Finští SHADECROWN vydávají již své čtvrté album a pokračují ve svém úsilí vybudovat si pozici na death/doomové scéně, která je v jejich domovině nacpaná k prasknutí a je silným konkurenčním prostředím. Kapela vznikla v roce 2012 a svůj debut vydala o čtyři roky později. Tentokrát je album autorsky čistě dílo kapelníka a klávesáka Saku Tammelina. Hudebně i tematicky navazuje na předchozí díla. Už předchozí desky splňovaly požadavky svého žánru, ale úplně nad vody finských jezer nevyčnívaly. SHADECROWN v sobě nezapřou inspiraci SENTENCED nebo INSOMNIUM a hned úvodní singl „The Art of Grieving“ navazuje přesně ten druh pochmurné nálady, severského smutku, a přesto znatelné rockové vášně či radosti z hraní, který byl přítomen u jejich slavnějších krajanů. Hlas zpěváka Jariho Hokky se sice pohybuje v chraplákových stupnicích. Ale hudba samotná do žádných extrémů nesklouzává. Klasický finský death/doom. Žánr v jejich krajině velmi oblíbený a do preciznosti vypilovaný.

„In a State of Agony“ je postavené na hutných riffech, které kontrastují s klidnějšími melodickými momenty. Je to taková žánrová tutovka. Mnohokrát slyšeno, přesto to funguje. „Gone“ ukazuje silnou stránku této party. Sice je větší část desky v rychlejším či středním tempu, kdykoliv však zpomalí, vzduch se zhutní a světlo pohasne. Na ose death>doom jsou v deathových polohách občas nevýrazní, zato pomalejší doom jim jde. Budují u něj skvělou či spíš skvěle špatnou atmosféru. Hudba a text postavená na niterných tématech se mnohem více prolne a zabrnká na ty správné struny. Na tlusté a hluboko podladěné struny, kterým asistují bohaté rejstříky páně kapelníka, ale stále je to hodně ponurý old-school doom.

Podobně působivá je i „Under the Waves“, která je posazena v čistě melancholické náladě a svou intimní atmosférou nepřímo odkazuje směrem ke SWALLOW THE SUN. Jari Hokka přejde do šepotu a ve zpěvu mu asistuje basák Janne Salmelin a hostující zpěvačka Sheila Bernal, která svým hlasem přispěla na třech skladbách včetně poslední z doom metalových zastávek, „Tear-blind“. Skladba „Zero“ pak stojí někde mezi rychlejším tempem a melancholickou polohou pomalejších věcí včetně střídání extrémního a čistého hlasu nebo atmosféru-budujících kláves na pozadí. Je vlastně s podivem, že ačkoliv kapelník a hlavní skladatel hraje na klávesy, neprotlačuje svůj nástroj do popředí. Prim stále hrají kytary Tomiho Tikky a Joonase Vesamäkiho.

Těch několik zbývající povětšinou rychlejších skladeb navazuje víceméně na úvodní singl. Nijak neurazí, pěkně se poslouchají, byť v paměti neuváznou. Tak to ale bylo i na předchozích albech. Přesto je aktuální album dobrý materiál a moc dobře plyne kupředu. Autor tohoto textu nijak nepopírá, že zrovna tento žánr je už po více jak dvě dekády jeho srdeční záležitostí, a tak je ve své kritice mírnější. Máte-li podobnou vášeň, asi se shodneme. Jinak si z finálního čísla jeden bodík odečtěte.

Rok 2025 je na plody finského death/doomového stromu opravdu bohatý. Letos už se zrodilo několik skvělých počinů, z nichž jmenujme alespoň alba od SWALLOW THE SUN nebo SLOW FALL. A to nás ještě teď během léta čekají BEFORE THE DAWN a SUOTANA. „0“ od SHADECROWN se mezi ta povedená alba určitě může řadit. Sice ani tentokrát to není úplná špička, ale rozhodně už v této společnosti mohou stát a hlavně hrát se vztyčenou hlavou. Možná mírně svěšenou při brnkání severských melancholických melodií, přesto je to skvělý příspěvek do death doomového roku 2025.