Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos to začíná nějak brzo. Dorážím k bráně kolem jedné a než vyřídím formality, už dohrála portugalská mladá naděje BAS ROTTEN a všimni mluví o tom, že jejich set byl skvělý. Prý velmi solidní porce horkokrevného grindcore. Druzí nastupují Australané 100 YEARS WAR. Chlápci jsou už trochu v letech a mají v sestavě veterány, co měli nebo stále mají angažmá v kapelách jako VICIOUS CIRCLE, BUTCHER ABC nebo CEMETER UM. Žánrově poměrně útočná deathmetalová hudba, v níž není nouze ani o melodie. Pro mě výtečný úvod festivalu.
Francouzská trojice PROUDHON stáčí kormidlo opět ke grindcore. Jedou turné s BAS ROTTEN a tour forma je znát. Zaujme hodně basový buldozer zvuk a solidní nasazení. Po ni nastupují lokální hrdinové LADY GAZA. Tady se povedlo všechno, co mohlo. Zvuk, atmosféra, nadhled, srdíčko na správném místě, jedovaté kecy a publikum zobající z ruky. Pak už jen stačilo do hladového Obscenu nasypat pořádnou porci powerviolence a fastcore. Baví mě to od začátku do konce, včetně toho, že Ádoovi hoši při tradičním uvádění kapely vysekli naprosto skvělé intro.
Jihokorejští FECUNDATION to po LADY GAZA mají o poznání těžší. Prý se snaží dělat něco jako SUFFOCATION, ale jsou to tedy SUFFOCATION z asijského výprodeje. Chybí tomu tlak a energie. Na začátku při pomalejším úvodu trochu hapruje zvuk, ale postupem času se to rovná. Bubeník je technicky a lehce hrající geek, ale tady by to fakt chtělo trochu víc přitlačit. Nicméně hudba to není špatná a nahrávky znějí fajn.
Deathmetalovou sofistikovanost střídá neandrtálský punk. Brazilští ODIO SOCIAL ze Sao Paula sázejí na jednoduchost a funkčnost. Temperamentní, velmi hrubý punk si občas odskočí do d-beatu, ale má i celkem dost melodiky. Prim tu hraje přímočarost, uřvaný vokál a v rámci žánru i celkem solidní rychlost. Trojice si v druhé polovině setu zve k mikrofonu celou řadu hostů, protože těch brazilských kapel tu hraje fakt požehnaně. To, co začíná Renato Gimenezem z blackmetalových VAZIO, končí oběma zpěváky z grindcoreové klasiky ROT. Velmi energický set.
Mexikáni URTIKARIA ANAL jsou první z porno goregrind kapel na festivalu. Hudebně míšovina. Nicméně lidi se postarali o naprosto neopakovatelnou atmosféru. Výrazně tomu pomohl i zpěvák Nacho Klamida, který ze sebe nejdříve strhal latexové šortky, následně i koženou podprsenku a nechal lidi otlapkávat jeho umělé gumové vnady. !T.O.O.H! tak mají dost složitou pozici. Prostor se vyprázdnil a navázat na rozjuchané tanečky jejich celkem dost sofistikovanou extrémní neortodoxní žánrovou míchanicí se tak úplně nedaří.
BUTCHER ABC je těžké zařadit. Kytarista Naru má mikrofon jako integrovanou součást své plynové masky a dost často z něj vycházejí jen bublavé kanální zvuky, nicméně občas jejich hnilobný riffový a hodně basový zvuk protne i sólo, za které by se nemusela stydět ani nějaká skandinávská deathmetalová šlechta. Po nich nastupuje kapela, na kterou byli asi všichni zvědaví. Je to totiž poprvé, co tu hraje někdo z Botswany. Chápu, že OVERTHRUST organizují ve své zemi už léta metalový fesťák, a už jen za to si zaslouží nějakou pozici, ale současně se nezdráhám říci, že jejich hudební výkon byl fakt slaboučký. Primitivní death metal s opravdu hodně úspornými bicími a žádným zajímavým nápadem. Ten kvalitativní příkop byl o to větší, že po nich nastoupili DEFEATED SANITY a vybombardovali Bojiště do základů naprosto precizní porcí technického death metalu. Tady se to fakt povedlo. Brutalita, rychlost, muzikantské výkony a tlak. Všechno tam bylo. Naprosto profesorský výkon.
Američtí BAT zdaleka tak sofistikovaní nejsou, ale u jejich pojetí punkově zahraného hrubého heavy´n´rollu to není zapotřebí. Stačí jen to, že to zní naprosto funkčně a má to potřebné koule, což BAT měli. Takže přímočaré riffy, chlapácký chraplák a heroická sólíčka. Naprosto funkční, za mě spokojenost. Po nich nastupuje brazilské grindcoreové komando ROT a spouští naprosto luxusní agresivní set plný energie. Brazilský grindcore vládne večeru. Navzdory počasí a navzdory věku. To samé lze vlastně napsat o DISCHARGE. Ukázkový set kapely, která betonovala základy d-beatu. Veteráni tam nechali duši. Mám jedinou poznámku, hodina hracího času je v tomto případě opravdu hodně moc. Kdyby hráli půl, tak je ten set naprosto dokonalý.
GODFLESH se tak trochu nepotkali s náladou, která na Bojišti zůstala po králích d-beatu. Justin Broadrick se připravoval poměrně dlouho, následně nechal zhasnout pódium, takže nebylo nic vidět, a započal set, který měl trochu rozpačitý úvod. Takže jsem byl rád, že jsem pár fotek nastřelil při zvukovce, a šel jsem si sednout do hlediště. Asi po patnácti minutách jsem se dostal do flow celého koncertu a pak už to bylo v pořádku. Nicméně šlo zavnímat, že GODFLESH se tentokráte s festivalovým duchem úplně neprotnuli. Japonští GUDON měli ten samý problém jako DISCHARGE. Hráli příliš dlouho. Ale první půlhodina byla skvostná. Kapela, co je na scéně už jednačtyřicet let, vysekla naprosto nekompromisní zaťatý hardcore kamikadze. Bylo to rychlé, agresivní a současně melodické a naprosto nesmlouvavé.
Pak už jen Fly High Tribe. Tentokráte s roztomilou bajkou, ve které krysy provádějí pokusy na lidech. A když došli lidé, vrhli se hlodavci na jednu z nich, násilně odstranili ocas a přišili křídla. A vznikl netopýr. Vlastně to bylo tématické i vzhledem k dramaturgii večera, kdy jedním z headlinerů byli BAT. Věšelo se klasicky za záda a ruce, ale došlo i na zadek a nohy. Ale bylo i nějaké další propichování těla. Třeba tváří a trupu, na který se připevňovaly lidské uši. Scénář srozumitelný a zábavný. A ne příliš hardcore, což bylo super. O něco méně super bylo, že týpek, který to sledoval kousek ode mě, zavrávoral a omdlel. Co si pamatuji, tak to jsem ještě neviděl, takže si uvědomuji, že pro někoho může i tento laskavý příběh být za hranou. Byla tu mnohem zvrhlejší léta. No nic, večerníček se zvířátky skončil a já mizím do hajan. Tak zase zítra.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
Tihle Francouzi hrají přesně tu muziku, která mě baví na konci léta / začátkem podzimu. Atmosférický, lehce zasněný stoner, kterému není cizí ani jedna poloha na škále hrubost - jemnost. Navíc ten syrový undergroundový feeling a překvapení je na světě!
RUNNING WILD měli za svou směšnou image alespoň kvalitní hudbu. Tahle pirátská královna je špatná ve všech směrech. Co čekat od uskupení, které poskládal jeden španělský producent s vidinou zlatého pokladu?
