Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Myslím, že se mi na Obscene Extreme ještě nikdy nestalo, abych spal skoro do jedenácti, takže tohle je pravděpodobně premiéra. Přicházím díky tomu o uječený švédský chaotický hardcore/powerviolence TJUVKOPPLA, což mě dost štve. Později jsem slyšel poměrně dost oslavných písní na jejich koncert. Do areálu vkračuji ve chvíli, kdy končí druhý hrající - domácí LUDRA. Můžu si tedy jako první kapelu vychutnat nizozemské death metalisty DEFY THE CURSE, ale moc mi to debužírování nejde, protože produkují triviální akordový HM-2 death metal ve středních tempech, který vlastně není ničím zajímavý. PUBLIC EXECUTION vypadají zajímavěji. Zpěváka obléká značka ENDLESS SWARM, jenž tu měla svůj stánek před dvěma roky, a to je záruka dobrého vkusu. PUBLIC EXECUTION jsou o poznání punkovější, syrovější a hodně uvřískaný grindcore se špetkou disbeatu a powerviolence. Koncert je navíc poměrně živelný, takže si poprvé zavrním spokojeností.
Zpěvák finských SADISTIC DRIVE vypadá jako týpek, kterého na základce šikanovali všichni kolem, a tak to vyřešil tím, že si nechal narůst první knírek, oblékl si zelené tepláky a začal hrát death metal s ostatními kluky, co jim starší spolužáci brali svačiny. Ačkoliv to jsou celkem mlaďasové, tak drtí hodně velký oldschool ve stylu amerických klasik jako AUTOPSY. Hudebně vlastně dobrý a bavící, ale hrát death metal v teplákách zaříznutých do koulí by mělo být kvalifikováno jako zločin proti lidskosti. Belgičtí BARREN si mě získávají bubeníkem, který má triko TRAP THEM. Jedná se o kapelu, kde se sešli členové spolků jako ABORTED a AGATHOCLES, tedy žádná ořezávátka. Stylově míchanice grindcore a death metalu. Pokud si dobře pamatuji, tak natrigrované bicí. Takže víc metal. Dost suverénní výkon, u kterého jsem vydržel až do konce. Následující VILE SPECIES se plaví na stejném žánrovém soutoku, tedy death metal a grindcore, nicméně tady je to mnohem naklepanější, grindcorovější a zbrklejší.
Brazilské trio PODRIDÃO se mi nejvíce zarylo do mozku asi osobou vlasatého, naprosto nekompromisně působícího baskytaristy, který svůj set jede s dvěstěprocentním nasazením. Hrají death metal, ale energii mají dost punkovou. Je to přímočará jízda, plná jihoamerické horkokrevnosti. Po všech těch evropských kapelách opravdu výrazná změna v tom, kolik temperamentu se na vás valí.
Když jsou na nějakém festivalu THE VARUKERS, tak je dost časté, že tam zahrají i THE VILE, protože sdílí osobu zpěváka Rata. Jde o další přímočarou rock’n‘rollově punkovou záležitost s typickou britskou obhroublostí se členy HELLKRUSHER, DISCHARGE či ANTI SYSTEM a vlastně i příjemné osvěžení festivalu, byť jde o už punkové kmety. Hraje jim to skvěle. Blbý je, že už zase prší.
Americká pětice EMASCULATOR je tvořena výhradně holkami. Nebo transholkami v jednom případě. Všechny při tom přísahají na celkem brutální nasekaný death metal. Nejvýrazněji zaujme zpěvačka Mallika, která disponuje opravdu hodně bestiální barvou hlasu. Kdybyste zavřeli oči, nepoznáte, že zpívá holka. V každém případě velmi solidní porce brutálního death metalu. Po nich tu máme další Nizozemce. MY MINDS MINE hrnou grindcore už od roku 1995, takže na festivalu slaví tři křížky. A jejich současná forma rozhodně každého přesvědčuje, že tady s námi ještě pár let určitě budou, protože jejich plesnivé pojetí stylu zní stále dostatečně agresivně, hutně a drtivě.
Španělská trojka UNBOUNDED TERROR je vlastně taky taková vykopávka. Death metal začali produkovat už v roce 1991. Z původní sestavy je v kapele už jen Vicente Payá, který netuším proč má na sobě pověšenou Bilosovu kytaru. Na začátku mi to přijde trochu nesehrané, jinak jde střední tempa a samozřejmě oldschool štýlek. Malajští TOOL OF TRADE jsou výrazně větší suveréni. Tento jihoasijský grindcorový tajfun řádí na Obscene Extreme už potřetí a je vidět, že se trojice celkem slušně etablovala. Zabijácký set.
Skoťáci PARTY CANNON jsou další z kapel, které mě nezajímají hudebně, ale předem je jasné, že se to bude dobře fotit. Kapela si ve svém středu vydržuje člena, který nezpívá ani na nic nehraje. Jen s maskou růžové lebky hecuje publikum k vyšší výkonosti a má s tím poměrně výrazný úspěch. Do toho PARTY CANNON ordinují gutturální vokály, a hutné slamové sekačky. Hudebně nuda, na focení obscene freaks absolutní žně. U německé grindpunkové čtveřice JAPANISCHE KAMPFHÖRSPIELE mám pocit, že zpěváka šlohli v nějaké úplně jiné kapele. Vůbec se k těm strýcům nehodí. Kapela, co hraje od roku 1998 je vlastně hudebně celkem zajímavá, mají dost netradičních stopek a hudebních fórků, ale já už mám dnes dost unavené uši. Místo RECTAL SMEGMA tu je domácí DOBYTČÍ MOR. To je další z kapel, které tu srmdí poměrně dlouho. Kapela pod jménem MURRIAN vlastně existovala už v roce 1991. No a přesto je dnes slyším poprvé. A jsem celkem překvapen, že je to vlastně velice slušný gridncore.
INHUMATE se tento rok na Obscene Extreme loučí s kariérou. Po Obscenu odjedou ještě pár klubů a pověsí grindcore na hřebík. Koncert to byl neuvěřitelně intenzivní a na konci jsem u několika lidí viděl slzy, protože INHUMATE jsou s Obscene Extreme opravdu pevně srostlí a členové kapely na festival jezdí i v případě, že tu nehrají. Kapela, která táhne grindcorovou káru od roku 1991, tu zahrála poslední festivalové vystoupení. Zpěvák Christophe si naposledy rozkřápnul hlavu tak, že tekla krev, a vedle nudistů skákaly ze scény i děti. A nakonec málem prasklo pódium, protože Christophe na něj pozval všechny fanoušky. Po koncertu všichni řešili, proč vlastně končí, protože to, co INHUMATE předvedli, byl naprosto šílenej výkon, jak se na kapelu jejich charakteru sluší a patří. Ve chvíli, kdy obsínský dav nosí Christopheho nad hlavami, se už připravuje další kapela. Tou je sbírka amerických veteránů LACK OF INTEREST.
Legendární powerviolece kvarteto a další z těch, co tu scénu objíždí už hezky dlouho. LACK OF INTEREST konkrétně od roku 1990. A oni místo toho, aby pomýšleli na konec kariéry, konečně začnou pořádně koncertovat a vyjedou do Evropy do hlavního města světového grindcore, Trutnova. Kapela většinou hraje sety kolem dvaceti minut a teď po nich Čurby chtěl tři čtvrtě hodiny. Dost jsem nechápal, jak by se to mohlo stát. Nakonec se hraje jen půlhodinky, a to jsou ještě mezi jednotlivými skladbami poměrně dost velké mezery. Nic to ale nemění na tom, že koncert se zapíše do dějin festivalu tučným písmem. Když LACK OF INTEREST přijeli, jejich desky se vyprodaly dřív, než pověsili v merch stánku trika. A navíc vím o pár lidech, kteří sem přijeli v sobotu jen na ně. Takže kulisa i v deštivé sobotě byla rozhodně důstojná a při „My Life“ se krom členů SKIPLIFE na zpěváka Mika sesypalo klubko dalších lidí, kteří si chtěli také zazpívat.
Dánské UNDERGANG jsem nafotil a pak jsem je celé prokecal u stánku s pizzou, ale z dálky celkem obdivuji, že zahráli i svoje pomalé deathmetalové cajdáky, a domů odjíždím při setu deathgrindových huličů CEPHALIC CARNAGE, který se vyznačuje tím, že nejde fotit, protože se nechalo svítit jen modré světlo, aby vynikly kapelní fosforeskující detaily. Navíc se opět spouští déšť, takže si budu muset americké vtipálky odlovit někdy jindy. Tak zase příště!
Neurvalá, rozbouřená, turbulentní deska od stonerové bestie, jejíž drásání je nezaměnitelné. Po šesti letech se vrací s další vlnou bolavé, valivé, špinavé a o Mattův drásavý vokál opřené hudby. Oslava riffu, oslava houževnatosti a síly unést těžké kříže.
Syrový živák z ojedinělého vystoupení Marcela Novotného letos v květnu v Brně, jenž však asi nebude mít potenciál oslovit mnoho jiných, než těch, kteří se koncertu zúčastnili. Kdyby Pípa místo toho se stejným programem objel republiku, udělal by asi lépe.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
