Kolega Marigold ve své krátké glose (níže pod hlavním textem recenze) na téma páté album britských WYTCH HAZEL uvedl dvě teze, na které musím hned v úvodu zareagovat. Že je tato pětice poměrně nenápadným tělesem nedokazuje jen fakt, že jsem se s jejich tvorbou důkladněji seznámil až teprve nedávno, ale také jejich nepříliš časté vyzdvihování v souvislosti s aktuální vlnou heavymetalových kapel. Že letošní deska „V: Lamentations“ nemusí představovat jejich vrchol, je rozhodně slovem do pranice, ale z mého pohledu se mu v mnoha ohledech přibližuje.

Popravdě ani neumím definovat, která z pětice nahrávek této skupiny je ta nejlepší. Za dobu své existence, jež činí přibližně 15 let, totiž vykazuje velmi stabilní formu. Slabší položku v jejich diskografii aby jeden pohledal. Rozhodně jí nebude ta letošní, která sice nové barvy na jejich pomyslnou tvůrčí paletu nenanáší, ale s těmi existujícími pracuje opět jistou a kreativními nápady vedenou rukou.

Kdybych měl žánrové zaměření této kapely z britského Lancasteru přiblížit náhodnému kolemjdoucímu, tak nejjednodušším možným způsobem by to bylo asi odkazy na rocková 70. léta a jeho zásadní skupiny. Konkrétní jména není nutné zmiňovat, jisté je však, že WYTCH HAZEL hledají ty největší inspirační zdroje právě zde. Podobných uskupení jsme v posledních měsících hromady probírali i na našem webu a v tomto směru je na scéně momentálně už solidní přetlak. Zabývat se důvody inklinace hudebníků kolem třicítky, čtyřicítky hrát muziku podobnou té z časů dávno minulých by pokaždé zabralo hromadu času, ale potěšitelné je především to, že to pro mnohé (a to i mladší) posluchače nepřestává být smysluplnou záležitostí.

V podání Angličanů ožívá duch možná nejslavnější rockové etapy velmi věrohodným a troufám si tvrdit, že i svěžím způsobem. Ač jak sami tvrdí, svojí křesťanskou víru nehodlají nijak stavět do popředí, ale možná i díky ní představuje album spíše „hodnější“ formu rockové muziky. To i přestože o ostřejší kousky zde také není nouze, WYTCH HAZEL však nepředstavují žádné rebelující rockery, z nichž do dálky táhne kořalka a cigára.

Usadím-li pátou desku skupiny do kontextu jejich diskografie, tak tato svým pojetím příliš nevybočuje. Plně navazuje na své předchůdce a její přidanou hodnotu můžeme hledat hlavně ve schopnosti skupiny přijít s nevtíravými a přesto výraznými melodickými motivy. Ani toto samozřejmě pro znalé minulosti kapely není příliš veliké novum, ale nelze ocenit její neutuchající tvůrčí potenci, která nepřestává generovat svěží rockové kusy.

Letos je to z mého subjektivního vnímání přeci jen více hozeno do „popovějšího“ aranžmá. Tedy lépe řečeno, refrény některých skladeb mají o poznání chytlavější nádech. Stylově se však stále pohybujeme na (retro) hard rockovém kolbišti. Studiová produkce WYTCH HAZEL nebyla nikdy o přehnaně ostře nazvučených kytarách a nejinak je tomu i letos. Ostře pádící a také dostatečně hitovou „Elements“ definují hutné kytarové riffy, které se však právě díky umírněnější produkci příliš netlačí do popředí. Přesto však nahrávka nepřestává být dostatečně heavy, i když bych ji osobně definoval ve smyslu „klidné rockové síly“.

Ačkoliv to dle předchozích slov může evokovat „páprdovské“ kytarové pidlikání, nic nemůže být dál od reality. Album v sobě totiž i přesto skrývá dostatek vášně a dramatu. Angličané si k těmto ale nemusí pomáhat skrze masivní zvuk vytažených kytar. Právě naopak – důraz na dobovou „analogovou“ produkci v jejich případě nijak neubírá vrcholným momentům jednotlivých písní, které dokážou spolehlivě strhnout i opakovanými poslechy. Za vrchol nahrávky jako celku tak můžeme považovat ve středním, dupavém rytmu odehranou skladbu „Woven“. Opět ostřejší kytarový riff, mírně uhlazený již několikrát zmiňovanou produkcí a nad ním oduševnělý a tradičně sebejistý vokál Colina Hendry. Zpočátku možná lehce nenápadná píseň postupně nabírá na gradaci, a to i přestože všechny zásadní melodické motivy odhalí hned ve svém úvodu.

Navazující balada „Heavy Load“ nejen, že povolí uzdu předchozího napětí, ale typickým způsobem podtrhne fakt, že WYTCH HAZEL šla karta i popáté. Je to sice už omšelé recenzentské klišé, ale jejich páté album prostě představuje sbírku velmi příjemných (hard)rockových písní, kterým sice chybí ona rocková drzost a rebelantství, ale vše vynahrazuje jistota jak v přednesu, tak hlavně ve skládání. Angličané si umí zpracovat historická rocková schémata po svém a z kytarové muziky 70. let si vzít to podstatné pro svoji tvorbu, vznikající o dlouhých 5 dekád později. I navzdory nepopíratelné umírněnosti jejich muzika nabízí dostatek vášně a schopnosti strhnout. Na každém albu a to letošní rozhodně není výjimkou!