Ta chmurná depeše přišla v nejméně vhodnou dobu. Zalehl jsem s časovým náskokem do postele a pomalu usínal. Po chvilce mě vzbudila žena, která akorát ukončila telefonát s mým tátou: „Ozzy umřel.“ Ironicky jsem poděkoval za něco, co klidně mohlo počkat do rána, a převalil se na druhý bok. Ten večer už spánek nepřišel. Probděl jsem celou noc, abych během následné dvanáctihodinové směny kolegům v práci připomínal mátoživou mumii, která zmateně hledá svůj ztracený sarkofág. Lidé umírají dnes a denně. Umírají staří i mladí. Umírání přichází venku, na nemocničních lůžkách i v pohodlí domova. Život z vás může vyprchat mezi změtí pokrouceného plechu kdesi na silnici nebo v propocených peřinách. Smrt je přirozenou, všední a současně finální tečkou za spletitou cestou. Proč na mne tedy tentokrát dolehla s takovou intenzitou? Proč zrovna v případě člověka, kterého jsem osobně nikdy nepotkal? Když zemřel David Bowie, bylo to smutné. V případě Lemmyho Kilmistera jaksi předvídatelné. Ale Ozzy Osbourne? Namlouval jsem si snad, že tu bude věčně? Ne. Jen mi v první chvíli nedocházelo, jak velký vliv na můj život měl.

V uplynulém týdnu zaplavily sociální sítě statisíce kondolencí. Potřebu se vyjádřit měl snad každý bez rozdílu na sociální postavení, hudební vkus, státní a kulturní příslušnost. Fotku Ozzyho si na zeď pověsili i tací, kteří od něj znali jen ohrané balady rotující v zatuchlém zvukovém řečišti komerčních rádií. Zprvu jsem pociťoval mírné znechucení. To ale následně vystřídal tichý obdiv. V době, kdy hudebním žebříčkům vládnou popové divy jako Taylor Swift, Dua Lipa či rapper Travis Scott, je globální obdiv věnovaný chlápkovi neodmyslitelně spjatým s těžkým kovem skoro až neuvěřitelný. Člověk si uvědomí, jak hluboce byl Ozzy vryt do našeho povědomí. Jeho jméno se stalo synonymem rebelství, předobrazem rockové hvězdy a demonstrací svérázného, byť poněkud destruktivního životního stylu. Černé vlasy spadající na ramena, tmavé lenonky, dobrácký úsměv, tetování a fuckování v každé druhé větě. Vzezření coby popkulturní symbol, nesmrtelný hudební odkaz a historky ze života, nad kterými by kroutil hlavou i Dionýsos.

V poklidu jsem si počkal, až pomine první vlna celoplošné truchlo-hry a dával dohromady těchto pár řádků věnovaných výjimečné osobnosti rockové a metalové hudby. Nikoliv faktografických, strukturovaných ani historicko-kulturních. Těch můžete v nekonečném digitálním oceánu nalézt milión. Spíše osobních, možná až niterných. Uvědomuji si, že podobně pojaté změny v jinak ustáleném pisatelském konceptu nutí autory vystoupit ze své komfortní zóny. Jenže co naplat? Nad tatíčkem metalu už nikdo jiný není a vlastně ani nikdy nebude. To je myslím dost silný argument pro výjimečnou změnu. Můj vztah s Ozzym nebyl nikdy komplikovaný. V počátcích mi nabízel radost z badatelského objevování hudebních krás, později útěk od nepříjemných výzev spojených s dospíváním a v posledních letech se stal jistotou, na kterou se mohu spolehnout za každé situace.

Vím naprosto přesně, kdy onen „Prince of Darkness“ naplno vstoupil do mého života. Měl jsem na krku teprve nějakých čtrnáct let. Byl první rok nového tisíciletí a u nás v domě probíhala složitá organizační akce - stěhování obýváku. Pro tátovu oprýskanou dřevěnou skříňku s šuplíky už nebylo místo. Přistála u mne v pokoji, což s sebou neslo jednu velkou výhodu. Šuplíky doslova přetékaly MC kazetami. Sem tam nějaký originál, ale především hromada x krát zkopírovaného materiálu s ručně psanými názvy interpretů. Má malá hifi věž zvládala přehrávat i kompaktní disky, ale těch jsem tenkrát věru moc neměl. Využil jsem tedy zdířku na kazety a začal zkoumat zděděný poklad. Na názvy jako GRAVE DIGGER, JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN či DEEP PURPLE došlo až později. Daleko více mě zajímal tajemný nápis BLACK SABBATH zdobící asi čtyři kazety.

Náhodný výběr, volume doprava a zvídavé očekávání. Kupodivu živák, ani dodnes nevím jaký. Zpětně mohu soudit, že šlo o nechvalně proslulý záznam Live at Last (1980) vydaný bez souhlasu kapely. Zvuk strašný, ale ta hudba! Ostrá, hlubinná, místy strašidelná se zvláštním apokalyptickým nádechem. Nejvíce mě ovšem fascinoval ten kontrast mezi nástroji z „pekla“ a nebeským naříkáním padlého anděla. Klidný tenor přecházející do vyšších mečivých poloh v sobě skýtal podmanivě éterický náboj. Ozzyho hlas mi evokoval smutného průvodce, který zná všechny vratké lávky uprostřed černých mokřad a zlověstných močálů. Sklíčený poutník v mrtvém světě zdevastovaném válkou, jedy a jaderným šílenstvím. Po čase má nenechavá ruka vybrala další kazetu. Tentokrát Vol. 4 (1972). Do písně „Snowblind“ jsem se okamžitě zamiloval. Především do střední části. Jemné vybrnkávání kytary, nástup melancholické atmosféry a Ozzyho zasněné rozjímání...

"My eyes are blind but I can see
The snowflakes glisten on the trees
The sun no longer sets me free
I feel the snowflakes freezing me"

Dokonalost této pasáže dotahoval kytarový vypravěč Tony Iommi a jeho zkreslené sólo malující posmutnělé tahy štětcem. Byl jsem jako opařený. Posedlost hnaná mladickou nenasytností tolik typickou pro nezkušené sluchovody. Kolovrátkové zaklínadlo rewind/play se vracelo jako bumerang. Nemaje tucha, že poetický text oslavuje účinky kokainu, si můj mozek pořád pokládal otázku, odkud ten hlas zná. Internet žádný a knihovna plná časopisů LEVEL a sešitů Spidermana. Pro informace jsem musel jedině za tátou. Taková domácí obdoba Wikipedie. Jistě, že ten hlas znám. Ozzy Osbourne. Radio jsme doma měli, čili „Mama, I'm Coming Home“‚ „Road to Nowhere“ a pár dalších fláků. Byl jsem ale poučen, že právě u BLACK SABBATH to celé začalo. Další úžasné roky spojené s hudbou čekaly za rohem.

Občanský průkaz značil neoficiální vstupenku do světa hospod, kterou jsem obratem začal rád využívat. Kousek od baráku jedna taková byla. Říkalo se jí Zastávka, jelikož stála jen kousek od železničního přejezdu se zastávkou (jak promyšlené, že?). Pronajímal ji manželský pár středního věku. Hospodský byl rocker tělem i duší a neměl problém s pivním exportem pro mladistvé, což jsem považoval za jeho největší přednost. Vedle výčepu visela menší televize a mezi policemi s lihovinami odpočíval DVD přehrávač. Kdepak YouTube, to Zastávka se stala jevištěm „živých“ vystoupení.

Pohodový pán do placu sázel, co měl zrovna na skladě. Od skupiny KISS živák Animalize (2002), pak třeba záznam koncertu GUNS N' ROSES z Tokia známý pod názvem Use Your Illusion I/II (1993), ale především Live At Budokan (2002), který vyšel ku příležitosti tour k albu Down to Earth (2001). Vidět „Madmana“ poprvé v akci byl opravdu zážitek. Nahrbený Ozzy pobíhal po pódiu, poléval první řady fanoušků vodou z připravených kbelíků a neustále se usmíval, ačkoliv z úst vypouštěl jeden fuck za druhým. Nalevo namakaný Viking s černobílou kytarou, napravo namakaný indián s basou a za bicí artilerií dredař rozdávající rány. Krása.

Učiliště pro mou maličkost představovalo zvláštní, lehce izolované období. Připadal jsem si ztracený. Pankáči celkem ušli, ale lidé vyznávající luční tanec před obřími soundsystémy a fanoušci diskoték šli mimo můj záběr. S investovanou stovkou měsíčně jsem však získal stálý přístup do počítačové učebny a tudíž k internetu. Tehdy populární kombo torrentů v kombinaci s vypalovačkou mi zajistilo černý sběr rozličných diskografií, mezi nimiž nechyběla ani alba Ozzyho a BLACK SABBATH. Na originálky jsem sice neměl, ale šetřit kapesné mi šlo. V zapadlém bazaru na Moskevské ulici v Liberci došlo ke koupi DVD artefaktu Live & Loud (1993). Další Ozzy do sbírky, tentokrát originál. Z letních brigád u dědy vzešel můj první DVD přehrávač. Na něm se Ozzy točil do zblbnutí.

Na věrnosti k Ozzymu nic nezměnila ani dospělost. Se svou budoucí ženou jsem se příznačně poznal v rockovém klubu Peklo. Já v té době poslouchal hlavně thrash, death a industriál. Romantická duše ženy dávala přednost hudebním uskupením jako SPASM, ROMPEPROP či NAPALM DEATH. Přesto nás sjednocoval společný obdiv k Ozzymu. Ten stál jaksi nad vším ostatním, aniž by to člověku docházelo. Tenkrát jsem si ani nedovedl připustit, že tu Ozzy nebude věčně.

Život své lekce neumí láskyplně dávkovat. V jeho podání spíše připomínají tvrdé facky. Čím jsem starší, tím se frekvence smrti stává častější. Síť rodinných příslušníků, známých a kamarádů se neustále rozšiřuje a jak všichni víme, proces rozpínání musí být zákonitě následován smrštěním. Oproti dobám dávno minulým, kdy lidé kromě úzkého rodinného kruhu neznali prakticky nikoho dalšího, se ale moderní doba odlišuje i v jiných aspektech. Se vznikem kulturních ikon a fenoménů dosáhly prsty zubaté obludné délky. Smrt se nás dotýká, byť je vzdálená statisíce kilometrů od našich domovů. Snad každý má své oblíbené herce, filmaře, spisovatele a hudebníky (někdo možná i politiky). Sledovat, jak jedna modla za druhou mizí, může být skličující. A přesto. Hořký kalich na dně ukrývá sladký likér v podobě odkazu. Může jít o přelomový román, vědecký objev, průkopnický film nebo jako v případě Ozzyho o masivní kus tvrdé, inspirativní a nakažlivě silné hudby, která má moc spojovat.

Nejsem příznivcem frází o hudebních skupinách, které měly vliv na rozvoj toho a tamtoho subžánru. V případě čtyř chlapců z Birminghamu ale není o čem polemizovat. S příchodem BLACK SABBATH a jejich stejnojmenného debutu (1970) ožil těžký kov. Že Ozzyho v průběhu dekád provázely kontroverze spojené s drogami, skandály, provokacemi a nevyzpytatelným chováním? To k němu holt také patřilo, ale kdo jsem, abych soudil druhé? Pro mne šlo o titána, rozmarného principála tvrdé hudby a nepřehlédnutelný totem, k němuž se bude vzhlížet ještě dlouho, patrně navěky. O Ozzym se budou dozajista psát knihy, točit filmy a vznikat písně. Má to své opodstatnění. Nadčasový odkaz skupiny BLACK SABBATH a sólové dráhy Ozzyho Osbourna zůstává konstantním symbolem. Dědictvím pro další a další generace. Po jeho odchodu se svět nezhroutí a tvrdá hudba nezanikne, ale současně si plně uvědomuji přítomnost obrovské díry, kterou nedokáže vyplnit žádný tmel. Nezbývá, než zalovit v rozsáhlé diskografii, pohodlně se usadit a zaposlouchat se do hudby doprovázené naléhavým hlasem, jaký si nemůžete splést s žádným dalším. Díky, kámo.