Hned po 28 let poté se Alex Garland pustil do zcela jiného projektu. Tím byl film Warfare, který napsal a spolurežíroval s válečným veteránem z Iráku Rayem Mendozou. Cílem bylo natočil film o válce bez příkras a s co největším důrazem na autenticitu. To je možná důvod, proč se film netěší mnohem lepším hodnocením. Nejde o válečný film v pravém slova smyslu, spíše o celkem přesnou rekonstrukci reálné situace, ve které není místo pro témata, jakými je například válečné hrdinství. Projekt ukazuje rozpad bojové jednotky při nepovedené operaci. Ukazuje to syrově a minimalisticky. Když pominu úvodní scénu, tak zcela bez hudby. Hrůza a horor války jsou v jen málokterém filmu z poslední doby tak hmatatelné. Opravdu v mnohém to připomíná šest let starý válečný film Mosul, který se svým vyzněním snaží o něco podobného. Jen zde je to ještě koncentrovanější a obnaženější.

Film má z mého pohledu nezaslouženě nižší hodnocení, než by si zasloužil. Na mě fungoval jako unikátní zážitek, který dokázal zprostředkovat něco, co se nepovedlo žádnému jinému. Důvody pro nižší hodnocení tu spatřuji i v minulosti režiséra. Když jsem mrkl do různých komentářů, tak mu mnozí nemohou odpustit film Občanská válka, který si opravdu hodně lidí vysvětlilo jako přímý útok na Donalda Trumpa.

Vraťme se ale k Warfare. Na začátku vás Alex Garland nepatrně znejistí klipem od Erica Prydze „Call On Me“, který rozjařeně sleduje vojenská jednotka. Následně vás celkem násilně přepne do noční akce, ve které vojáci zabírají obydlený civilní dům, aby si z něj udělali pozorovatelnu. Chvilky, kdy se zdánlivě nic neděje, pozvolna skvěle vytvářejí koktejl nudy, plíživé tísně, ponorky a napětí, ve kterém se jen zlehounka začínají poodhalovat charakterové kontury vojáků. Film skvěle dělá to, že děj nezasazuje do nějakého kontextu, dává vám jen konkrétní situaci, která vyvrcholí problémem, ve kterém jednotka potřebuje odvést zraněného, a situace se začíná čím dál tím více komplikovat.

Scénář je poskládán z reálných zápisků a vzpomínek spolurežiséra Raye Mendozy a jeho bojové jednotky a je to na něm více než vidět. Zapomeňte na válečné filmy typu The Covenant, 1917 nebo klidně i Dunkerk. Tohle vám jde mnohem více po krku, byť se děj odehrává vlastně jen v jednom domě.

Tvůrci tu příliš neukazují nepřítele a v tom mi Válka připomíná jedno ze zlatých pravidel hororu. Pokud ukážete monstrum, stane se méně děsivým. Ten největší strach je z něčeho neznámého, z něčeho, co není vidět. S touto premisou film pracuje skvěle a jen v málo chvílích vidíte figury, proti kterým vojáci bojují. Vlastně si nejsem jist, jestli vidíte některého z nich padnout. Nevzpomínám si na to, ale vlastně to není důležité. Právě to, co nevíte, je opravdu znepokojivé. Ať už jde o zvuky na střeše nebo stín za záclonou.

Mnohem více se mi ale zaryly do paměti chvíle, kdy se potácíte v chaosu a netušíte, co se kolem vás děje. Chvíle, které jsou v reálném čase, ale působí podivně zpomaleným dojmem. Chvíle plné zmatku, dýmu, minimální viditelnosti a dezorientace. Garland tu dokáže velmi důsledně prodat podružnosti, které ale k podobným scénám neodmyslitelně patří. Opravdu silně například vnímáte detaily, jako je to, jak dlouho trvá výměna zásobníku v kulometu. V těchto chvílích mi Válka zprostředkovala zážitek, který žádný jiný film nedoručil.

Na celkovém dojmu se hodně podílí i sounddesign filmu. Absence hudby je zprvu zvláštní, ale hodně rychle vám zbystří smysly. Ticho tu hraje celkem důležitou úlohu. Ty opravdu napjaté situace mají díky tomu naprosto drtivý účinek. Takových rozhodnutí je ve filmu více. Rozhodně nejde o nějaké mainstreamové válečné drama. Jde o film, který téměř po celou dobu běží v reálném čase. Jedná se o svědectví, které má zprostředkovat krutost a brutalitu války. A to dělá více než dobře. Až po filmu jsem si dohledal, že událost se stala v roce 2006 v iráckém městě Ramadi. Za mě film, který vám dokáže opravdu zblízka zprostředkovat válečný horor velmi osobitým způsobem. Znepokojivě, zemitě, realisticky a bez příkras.