Pokud se kapela pojmenuje PRIMALFROST, zavání to dalekým severem a skupinou zamračených Skandinávců. S tím severem to je přesné, jen je třeba otočit zeměkoulí a posunout se o zhruba devadesát stupňů západně. V Torontu působí muzikant jménem Dean Paul Arnold, který má rád melodický death metal, ale nemá rád jiné spoluhráče a raději si vše nahrává sám. PRIMALFROST je tak jeho one-man projektem. Prošel si řadou kapel, ale PRIMALFROST je jeho srdcovka. Alespoň by se tak dalo soudit dle toho, že do ní nikoho dalšího nepustil. „Path Of Resilience“ je již třetí album v pořadí za více jak deset let existence projektu.

Předchozí nahrávka v sobě měla světlé momenty, ale zvukově to nebylo ono a dost zajímavých nápadů se ztrácelo ve zvukovém monolitu. Toho si byl i Dean Arnold vědom a pokud se chtěl ve své soběstačné tvorbě posunout dál, bylo třeba se poohlédnout po specialistech. Pro nahrání bicích oslovil kamaráda Eugena Ryabchenka z FLESHGOD APOCALYPSE, což byl pochopitelně rovněž velmi dobrý krok. Mix, nahrávání kláves a orchestrálních pasáží bylo provedeno ve Finsku. Finální master pak byl svěřen do rukou Jense Bogrena ve vyhlášených Fascination Street Studios. Kvalitativně je to pochopitelně znát, přesto to není úplně vymazlené dílo a svou deathovou syrovost si uchovalo. Vzhledem k tomu, že za projektem nestojí žádné velké vydavatelství, musel se sám autor asi pořádně plácnout přes kapsu.

Samotný start alba ukazuje, že Dean Arnold ví, jak napsat dostatečně údernou skladbu, kterou posléze v refrénu vygraduje – přižene se hudební hradba, která má svojí intenzitou sílu vyrazit mozek z lebky. Jenže to je jen úvod - „Path Of Resilience“ má vícero tváří. Variabilita materiálu na albu se projeví třeba v „Legacy Of Ghosts“, kde se zpomalí, zhutní se rytmus a zapojí se symfonické pasáže. Nebo v následující skladbě “Burnt Horizons“. Ta je postavená na svižném lehkém kytarovém motivu vinoucím se na pozadí Deanova chrapláku, který se střídá s pomalejším melodickým refrénem

Druhá polovina alba je věnována delším a komplikovanějším kompozicím, kde je dravost a údernost prvních čtyř skladeb vystřídána propracovanějšími postupy. V sólových pasážích jsou pak neskrývaně vyjevena speedmetalová sóla. To ale nijak koncept nenarušuje a nakonec se po celou stopáž desky Dean Arnold drží melodického deathu. Tato druhá polovina je rozhodně zajímavá a hudebně propracovanější. Jen to po posluchači požaduje ve správný čas se přepnout do jiného režimu. Osobně to ale kvituji, jelikož energičnost prvních skladeb by nemusela vydržet. Žádné žánrové zvolnění se ovšem nekoná. Agresivnější pasáže jen mají pozvolnější nástup. Což je případ i první dlouhé skladby „End of Ambivalence“, kde se úderné riffy a chraplavý řev kapelníka střídá se snovými pasážemi a delšími instrumentálními částmi. „The Iron North“ koketuje s progresivním metalem. Je to instrumentální záležitost, ale dobře vystavěná. Ústřední riff se na ploše dlouhých minut rozvíjí, proměňuje a postupně graduje. Ke konci se přehoupne v melancholické rozjímání, celá skladba pak končí dlouhým rychlým sólem. Závěrečný patnáctiminutový opus „Path Of Resilience“ je načichlý atmosférickým blackem a táhne se přes mnohá rytmická i náladová výraziva. Jenže je to už prostě moc dlouhé a ztrácí se dynamika a hudební sevřenost, kterou lze obdivovat na zmíněné „The Iron North“.

„Path Of Resilience“ ukazuje, že i one-man show může mít sílu celého ansámblu. Dean Paul Arnold je talentovaný a zkušený hudebník, který si chce dělat věci po svém. Léta praxe se nakonec zúročila a aktuální počin PRIMALFROST je opravdu povedený materiál, který má v sobě dostatek agrese, melodie i hudební variability. Ne vždy dovede udržet plnou pozornost posluchače, ale jako celek to je velmi dobrá nahrávka.