání mého prvního koncertu FEAR FACTORY se schopným zpěvákem. Jo, Burton je samozřejmě legenda, miluji devadesátkové (a vlastně i několik pozdějších) desky, která nazpíval, ale vždy to v živém provedení byla trága. Počínaje vystoupením skupiny ještě na svojšickém Brutalu v roce 2006. Otázka zněla, jestli si dokážu užít epos svého mládí i od ze ¾ jiné sestavy a bez původního zpěváka? Není to už tak trochu za hranou anebo minimálně na hranici prachsprostého revivalu, které opravdu nemusím?

Výkon italského novice Mila Silvestra byl však nakonec natolik strhující, že jsem na podobné úvahy zapomněl po jeho prvním nápěvu v titulní skladbě, jež celé vystoupení i otevírala. Týpek, který byl vybrán ze 300 uchazečů a který ještě před pár lety vyhrával v římských ulicích pro kolemjdoucí, se do své role ponořil s takovou grácií, že většině přítomných dal okamžitě zapomenout na absentujícího Burtona. Samozřejmě, že svůj part musel sehrát s maximálním ohledem na barvu vokálu původního pěvce, ale v jemných nuancích dokázal do mikrofonu dostat i kus své vlastní individuality. Ta by v případě kapely mohla dávat silné přísliby do budoucna, pokud mistrovi kapelníkovi Cazaresovi nevyschne studnice nápadů a pokud mu především bude sloužit zdraví.

FEAR FACTORY hrají ve značně obměněné sestavě na festivalu Brutal Assault 2025 album "Demanufacture"

Přesto se s mírným časovým odstupem nedokážu pořádně rozhodnout, zdali v případě FEAR FACTORY nejde jen o další formu guilty pleasure anebo šlo o představení skupiny v nové realitě, která znamená i svěží formu a veliká očekávání s ohledem na budoucí tvorbu. Má smysl si užívat živou performanci desky od sestavy, ve které se nacházel pouze jeden původní člen? Právě přítomnost Dina Cazarese a velmi dobře disponovaného novice za mikrofonem nakonec veškeré dojmy jasně převážily na pozitivní stranu.

Jsem holt příslušník té generace metalových fanoušků, která si živé přehrávky toho nejlepšího z tvorby svých oblíbenců pořád dost užívá. Uvědomuji si komerční rozměr celé záležitosti, kdy tato forma živého hraní zůstává pro mnohé bandy za zenitem stále solidním zdrojem příjmů. Proto i svoje nadšení z té či oné show koriguji právě pohledem na aktuální formu konkrétní kapely. Anebo jsem často prostě jen zvědavý, jak si povede v obměněné sestavě a zejména na exponovaném postu zpěváka, když velikou část repertoáru tvoří melodické linky (FEAR FACTORY). U kapel stále na vrcholu sil, jakou zůstávají BETWEEN THE BURIED AND ME pak z mého pohledu komerční i nostalgické hledisko úplně odpadá a tím pádem i shovívavý pohled na podobné počínání.

Opačným případem bylo letošní (myšleno v rámci Brutal Assaultu) představení THE KOVENANT, kteří zahráli desku „Nexus Polaris“ z roku 1998. Tato náleží do žánru symfonického (black) metalu, který si poměrně jepičí život své největší slávy prožil právě ve druhé polovině devadesátek. Její živé provedení, byť pamětníky vřele přijaté, na tom nemohlo nic změnit.

THE KOVENANT vzpomínají v rámci festivalu Brutal Assault 2025 na album "Nexus Polaris"

Jednoznačný názor na to prostě mít nedokážu. Moje kritické já se tomu často brání a brblá něco o vyčerpanosti metalové scény žijící jen ze slavné minulosti. Jenže, sakra, ty desky jsou součástí mojí vlastní identity a v naprosté většině případů (mluvím zejména o těch z 80. let) jsem měl šanci živě slyšet jen některé skladby jako součást standardního koncertního repertoáru. Tím pádem se tohoto „stařeckého“ vzpomínání vždy velmi rád zúčastním a podle mého názoru to současný vývoj na metalové scéně nijak nekonzervuje. Moderna i nostalgie spolu dokážou v pohodě fungovat, což vlastně potvrdilo i dění na letošním Brutal Assaultu.

Fotografie: Dalas