Asi každý, kdo je fanouškem hudby a sleduje své hrdiny na vrcholu slávy, trochu jim závidí. Kapela projezdí celý svět, běžně se dostává na místa, která jsou pro jiné nedosažitelná, zažívá přízeň na pódiu i v zákulisí… prostě ráj na zemi! Jenže ono to někdy nemusí být tak zalité sluncem! Dlouhatánská turné jsou především dřina. Muzikanti pořád sedí v autobuse nebo v letadle, v daném městě nevidí žádné památky nebo sportovní turnaje, nýbrž jen halu, čekají na zvukovou zkoušku, pak zabíjejí čas, než začne koncert, a až někde na konci celého toho martýria jsou dvě hodinky euforie na pódiu, případně následná afterparty. Pořád to samé. 

A podobná je i spirála mezi deskami. Skupina vydá album, propaguje ho koncerty, v mezidobí něco skládá, pak se zavře do zkušebny a následně do studia. A zase – koncerty, skládání, dokola a dokola. No a když kapela v takovémhle laufu hraje v sedmdesátých letech, je celý proces navíc ještě nesmírně rychlý – sotva vyjde jedna deska a odpromuje se na koncertech, už se chystá další. AEROSMITH vyšel v roce 1973 debut, o rok později „Get Your Wings“, před půlkou sedmdesátek „Toys In The Attic“ a léta Páně 1976 už čtvrté album „Rocks“.

Musela to být celkem řehole a naše Éra ji, jak už dobře víme, rozháněla různými chemickými nečistotami, které je měly později dostat do obří krize. V době „Rocks“ ale věci ještě relativně fungovaly a čtvrté album je řadou fanoušků považováno za vůbec nejlepší nahrávku AEROSMITH. Naopak jiní příznivci jsou z ní poměrně zklamaní a nemají „Rocks“ moc rádi. V čem je zakopán pes?

Jiný přístup

Skupina neustále koncertovala a stejně jako u dvou předchozích fošen se někdy v zimě 1974 vydala do neutrálního prostředí, aby tam složila nové pecky. Tentokrát to lidé kolem kapely vyřešili originálně – pořídili skladovou halu poblíž Boston, která pak AEROSMITH sloužila jako zkušebna a později i jako mobilní studio. Navozily se aparáty, nahrávací technika a vlastně celé „Rocks“ vzniklo tady, než bylo na úplný konec převezeno do Record Plants, kde se udělal mastering.

Sklad/zkušebna/studio Wherehouse, kde AEROSMITH porodili „Rocks“, ovšem nezůstalo ležet ladem. V mezidobí tam cvičily jiné bandy, mezi nimi také slavný Ted Nugent, MAHOGANY RUSH, a dokonce bostonští vlajkonoši BOSTON, kteří se tu v podstatě formovali. Wherehouse je tedy pojem a dnes se k poněkud nenápadné stavbě ve městě Waltham sjíždějí fanoušci zmíněných kapel, aby si pořídili selfíčko podobně jako blackoví srdcaři jezdí do Osla, aby se vyfotili v (ne)slavném sklepě Helvete. Aha, a ještě jedna věc – ve Wherehouse byl založen také oficiální fanklub AEROSMITH, který nesl název Aero Force One a vedl ho bývalý érácký kytarista Ray Tabano. To se nám pěkně uzavírá kruh, že?

Zapojení celého ansámblu

V kreditech na desce tentokrát nenajdeme žádný seznam studiových virtuózů, pouze banjistu Paula Prestopina, který pracoval i pro ALICE COOPERA, a AEROSMITH podpořil atmosférou pro druhý track na „Rocks“, skladbu „Last Child“.

Hodně ale tvořili i členové AEROSMITH, pro které to dřív nebylo tak typické. Zejména se tentokrát vytáhl Tom Hamilton, ze kterého se stal skvělý basista, a ve skladbách na „Rocks“ to sakra poznáte. Z dostupných faktů také vysvítá trochu neověřená informace, že semknutost AEROSMITH, jaká byla třeba minule na „Toys In The Attic“, začala dostávat první šrámy. Rytmická sekce plus kytarista Whitford byli v podstatě taková jedna část kapely, zatímco „toxic twins“ se víc vznášeli v jedovatých oblacích. Koneckonců, Joe Perry například přiznává, že úvodní hitovku „Back In The Saddle“ složil nadopovaný heroinem, když si ještě myslel, že je to dobré na inspiraci a nic se mu nemůže stát. Mohlo, ale o tom ještě o trochu v historii dál…

Úplně jiný zvuk

Těžko říct, nakolik působila začínající absence Joe Perryho při důležitém dění v kapele, ale jednou se prý se svojí přítelkyní vysmažil tak, že málem nestihl veledůležitý koncert v newyorském Madison Square Garden. Steven Tyler byl týpek sám pro sebe, i když jako nejstarší a nejvíc kreativní v kapele požíval respekt a spolu s producentem ve studiu dirigoval, jak a co má být. Tyler a Perry na sebe samozřejmě strhávali veškerou pozornost médií a tak trojice Brad Whitford, Tom Hamilton a Joey Kramer začali sami sebe označovat jako „LI3“ – „Less Important Three“, čili „Ti tři méně důležití“. Asi to chtělo pořádný nadhled, ustát stínovou pozici oproti svým parťákům, jenže buď nebyli takoví exhibicionisté, anebo zraněná ega uchlácholily milionové tantiémy za „Toys In The Attic“ i následující „Rocks“.

Ale zpět k desce. „Rocks“ je skvělé, opravdu skvělé album, ovšem proti prvním třem, a nejviditelněji proti „Toys“, je jiné! Má velmi razantní zvuk, kytary jsou opatřeny zkreslovacími efekty, na které tehdy svět ještě možná nebyl připraven – připomeňme, že se psal rok 1976 a ostře zboostrovaný heavy metal se teprve chystal k prvním výpadům. Možná proto je občas v encyklopediích album „Rocks“ označováno za heavy metal, i když hudebně s ním má pramálo společného.

Co je taky jinak, je vyznění skladeb. Zatímco na „Toys In The Attic“, „Get Your Wings“ a s přimhouřenýma očima i na „Aerosmith“ jsou playlisty sestaveny z velmi odlišných písní, které na třetí poslech máte v uchu a z některých jsou totální hity, „Rocks“ funguje spíše jako celek. Hraje naprosto skvěle, a když si pustíte jakoukoli skladbu, je to pecka a nadšeně se pohupujete do rytmu, ale málo písniček tentokrát vystupuje nad povrch jako pověstný diamant. Prostě si pustíte desku, hraje hudba, vy jste nadšení, ale když album skončí, nemáte v hlavě tolik „vtíravých“ melodií jako v předchozích letech. Což není vůbec špatně, jen někteří poslouchači se ve své době divili, kde jsou ty superhity typu „Walk This Way“ nebo „Sweet Emotion“.

Největší šlehy

Na „Rocks“ ovšem samozřejmě najdeme veliké věci! Třeba hned první „Back In The Saddle“ – ze začátku se klidně rozjíždějící, postupem času ovšem hřmotnou skladbu, která vypráví o tom, jak je kapela zpátky ve hře. Opět symbolika a vstup do tématu jako blázen, což AEROSMITH zkrátka uměli jako nikdo jiný! „Back In The Saddle“ je pocta italským spaghetti-westernům a rytmicky, zvukem i efekty připomíná parní lokomotivu na širokých prériích, nebo – což je podle názvu pravděpodobnější – cválání koní. Textově jsou to samozřejmě klasická Éra, takže borec jede Divokým západem, zaleze do saloonu, vypije ohnivou vodu a pomazlí místní krasavici. Na AEROSMITH té doby hudebně dost netypická věc, ale dobrá, velmi dobrá! A jeden z těch hitů, které vám jednu nefláknou hned na první dobrou, ale když si je zamilujete, je to láska napořád!

Druhá „Last Child“ je jemnější, což kapela už dříve dokázala, že umí – vyseknout na začátek výbušnou šlehu a hned za ní v naprosté harmonii zmírnit. Však taky „Last Child“ vyšla jako první singl k „Rocks“. Celkově důležitější věc je ale třetí, tentokrát divoká jízda „Rats In The Cellar“, která se prý vyvinula z jakési skladby od FLEETWOOD MAC, jíž AEROSMITH hráli už v době svých začátků. „Krysy ve sklepě“ mají být „filozoficky“ jakýmsi opakem „Hraček na půdě“ a kdosi z kapely to vysvětloval tak, že se v době nahrávání „Rocks“ Éra začala už nepříjemně propadat do závislosti na drogách, pročež jim převrácení perspektivy směrem do nejnižších pater domu přišlo jako logický motiv. Asi měli pravdu a povedla se i hudba, protože „Rats In The Cellar“ je vlastně jedna z nejslavnějších skladeb AEROSMITH poloviny sedmdesátých let.

No a do (ne)svaté trojice alba „Rocks“ rozhodně patří i moje oblíbená pecka „Nobody´s Fault“ – chmurná, psychedelická, možná lehce ovlivněná LED ZEPPELIN, ale hlavně naprosto fantasticky šlapající, dramaticky vystavěná všemi směry a jedna z těch, co skočí okamžitě do paměti, zejména fantasticky vystavěnému refrénu. Mistrovský kousek a jestli vám tenhle název něco říká, i když se v AEROSMITH nevyznáte, pusťte si druhé album thrashových TESTAMENT „The New Order“ – najdete ho tam jako coververzi!

„Vata“ nejvyšší úrovně

Jasně, že nadpis tohoto odstavce je trochu provokativní. Další skladby na „Rocks“ rozhodně nejsou nějak méně kvalitní a spousta fans mezi nimi určitě má svou oblíbenou. Jenom, jak už jsem říkal – většina písniček na čtvrtých AEROSMITH jsou spíše kompozice než hity – „Combination“, „Sick As A Dog“, „Get The Lead Out“ či „Lick And A Promise“, všechno super věci. Texty plus mínus o tom, co bylo Érům vlastní, v poslední jmenované skladbě se například Tyler vyznává z triků, které se dají nakecávat holkám sedícím na okraji postele, než svolí k dalšímu kroku, ovšem dané sliby pak prý většinou vyjdou vniveč.

No a nakonec AEROSMITH zopakovali systém z „Toys In The Attic“ a na závěr „Rocks“ také umístili ploužák. Ne tak uploužený jako v posledním případě, „Home Tonight“ je spíš jemnější hard rock než vyloženě oplodňovák, funguje dobře, ale tak výrazná šleha jako minule to v mých uších není.

Úspěch zaručen!

Úplně jinak si AEROSMITH tentokrát poradili s obalem. „Rocks“ zdobí jednoduchá fotka, kde na zrcadlovém skle spočívá pět diamantů postavených na špičku. Symbolika je asi jasná – pět drahokamů jako členů kapely, zrcadlo coby vybavení pro zhýralé párty a diamanty prý používali dealeři kokainu jako slangový výraz pro své zboží. No jo no, AEROSMITH.

Že byla deska „Rocks“ megaúspěšná, je celkem logické. Za prvé chtěl každý fanoušek mít po fantastické „Toys In The Attic“ i tu následující. Za druhé, album je fakt dobré. Za třetí, AEROSMITH byli v té době raketový benzín na pódiu, hráli až pro 80.000 lidí na jedné štaci, a byli to takoví ti „magoři“ v dobrém slova smyslu. Když jdete na koncert velké rockové kapely, chcete tam přece vidět mimozemšťany a ne kamarády od vedle. Ty potkáte ráno při cestě do práce, ale koncert AEROSMITH, to musí být něco, odkud poputujete přímo do blázince!

Kromě 4 000 000 prodaných „Rocks“ v Americe tahle deska ovlivnila velké množství zcela zásadních muzikantů. Miloval ji Kurt Cobain, i když ten jinak stadionový rock z duše nenáviděl, očarovala Jamese Hetfielda, který prý po poslechu „Rocks“ zjistil, že chce taky hrát na kytaru a dělat na pódiu velké věci. No a konečně kytarista Slash, ten kvůli poslechu čtvrtých AEROSMITH dokonce oželel milostné laškování s jistou dívčinou, u které byl právě na návštěvě. Myslím ale, že si to později u GUNS N´ ROSES bohatě vynahradil...