Nový Superman měl být prvním velkým filmem, který rozjede nové DC universum pod taktovkou Jamese Gunna. Už z trailerů bylo patrné, že nás čeká film, ve kterém bude opravdu hodně témat a hodně postav. Mou hlavní otázkou vlastně bylo to, zdali James Gunn dokáže tento přetlak všeho nějak ukočírovat. A dá se říci, že to zvládl s odřenýma ušima. Budete si však muset zvyknout na to, že vás Superman hodí hned na začátku do akce v již rozběhnutém světě. Nečekejte tedy nějaký příběh o tom, jak Clark Kent začíná jako novinář. Úvodní scénou je souboj, ve kterém Superman prohrává svůj první boj s padouchy a ve světě už dlouhá léta funguje jako superhrdina spolu s dalšími jemu podobnými.

Následně film přivádí na scénu i Supermanovu největší nemesis - Lexe Luthora. Toho velmi dobře ztvárňuje Nicholas Hoult a představuje maniakálního egocentrika na hraně komiksové karikatury, který je od počátku přímo posedlý zničením syna Kryptonu. Díky tomu, že to film předkládá jako fakt, ale nemáte moc času zjistit, kde a jak se jeho nenávist zrodila. Film v tomhle dost podkopává pravidlo „show, don't tell“. Pokud je zapotřebí něco dovysvětlit pro nepoučeného diváka, tak to prostě nějaká postava řekne. Ale opravdu v mnoha ohledech Gunnův Superman počítá s trochu poučeným divákem a já jsem tomu vlastně celkem rád. Nepotřebuji opět vidět zkázu Kryptonu a Clarkovo dětství. Podobně byl vlastně uveden například i současný Spider-man do MCU a také vůbec nevadilo, že tu jaksi chybí scéna, kdy Petera Parkera kousnul pavouk.

Jestli něco James Gunn umí, tak je to práce s postavami. A to potvrzuje i v rámci Supermana. Lexe Luthora jsem už zmínil. Tomu zdatně sekunduje María Gabriela de Faría jako vykonavatelka jeho zlovůle The Engineer. Přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl tak badass zápornou ženskou postavu v nějakém komiksáku a nemohu na nic přijít. Je dál než třeba taková Proxima Midnight z Marvelu. Velmi originálně se tu pracuje s bandou superhrdinů nazvanou Justice band. Nathan Fillion snad poprvé ve filmu udělal z Green Lantherna opravdu zábavnou postavu, která není typickým Mirkem Dušínem. Je to samozřejmě tím, že si Gunn pro film vybral Guye Gardenera, což je trochu méně typický a poměrně konfliktní představitel greenlanthernů. To samé nicméně udělal i s dalšími členy Justice bandu, do kterých vytáhl céčkové superhrdiny z DC universa. Vedle Hawkgirl, která nedostává moc prostoru, je tu hyperinteligentní Mr. Terrific hraný keňským hercem Edi Gathegi, jenž se mihnul ve Stmívání a několika seriálech. Tady si ale každou scénu, kde se objeví, krade neúprosně pro sebe. Ve filmu má opravdu epesní „bezstřihovou“ akční jízdu, která je jednou z nejlepších chvil filmu, byť jí lze vyčítat určitou roztěkanost.

Po temné vizi Zacka Snydera tu prostě máme klasičtější formu Supermana. Ztřeštěnější a zábavnější. Tempo filmu je poplatné dnešní hektické době, což mu neumožňuje se soustředit na nějakou větší hloubku. S tím lze spojit i kritiku k tomu, že Superman tu je tak trochu bez charakteru. I když na druhou stranu má tenhle Mirek Dušín DC universa v nějakém jiném filmu hlubší charakter? Nějaké náznaky možná ano, v tomto filmu je věc složitější, jelikož nevidíme moc velkou část jeho životního příběhu.

V rámci příběhu opravdu hodně resonují politická témata. Ať už jde o naťuknuté téma, že Superman vlastně není „pravý Američan“ ale nějaký přivandrovalec (migrant) z jiné planety, nebo téma, kdy jeden stát anektuje svého souseda. U Lexe Luthora lze silně vidět inspiraci některými americkými politiky nebo minimálně ex-poradci. Mně tyto celkem očividný rýpance do současného politického dění, včetně desinformační scény a moci sociálních sítí, nevadí, byť, když už tu jsou, bylo by fajn, aby byly o něco sofistikovanější. To, kde bych si ale dovolil film kritizovat, je jeho rychlost. Já chápu, že současná mladá generace potřebuje raketové tempo, aby udržela pozornost, a do toho frenetickou neustálou akci. I díky tomu tu není čas moc budovat vztahy mezi postavami a co hůř, není moc čas, aby si divák vybudoval vztahy k postavám na plátně. Tato bouřlivost ve scénáři na mě působila rušivě i v tom, jak rychle přepíná mezi dramatem, humorem, akcí a občas i brutalitou.

Co mě opravdu potěšilo, je hudba. Ta se opírá o citace Johna Williamse ze supermanského filmu roku 1978 a pracuje s nimi s citem a současně i určitou moderností. Tady John Murphy a David Fleming odvedli opravdu kus dobré práce, která se lehce otírá o nostalgii, ale ne moc.

Podobně jde shrnout i film. Není to dokonalé, v mnoha ohledech je to takové fresh retro s ambicí nastavovat zrcadlo i současnému světu. Pokus o to to všechno nacpat do jednoho celku. Má to mouchy. Je to v mnoha ohledech přepálené. Ale já se po většinu času, až na opravdu příliš ambiciózní závěr, dobře bavil.