Často se říká, že pro kapelu, která to myslí opravdu vážně, je nejdůležitější třetí deska. Debut že na danou partu upozorní, dvojka potvrdí, že v nich skutečně něco je, no a třetí deska ukáže, jestli skupina neztratí dech, když vyčerpá starší písničky a musí skládat v omezeném čase. Kolik kapel už na tohle dojelo – že najednou měly za pár měsíců složit desku, naběhnout do studia a udržet pozici.

Pravidlo o třetí desce se ovšem mnohokrát potvrdilo i v pozitivním smyslu a už dříve skvělé kapely vystřelily naprosto do nebes. Posuďte sami: „Master Of Puppets“, „Reign In Blood“, „Among The Living“, „The Number Of The Beast“, „A Hard Day´s Night“, „Beneath The Remains“, „Mechanical Animals“, „Tomb Of The Mutilated“, „Covenant“, „Agent Orange“ – to všechno jsou alba, která psala dějiny hudby. A do téhle vybrané společnosti patří i AEROSMITH a jejich „Toys In The Attic“. Sotva se totiž kapela vrátila z celoročního turné v roce 1974, stvořila svoji třetí, a zřejmě vůbec nejslavnější desku!

Stejně a jinak

Byli to pořád ti stejní chlápci, a přece jiní! Rozdovádění, neuváženě chňapající po nebezpečných látkách, žijící ode dne ke dni. Jenže taky mnohem zkušenější – neustálým koncertováním, kontakty se studiovou prací i lepším fištrónem pro psaní hudby. Když je producent Jack Douglas, který se tak osvědčil minule na „Get Your Wings“, znovu nahnal na předprodukci – do jakési stodoly poblíž Bostonu – začaly tam vznikat naprosto fantastické skladby, a když se pak ocitly pod názvem „Toys In The Attic“ na studiové desce, málem by člověk řekl, že se nejedná o řadovku, nýbrž o „best of“ AEROSMITH. Tolik je tam skvělého materiálu a globálních hitů!

S připraveností kapely před studiem je to ovšem trochu záhada. Jeden zdroj říká, že skupina vymýšlela většinu hudby až během natáčení, druhý, že naopak do Record Plant v New Yorku přijela dokonale nabušená, a obojí prý mělo být poprvé v kariéře AEROSMITH, tudíž přelomové. Tak nevím. Zdá se, že pravda bude někde uprostřed – kapela opravdu makala, v předprodukci nachystala asi půlku materiálu a zbytek se doladil ve studiu. Ze starých nápadů po šuplících, ze spontánního jamování – každopádně byla kapela na takové úrovni, že i mimovolné hraní dokázala přetavit v monstrhity, které je provázejí dodnes. Éra prostě jela jako na drátkách a ještě se nedostala do krize stran opojných prostředků, což ale mělo zanedlouho přijít. Hudebně tehdy bylo všechno dobře, a jisté hlasy říkají, že i jako parta fungovali nejlíp v celé své historii.

Hračky na půdě

Rovnou na začátku si můžeme představit obal. Je totiž tentokrát velmi důležitý! Tak předně – poprvé se AEROSMITH vytasili se skvělým coverem. Kresba půdy plné starých hraček, ke kterým přistupuje malý kluk se svazkem klíčů, je jednak velmi povedené dílko, určitě jedno z nejlepších v katalogu kapely. Za druhé – skvěle symbolizuje poselství, které promlouvá skrze titulní písničku, a vlastně i charakterizuje naše rockové divočáky. Éra představují samy sebe jako partu uvolněných frajerů, kteří se nebojí vrátit do bezstarostného dětství, vzpomenout si na svoje sny a hračky, jež na čas odložili na půdu, a pak všechny ty pocity přenést na pódium a napálit je do lidí, kteří to cítí úplně stejně.

Joe Perry prý chtěl třetí desku AEROSMITH nazvat „Rocks“, což se později stalo, o jedno album dál. Jenže titul „Toys In The Attic“ je lepší. Má totiž ještě další symbol. Ty hračky na půdě, ke kterým se jejich majitel vrací po celý život – ať jako děcko, dospělý chlap nebo ukolébaný stařec –, jsou stejné jako album, kterému dávají tvář. Éra prý naprosto jasně věděla, že tentokrát se jim povedl majstrštyk, že album funguje jako blázen, a že jestli „Toys In The Attic“ někdy taky skončí na půdě, stejně se k němu jeho držitel bude pořád vracet. A odhadli to naprosto přesně!

Všechno dobře!

„Toys In The Attic“ začíná stejnojmennou titulkou, jejíž filozofii jsme si právě vysvětlili, takže pojďme rovnou na hudbu. Pořádná vypalovačka, typické riffy roznesené po strunách, které jsou pro AEROSMITH charakteristické, zvuk až překvapivě heavy. Perfektní sóla, která podtrhují náladu skladby, i když zbytečně neonanují, úsporná stopáž tři minuty a pět sekund … na rozjezd prostě absolutní bomba! „Toys“ je jedna z těch skladeb, co najdete na každém „best of“, a na desce, která je sama o sobě „best of“, ukázala, že tady se hraje nejvyšší liga!

Co bude dál? „Uncle Sally“. Překvapivé zklidnění, smutný text o těžkém životě sirotků a dokonce stopy melancholie, jenže Éra to opět dokážou prošpikovat tou jejich směsí r´n´r, blues a hard rocku, co je tak trochu neuchopitelná, přitom hypnotická, a tak nakažlivá, že po druhém-třetím přehrání automaticky naskakuje do ucha. Dobrá věc, hodně dobrá.

„Adam´s Apple“ má zajímavou stavbu. Rozjíždí se klidným riffem, aby ho po pár taktech Steven Tyler přešponoval do fantasticky jízdy – ve sloce míří ze spodních poloh výš a výš, až v refrénu dosáhne nebe, vrátí se dolů ... a takhle se to opakuje. Někomu se budou líbit zdvojené kytary v sólové pasáži, které mohou evokovat pozdější poznávací znamení JUDAS PRIEST, a nějaká inspirace tam možná bude. A abychom nezapomněli na text – v „Adamově jablku“ se AEROSMITH odvážně pouštějí do teorie, že Eva v ráji nebyla ta vinná, jablko hříchu že nabídl had, tedy chlap, a na holky se pak prvotní hřích jenom svedl.

Cesta na vrchol. Na který? Ano, přesně na ten!

„Walk This Way“. Stačí napsat tohle a všichni vědí! Nejslavnější skladba AEROSMITH, první rockový crossover v dějinách. Ale nebyla by škoda, takhle to odbýt? Tak tedy: „Walk This Way“ prý načrtnul Joe Perry na jakémsi koncertě, když si na zvukovce brnkal na struny a z ruky mu vyšel onen ikonický riff. Zbytek skladby kapela dodělala ve studiu, nahodila kostru a předala to Stevenu Tylerovi, aby se popasoval s nekonečným proudem slov, který měl píseň naplnit. Tyler z toho chudák šílel, a když text konečně vymyslel, zapomněl ho v taxíku. Plný zoufalství se začal toulat po komplexu studia, až někde na schodišti nová slova načmáral na zeď. Takže je musel všechna opsat – a bylo to nějakého textu! Jenže tím pravděpodobně položil základy rapování v rockové hudbě!

Skladba, na svou dobu totálně revoluční, fantasticky jede, Tyler odříkává nekonečno písmenek, pod ním šlape riff a kytary si hrají rozpustilé hry. Sólují si, kde jim v tu chvíli chce, honí se mezi sebou jako koťata a člověka okamžitě napadá, jak se Joe Perry s Bradem Whitfordem za ten rok od „Get Your Wings“ sakra zlepšili! Jenže pak si všimnete poznámky v kreditech, že „jistá sóla nahrál Dick Wagner“, ten stejný chlapík, který o rok dříve odsóloval „Same Old Song And Dance“ a „Train Kept A Rollin´“. Takže vlastně nevíte!

A propos, když už jsme u těch prstů. „Walk This Way“ je typický „sex, drogy, rock´n´roll“ – vypráví o tom, jak intimně začínajícímu chlapci jeho zkušenější partnerka vysvětluje, co má dělat se svými prsty na jejím těle, aby se začaly dít věci. „Vydej se touhle cestou“ a uvidíš! „Walk This Way“ je prostě hymna na několik způsobů, a dokonce skladba, která dokázala o řadu let později AEROSMITH probudit ze stavu klinické smrti, když ji jako cover zpracovali rappeři RUN-D.M.C. A Éra tak mimochodem vykopli na cestu ke druhému vrcholu. Zase ten vrchol, asi se ho nezbavíme! Ale proč taky?

Další superhit

Pětka v pořadí je rokenrolek, proč ne? Tentokrát převzatý od rhythm´n´blues borce Bulla Moose Jacksona a milovaný členy AEROSMITH kvůli jeho opět značně šukacímu textu – těch deset palců z názvu skladby „Big Ten Inch Record“ je asi celkem jasných, že? Každopádně r´n´r dvouminutovka parádně funguje jako předěl mezi dvěma monstrhity, posluchač se uvolní, zahraje si vzdušnou kytaru a je připraven na další nálož.

Což je „Sweet Emotion“. Opět sbližovací téma, tentokrát ale spíš žalozpěv Stevena Tylera na to, že se Joe Perry věnuje víc své ženě než kapele a přátelství mezi těmi dvěma se začíná drolit. Což sedí, „toxická dvojčata“, jak se zpěvákovi a sólovému kytaristovi dlouhá léta říkalo, se pak opravdu rozhádala téměř na smrt. Ale to předbíháme v našem seriálu o pěkných pár týdnů.

„Sweet Emotion“ začíná jakoby opojná vokální záležitost, ale zase se začíná „rapovat“, zpěv podmazává fantastický riff a naboostrované kytary, aby to v refrénu nabralo až metalový feeling a v sóle se vše totálně utrhlo ze řetězu. Skladba vylezla na svět jako první singl k desce, a zase se budu opakovat – najdete ji na každé výběrovce, která má na obalu okřídlené logo AEROSMITH. Mimochodem, tady na „Toys In The Attic“ má zase jinou podobu – místo podivných starších písmenek už definitivní roztančené logo, které tentokrát dozdobují geometricky laděná křidélka jak z brigadýrky leteckého důstojníka.

Skladby do počtu? Ani omylem!

Už teď máme nabito na nejsilnější desku AEROSMITH ever a přichází „No More No More“. Roadtrip z cest, kde to bývá na pódiu divoké, na afterparty dekadentní a mezitím zoufale nudné. Přednes kapely tentokrát ve středním tempu, ale nikoli poprvé si hraje se sbory, a když nastoupí refrén, ozve se tak strhující riff, že se člověk diví, kde to ta kapela bere.

Taky tu máme „Round And Round“. Velká změna nálady, pořádná psychedelie, houpavý rytmus a zefektovaný hlas, řekli bychom čistá šedesátá léta. Něco podobného předváděli o rok dříve QUEEN na své druhé desce a Éra dosahují přesně stejného efektu – jak do skladby proniknete, nasadíte až šamanskou náladu a klidně by to mohlo hrát hodinu-dvě. Jenže deska „Toys In The Attic“ má 37 minut a musí se na ni vejít ještě závěrečná pecka.

Tou je ploužák! AEROSMITH už něco podobného zkoušeli dříve a v „Dream On“ se naprosto vyšvihli. Až „You See Me Crying“ ale definovala, co bude znamenat spojení „AEROSMITH + baladická skladba“. Producent Jack Douglas pro ni pozval do studia orchestr, kapela nasadila boostery, Tyler ječák a celkově z toho vylézá naprosto typická érovská pecka – členitá, tklivá, přitom tvrdá. Zkuste si poslechnout třeba „I Don´t Want To Miss A Thing“, hned na to „You See Me Crying“ a uvidíte, kde to všechno začalo. Ploužák-neploužák funguje na konci desky naprosto perfektně, neruší náladu předchozího večírku a vybudí emoce – když ji budete poslouchat sami, poběžíte ke tlačítku „repeat“, pokud budete mít někoho v náručí, zafunguje to možná ještě líp!

T jako TRIUMF!

Když deska „Toys In The Attic“ v dubnu 1975 vyšla, strhla se naprostá mela! Album sice mělo megasilnou konkurenci – ve stejném roce už předtím vydali LED ZEPPELIN „Physical Graffiti“ a ALICE COOPER „Welcome To My Nightmare“ – to ale nic nezměnilo na faktu, že AEROSMITH tehdy naprosto kralovali! Zlatou desku za prodeje lapli už po pár měsících a do dneška se „Toys In The Attic“ jenom ve Státech prodalo neuvěřitelných 9 milionů! Kapela vystřelila do nebe, všude ji chtěli, začala hrát na megakoncertech s desítkami tisíc návštěvníků, no prostě to byla superbomba, které se v půlce 70. let v rokenrolové Americe nemohlo nic rovnat!

Jenže! Dejte AEROSMITH do ruky tantiémy za miliony prodaných desek... Co s nimi asi udělají? Koupí si bouráky, koupí si baráky, ale hlavně si koupí Himaláje drog. Perou to do sebe horem dolem, toxická dvojčata šlápnou dokonce do heroinu a jízda do pekel se ještě urychlí! Nebude trvat moc dlouho a kapela tuhle svou destrukci šíleně odsere. Ale ještě stačí natočit dvě výborné desky. S první z nich se potkáme za týden…