Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že každý Obscene Extreme toho mám už poslední den tak trochu plný brejle. Nevyspalej, rozlámanej, ohlušenej a unavenej k smrti. Letos se mi po delší době domů vlastně nechtělo. A to i přes to, že line-up zdaleka nebyl tak nabouchaný jako minulý rok a lidí bylo o poznání méně. Pro mě dobře. Nikde jsem se netlačil; minulý ročník byl v tomto ohledu opravdu extrémní.
Do toho letošního trochu více promluvilo počasí. Já vlastně nepamatuju Obscene, kdy by alespoň jednou trochu nesprchlo, ale letos to bylo přeci jen v trochu větší míře. Ne, zas tak extrémní jako Svojšice to fakt nebylo. Ani to ale nezabráno tradičním nudistickým oudžís se jaksepatří vyfintit a vyrazit do areálu v rouše Adamově. Prostě svět tu byl jako každý rok ještě totálně v pořádku.
Čím jsem starší, tím jsem možná introvertnější a nepouštím si lidi moc k tělu, ale vždycky jsem hrozně rád, když tu vidím stále ty samé obličeje. Zvláštní pocit, protože neznám jejich jména a nikdy jsem s nimi nemluvil. Je to tu vlastně fakt rodinná sešlost podivínů ze všech koutů světa. Otevřel jsem před chvilkou poprvé luxusní balení čtyřknihy Obscene Extreme, která byla na festivalu pokřtěna, a připadám si jako bych otevíral rodinné album.
Od roku 2019, kdy zemřel Manny, si všímám v této široké obscene rodině i figurek, jež letos nedorazily, a přemýšlím o tom, jestli jsou v pořádku a jen neměly čas, nebo je v tom něco jiného. A mám v hlavě možná deset až dvacet obličejů, které jsem letos nezahlédl. Ale dost nostalgie. Jaký ten ročník letos byl? Silný a unikátní jako vždy.
Minulý rok jsem trochu řešil, že na Obscene nehraje moc mladých kapel. Jako opravdu těch mladých. Vtipné je, že letos nejvíce hlav pod pětadvacet přijelo jednoznačně na staré pardály LACK OF INTEREST. Krom rychle se množící pívíčkové generace bylo vidět dost punx v teenage věku, kteří si festival užívali plnými doušky. A to je fakt živá voda pro festival.
Trochu jsem se obával toho, jak se bude zvládat organizace hraní, protože technická parta lidí starající se o hladký průběh přestaveb (včetně stage managera) prošla kompletní obměnou. Veteránského pardála Danečka a Kanára nahradil například největší slovenský fanoušek heavy metalu (a jinak také basák z thrash metalových ACID FORCE) Juraj a Tomáš Skořepa z EXORCIZPHOBIA. A hned napoprvé fungovali jako dobře promazaný stroj.
Po delší době z hlavního programu odpadli večerní freak shows, což mi vlastně nijak nevadilo, a domácí hákoví hrdinové z Fly High Tribe se celkem vtipnou a odlehčenou show postarali o důstojný závěr prvního dne. Popravdě, od té doby, co Čurby pozval na Obscene Extreme Selfie The Clowna, mi stejně všechna tato vystoupení přijdou jako dětské představení ve srovnání s tím, co dělal Selfie. Okřídlené „kdo to neviděl, nikdy nepochopí“ sem sedí jak prdel na hrnec. Letos si Fly High Tribe odnáší i jeden zásadní zářez pro své show. Poprvé jsem viděl omdlít člověka, který celé představení pozoroval z druhé řady asi metr ode mě. A to fakt přísahám, že letos to byla velmi light, vtipná a „milá“ verze oproti tomu, co bylo k vidění roky před tím. Současně toto představení viděl poprvé i veterán festivalu Josh z Wise Grind Records, který na festival létá z Ameriky každý rok. Když mi o svém zážitku vyprávěl, měl oči navrch hlavy a říkal, že v Americe by něco takového nikdy neprošlo a že svoboda, kterou máme my tady, nelze s Amerikou srovnávat.
Ještě jedna poznámka. Díky tomu, že bylo méně lidí, nastávaly jen ojediněle situace, že by bylo podium zaplevelené lidmi tak, že by nebylo vidět na kapelu. A pokud k tomu došlo, jako třeba při setu INHUMATE, kteří se loučili s kariérou, nebo při PARTY CANNON, bylo to vždy na „žádost kapely“ a jen na chvilku. Vím, že Čurbyho to asi nebude moc těšit, ale za mě „menší obscene = lepší obscene“. Člověk se nikde netlačí a téměř nikde nestojí fronty na pití nebo jídlo. A když už jsme u toho, k mé obrovské radosti tu opět operuje veselá a mega sympatická italská partička ve žlutém autobusu, která servíruje opravdu luxusní pizzu s italským akcentem, který se podle mě museli učit podle klasiky nazvené „Italian Man in Malta speaking English“. Jistotou je samozřejmě noise bar, srílanské bistro a tacos stánek. A samozřejmě Kafe Kafka, které má letos tu nevýhodu, že vedle něj postavili nějaký hodně hlučný bar. Proboha, když jdete do Kafky na kafe a zákusek, tak nechcete mít hned vedle přivožralou bandu křepčící na elektronickou hudbu.
Další kapitolou je zvuk. První dva dny jsem měl u spousty kapel pocit, že zvukař je bubeník, protože bicí velmi často dost výrazně vytáhl a k tomu ještě dorovnal zpěv. Takže kytary nikde a tlak taky ne. Dva následující dny sem měl pocit, že se to trochu lepší.
Pár kapel také utrhlo nějaké rekordy ve věci circle pitu. Letos se povedlo hned dvakrát ukecat publikum k masivními circle pitu, který probíhal přes celý viditelný areál festivalu. Poprvé při setu belgických šílenců BRUTAL SPHINCER a podruhé při PARTY CANNON.
Vybírat tradičně TOP kapely bude trochu větší oříšek. Pravdou je, že já mám na Obscene Extreme nejraději rána, kdy se kapely střídají rychleji, než dotaháte startku, a hrají dvacetiminutové sety. V tomto ohledu byl hrozně moc silný pátek, kde to pro mě ale jasně rozválcovali BEATEN TO DEATH a den před tím DAYS OF DESOLATION. Ale úplně stejně by v topce mohli být luxusní ERASER a spousta dalších. Rána se fakt povedla.
Jinak mě hned první den mě smetli našinci. LADY GAZA dropnula naprosto odzbrojující set. Nevím jak moc byli kluci nervózní, ale při hraní nebylo nic znát. Byla to jedna velká extrémní párty, uvolněná a nakažlivá. Naprosto luxusní koktejl brutality, techniky a tlaku pak byl při DEFEATED SANITY a to samé v přímočařejší verzi jsem zažil s MISERY INDEX.
Takže telegraficky koncertní TOP 5 (bez pořadí):
LADY GAZA
DEFEATED SANITY
MISERY INDEX
BEATEN TO DEATH
DAYS OF DESOLATION
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
Tihle Francouzi hrají přesně tu muziku, která mě baví na konci léta / začátkem podzimu. Atmosférický, lehce zasněný stoner, kterému není cizí ani jedna poloha na škále hrubost - jemnost. Navíc ten syrový undergroundový feeling a překvapení je na světě!
