Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při druhém dnu Brutal Assaultu.
Za nejpozitivnější koncert na festivalu. Za hardcore-punkové srdce ze zlata. Za to, že tihle dědci měli víc energie a upřímného nadšení, než o dvě generace mladší kapely.
Za doomem načichlý hejvík, který stále žije! Za fantastické skladby plné epiky a strukturovaných melodií. Za výbornou souhru s publikem a skvělou náladu. Za povšechně zdařilé první vystoupení kapely na evropské půdě.
Za fantastický návrat do roku 1998, kdy vyšlo jedinečné album „Nexus Polaris“ a pomohlo definovat krásu symfonického black metalu. Za zprostředkování zážitku všem jeho fanouškům tak intenzivního, že hrozilo, že za sebou hned po vystoupení definitivně prásknou festivalovými dveřmi, protože nic krásnějšího už tady neuslyší. A za splněný sen, kterých prostě nikdy není dost.
Za oko boží, jež svým řezavým pohledem důsledně shlíželo na josefovské nádvoří, a zrcadlily se v něm všechny krásy metalového světa. Za nejdelší muzikantská hára na festivalu. Za rytmického démona Donalda Tardyho, jemuž není žádný pomalý úder svatý. Za Johna Tardyho, třepajícího hlavou, jako kdyby mu netáhlo na šedesát. Za Terryho Butlera, že prostě je Terry Butler. A za Trevora Perese, který přes mnohé podmračené pohledy nakonec nezabil zvukaře, co totálně utopil jedinečný zvuk jeho kytary.
Za to, že i něco tak netypického, jako je atmosféra divokého západu, se dá spojit s black metalem a ještě k tomu utvořit funkční celek. Za příjemné žánrové odlehčení, ale současně i za častá pohlazení ostrými drápky. Za potřebné dramaturgické osvěžení festivalu, který podobné lahůdky, jako je hravý black metal z doby zlaté horečky, rozhodně neservíruje každý den. Za zcela nenucený a uvolněný přístup, který místo zaťatých pěstí vyvolal úsměv na rtech.
Za, při vší úctě k Burtonovi, zpěváka schopného vyzpívat melodické linky, kterého kapela teď konečně má. Za krásné vzpomínání na skvělé chvíle s albem „Demanufacture“. Za jeho dokonalé převedení do živé podoby. Za Terminátora!
Pořád to tam je! A to americká kapela ani nemusí nijak měnit svůj výrazový rejstřík. Matadoři instrumentálního post-rocku názorně ukazují, jak se ani po 2 dekádách na scéně nemusíte potácet v bludném kruhu vlastní vyprázdněnosti. Do té mají sakra daleko!
Islanďané na svém debutu ukazují, jak by se měl dělat stoner metal, aby to nebyla nuda. Takže se nebojí zrychlit a zařadit i veselejší klasicky heavymetalovou notu. Překvapivě svěží a přitom i stylová záležitost.
Tenhle symfonicky pojatý blackened deathcore je plný klišé a Američané to se svou snahou o načančanost až přehání. Přitom je to škoda, protože skladby mají správně brutální základ, jen to chtělo ukočírovat tu omáčku okolo.
Tohle je naprostá pecka! Vezměte ty nejatraktivnější ingredience grindcoru, zabalte je do parádního zvuku, protřepejte a vyjde vám worship ROTTEN SOUND, MAGRUDERGRIND i DISCORDANCE AXIS. Svěží, nasypaný grindcore/powerviolence vichr!
Návrat švédských chlupatých fuzz-doommetalových mistrů po několikaleté studiové pauze ukazuje kapelu v mírně nové poloze. Přímočařejší a dynamičtější, aniž by kapela ztratila cokoli z charakteristické tíhy svých riffů.
Stoner rockoví HERMANO jsou víc než jen John Garcia (ex-KYUSS), který zde pokračuje ve své hudební kariéře. Skupina si již dříve vybudovala silný status a na tomto živáku parádně prezentuje svou tvorbu.
Další deska Maynard James Keenanova (TOOL) projektu/skupiny logicky pokračuje v alternativně elektronickém rockovém duchu a opět tedy musí zákonitě vzbuzovat kontroverze. Možná lehce přímočařejší přístup by si ale své posluchače měl najít.
