V sedmdesátých letech bylo zvykem, že věci šly rychle kupředu. Zatímco dnes se na další album té které kapely čeká klidně pět nebo více let, kdysi skupiny chrlily desky jednu za druhou. Běžně každý rok novou studiovku, někdy i dvě. A naši nováčkové na scéně, zatím spíš kolem Bostonu zdomácnělí AEROSMITH, na tom byli podobně – v lednu 1973 vyšel jejich debut „Aerosmith“ a na konci stejného roku se už ve studiu rodil jeho následovník. V mezidobí se navíc děla spousta dalších věcí! 

Na prknech a ve zkušebně

Především, kapela hrála! Hrála furt a všude, na pódiu prý stála pětkrát do týdne a neměla problém ani s dvojáky, jeden koncert odpoledne a druhý večer. V té době ještě často jezdila jako předkapela – AEROSMITH rozehřívali například pro BLACK SABBATH, kteří měli za sebou pět alb, svých nejdůležitějších. AEROSMITH ale pomalu vstupovali i do fáze headlinerů a především se během všech těch nekonečných koncertů výrazně technicky zlepšili.

Teď už ale ke studiové práci. Když se Érům podařilo na poslední chvíli zachránit před vyhazovem od vydavatelské společnosti megaúspěšným singlem „Dream On“, zavětřila Columbia šanci a začala kapelu tlačit k větším akcím. Pro novou desku ji chtěla spojit s Bobem Ezrinem, který se měl v budoucnu stát producentskou legendou, a už v první půlce sedmdesátek měl za sebou produkci slavných desek ALICE COOPERA, který byl v té době hodně v laufu. Ezrinovi se ale do AEROSMITH moc nechtělo, protože na něj byli tvrdí a zřejmě ho vyděsil i jejich nezvladatelně divoký život. Kapela se nicméně dostala do rukou Jacka Douglase, taky pozdějšího studiového klasika, který s Tylerovci natočil čtyři sedmdesátková alba – od „Get Your Wings“ až po „Draw The Line“, tedy to nejlepší z první éry kapely.

Producent a management vzali rozdováděné mladíky pořádně u huby, což asi bylo potřeba, nahnali je do zkušebny a rokenroloví hrdinové tam museli čtyři měsíce dřít jako koně. Mělo to rozhodně efekt – kapela vylezla namáknutá, s definovaným stylem, podle kterého od té doby AEROSMITH každý poznal, a s nástroji mnohem víc v ruce, čemuž, jak už jsme řekli, pomohlo i neustálé živé hraní. Léto a podzim 1973 plné práce utekly jako voda, a v prosinci se mohlo začít nahrávat.

Inspirace mokrou čtvrtí

Název téhle kapitoly by mohl leckoho rozesmát – to přeci není žádná novinka, AEROSMITH byli sami ztělesněním „mokré čtvrti“! Jenže! Když kapela nacvičovala repertoár, byla zaparkovaná v jakési nevábné části New Yorku, kde se to mísilo podivnými postavičkami, kriminálními živly a holkami, které lásku proměnily na zdroj příjmů. Muzikanti často vyráželi po večerech ven, chodili kolem oněch figurek a poslouchali jejich příběhy, slang i slovní vyřizování účtů, což pak použili do textů. A možná i do špinavého vyznění hudební stránky věci.

V legendárním studiu

Kapela byla připravena, mohla tedy už opravdu do studia! Volba padla na newyorské Record Plant, ve kterém v osmašedesátém zplodil Jimi Hendrix své „Electric Ladyland“ a rok před Éry tu točil Vincent „Alice Cooper“ Furnier kultovní „School´s Out“. Kdo by tohle nechtěl? AEROSMITH rozhodně ano, a tak se tu sešli i o rok později na třetí desce „Toys In The Attic“, možná své úplně nejslavnější. No a když přidáme informace, že v Record Plant světlo světa spatřil i kissácký „Destroyer“, Lennonovo „Double Fantasy“ nebo Bowieho „Lodger“, je jasné, že tohle byla sakra dobrá volba. Tak se pojďme mrknout, jak se mezi mikrofony a čudlíky vedlo na přelomu let 1973 a 1974 AEROSMITH...

Vedlo se jim dobře! Skupina byla vyzrálejší, mnohem zkušenější, a s producentským bičíkem nad hlavami se postupně podařilo vyrobit feeling a zvuk, který vlastně AEROSMITH definoval. Pořád vše vycházelo z r´n´r a blues, ale nahrávka je ostřejší, živelnější než debut (i když ten je taky dobrý, jen jiný), takže jestli si například Joe Perry u „Aerosmith“ stýskal, že se mu už při nahrávkách nelíbily kytary, jen si neuměl říct, co chce jinak, teď mohl být spokojený. Kapela přišla do studia připravená, většinu materiálu měla nazkoušenou, a tu menší část, co pořád chyběla, stačila dodělat během nahrávacích sessions.

Jack Douglas se s kapelou příliš nemazal, a Érům v danou chvíli prostě předložil, jak věci budou. Když například dvě skladby – níže si řekneme, které – potřebovaly preciznější sóla, než byli Brad Whitford a Joe Perry v té době schopni zvládnout, pozval nájemné studiové muzikanty a ti odvedli práci, kterou nahrávka potřebovala. Kmenoví kytaristé sice nejdřív prskali, ale frontman Steven Tyler strategii všemi deseti podpořil, a šestistrunné linky v „Same Old Song And Dance“ a „Train Kept A Rollin´“, kam byly určeny, září jako tisíc sluncí. Nebo – kapela si kdoví proč přála, aby druhá jmenovaná skladba byla nahrávkou z koncertu. Producent řekl „dobře“, ale určil svoji taktiku – pecka se nahraje normálně studiově, aby bylo všechno v lajně, a pak se pustí z repráků na schodišti domu v různých patrech, čímž získá ozvěny, zpožďovačky a takové ty věci, co jí dají živý feeling. A že to zabralo, uzná každý, kdo má uši a zmíněnou skladbu po ruce.

Klasicky i progresivně

Jak dobře druhé album AEROSMITH funguje, bylo znát od půlky března 1974, kdy byla deska „Get Your Wings“ předhozena davu. Obalem se nijak nevyšvihla – covery AEROSMITH nikdy zvlášť neřešili. Jenomže přátelé, ta hudba! Už otvírák „Same Old Song And Dance“ – naprosto divoká a přitom uvolněná jízda, která vám okamžitě sedne do ucha, houpete se s ní do rytmu a ocitáte se ve světě, kde po širokých silnicích pálí obrovské bouráky, holky se svlékají ještě než na ně mrknete, a když se ocitnete na koncertě, končíte vy i kapela ve šťastném bezvědomí. „It´s The Same Old Story, Same Old Song And Dance, My Friend“ – ty vole, to je paráda! Už jsme mluvili o vyšperkovaných sólech, která studiový kytarista Dick Wagner střílí naprosto od boku, aby taky ne, když tenhle chlapík kromě AEROSMITH zmáknul spoustu práce pro Coopera, Kissáky nebo Lou Reeda. Ten producent měl sakra za ušima, když ho tehdy dotáhl do studia. Jo, a taky se ve skladbě objevují doprovodné dechy, což „Same Old Song“ dává ještě víc lehkosti. Celkově – pecka a naprostá klasika!

Druhá v pořadí „Lord Of The Thighs“ řekněme drží lajnu, zase rokenrol, a se zvukem tak řízným, že se nemůžete nabažit. Název byl inspirován literární klasikou „Lord Of The Flies“ od Williama Goldinga, což u AEROSMITH nebylo poprvé, protože ač má název kapely představovat něco, co posluchače vystřelí k nebesům, inspirace názvem románu „Arrowsmith“ od Sinclaira Lewise je zcela evidentní. Ale zpátky k „Lord Of The Thighs“ – Steven Tyler tu používá své klasické výšky, sloku ale na svou dobu nezvykle seká, až bychom jeho vokál mohli s velkou mírou nadsázky označit za „prvotní rap“.

„Spaced“ je docela progresivní. Trochu netradiční stavbou, melancholickým vyzněním, ale především zvukovými efekty, které mají evokovat co jiného, než vesmír. Zase ale jde o nadmíru podařenou věc, která zasekne do uší, a při třetím poslechu desky jste s ní už věrní kamarádi.

Méně výrazný předěl

Opravdu, méně výrazný, ale jen trochu. Je zvykem, rozdělovat každé album na první a druhou půlku, u „Get Your Wings“ bych ale krájel na třetiny. Ta první je rána mezi oči a euforie, závěrečná další porce naprostých tutovek a klasik, no a ta střední... to jsou takové „normální písničky“. Dobré, ale normální. Čtyřka „Woman Of The World“ má všechno co má mít, zas je to rokenrol a hard rock s klasickou stavbou, jen to tentokrát není ten dynamit, který z AEROSMITH dělá jednu z největší kapel všech dob. Platí to i o pětce „S.O.S. (Too Bad)“ – ta je dejme tomu míň předvídatelná, více členěná, intermezzová, a vlastně zase úplně v pohodě. Jen ne geniální.

Ono to ale nemusí být na škodu, zařadit mezi vesmírné šlehy pár normálních kousků. Lidský mozek je zařízený jen na pár minut euforie a o něco více nadšení, takže než přijde další vlna podobných pocitů, je dobré si trochu odpočinout. A to představuje... dost už vysvětlování, jdeme na poslední tři pecky. Do prčic, to je zase jízda!

Fantastický závěr

Šestá položka se totiž jmenuje „Train Kept A Rollin´“. Klasická bluesová pecka, kterou před AEROSMITH po svém zpracovali britští THE YARDBIRDS, a naše Éra se do ní naprosto zamilovala. Není divu, v téhle anglické kapele se přece vystřídali tři fenomenální kytaristé – Jeff Beck, Eric Clapton a Jimmy Page. „Train Kept“ po svém přehrávali i samotní LED ZEPPELIN, ale AEROSMITH jí dali z mého pohledu úplně nejlepší vyznění – rokenrol převedený do svištícího hard rocku a podle některých až do jakéhosi „protometalu“. K tomu naprosto mistrovská sóla od nájemných kytaristů (sprchu vyhrávek ve skladbě si rozdělili nám už známý Dick Wagner s dalším borcem jménem Steve Hunter) a „Train Kept A Rollin´“ získala v katalogu AEROSMITH takovou hodnotu, že v playlistech koncertů skladba figurovala po většinu kariéry.

Na předposledním místě máme „Seasons Of Wither“. Ta začíná stejně jako „Train“ přimíchaným publikem, z toho se však přenese do téměř psychedelické atmosféry – pouštní vítr otevře náladu pro vybrnkávaný riff, jeden z nejklasičtějších od AEROSMITH vůbec, a naprosto skvělý Steven Tyler zpívá tentokrát hodně procítěně, ať ho podkreslují vybrnkávačky nebo klasické riffování. V refrénech se obě polohy střídají naprosto harmonicky a tahají za srdce i za níže položené části lidského těla.

A celou jízdu nám uzavírá „Pandora´s Box“. Pecka, která opět míchá rokenrol se zpěvnými linkami, tentokrát nikam nespěchá, užívá si nejlepší kombinace tónů a vede desku k pohodovému závěru s vědomím, kolik toho tentokrát černá placka s nápisem AEROSMITH nabídla. Hodně, opravdu hodně!

Úspěch!

Druhé album přineslo do světa AEROSMITH ještě něco nového – logo! Poprvé se na coveru objevilo Áčko s rozevlátými křídly, sice ještě v takové prvotní podobě, ale bylo na světě.

„Get Your Wings“ se do světa rozletělo úplně jinou rychlostí než debut a tak už ve své době nasbíralo prodeje na zlatou desku. Kapela opět vyrazila na koncerty, rok byla na turné, a přitom se chystala na třetí album. To bývá podle tradice prubířské a ukáže, jestli daná partička byla jen dočasným zábleskem nebo zda má potenciál na dlouhodobé fungování. No a AEROSMITH se tehdy zadařilo naprosto dokonale a natočili svou nejslavnější fošnu! Tak si ji za týden nenechte ujít... !