SIGH - Goh-Ka
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při třetím dnu Brutal Assaultu.
Za naprosto epesní odklon od všech dramaturgických pravidel festivalu. Za jistotu, s jakou Švédové přinutili své posluchače ztratit pojem o letopočtu a místě. Za kouzelnou kombinaci skladatelské zručnosti a spontánnosti. Za pořadatele, kteří se takovéto kapely nebojí zvát. Za publikum, které jim v tom dává zapravdu.

Za veľkolepý návrat poľskej post-metalovej obludy. Za obrovskú zvukovú vlnu, ktorá sa prevalila z Obscure (sic!) stejdžu cez celú oddychovú lúčku. Za sústredený, ostrý a presný inštrumentálny výkon. Za Wielebnu, ktorej rev prebúdzal mŕtvych v Pevnosti.
Za suchý britský humor. Za energiu a nasadenie ako keby bol rok 1995. Za skvelý hlas Nicka Holmesa. Za perfektne vyladený setlist. Za to, že aj keď zvukovo spackáte úvod a záver je rozpačitý a bez "True Belief", stále je z toho parádny koncert.
Za tlak, který drtil kosti. Za atmosféru naprostého chaosu a zmaru. Za zdrcující nasazení a neuchopitelnou muziku, která není lehce stravitelná ani pro mnohé návštěvníky festivalu. Za to, že i takto neotřelé kapely nemusí nutně produkovat jen samoúčelně nudnou muziku. Za to, že šílenství PYRRHON dává smysl ve všech směrech.

Za monstrózně a sugestivně pojatou oslavu čtyřiceti let existence blackmetalové legendy, vizuálně naprosto bombastickou. A jeden nemusel být ani nijak zásadním fanouškem kapely, aby ho to zcela pohltilo. Rukama MAYHEM zkrátka bezprostředně tekly dějiny metalu a z páteční josefovské noci to sálalo všemi směry. Ordo Ad Chao!
Za to nejvíce energické a násilné vystoupení, které jsem letos měl šanci na Octagonu vidět. Za úžasně funkční skloubení brutality a technických vlivů jako vystřižených z učebnic GORGUTS. Za lehký dotek atmosféry, ale hlavně za nekompromisní sypanice nemající obdoby. Pokud po letošním Brutal Assaultu budete s nadšením mluvit o death metalu, budete mluvit o REPLICANT.

Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
Melancholický post-rock říznutý progresivním popem z Japonska. Překvapí bohatými aranžemi i skvělou prací s dynamikou a emocemi. Pokud překousnete lehce „mňoukavý“ zpěv, čeká vás výborná alternativně-rocková deska.
Trochu teatrální gothic/doom metal (ostatně jsou to Italové, tak se není čemu divit). Po hudební stránce je vlastně zcela v pořádku a má i své světlé momenty. Jen přes ten afektovaný vokál se prostě nemohu dostat.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.





