Byla to kdysi veliká láska. Okouzlení čímsi neotřelým, tajemným. Nikdy nezapomenu na procházky noční Rigou s čerstvým albem „Mondo“ ve sluchátkách. Tehdy byla naše láska na vrcholu, tehdy kulminovala tvůrčí erupce české skupiny, kterou nastartovalo debutové bezejmenné EP v roce 1998. Každá láska však musí projít zkouškou své pevnosti a trvanlivosti a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Následující album „Heron“ z roku 2008 kolem mě proletělo, aniž by zatnulo drápky, a následující „Mitgefangen Mitgehangen“, které přišlo o dlouhých 9 let později, jsem docenil až letos, kdy mě poslech novinky přinutil ke zpětnému zkoumání diskografie této pozoruhodné kapely.

Vy už jistě tušíte, kam tímto úvodem plným sladkých metafor mířím. Ano, je to tak. LVMEN jsou zpět i v mém srdci a jejich letošní v pořadí teprve páté album si opět vychutnávám jako desky z počátku milénia. A přitom se toho zase tolik nestalo. Skupina možná v předminulé dekádě po albu „Mondo“ zkoušela trochu experimentovat, ale její současná podoba jsou prostě ti klasičtí LVMEN, jak je známe po více než 2 desetiletí. Na hřmícím hardcore postavená epická hudba by se dala zaškatulkovat jednoduše jako post metal, ještě v době, kdy ten pojem nikdo moc neznal. Skladby středního tempa nechávají promlouvat husté kytarové riffy a masivní „kila“ a v této konstelaci pak šikovným a, proč po těch letech neříct, i rutinérským způsobem staví atmosféru a gradace jednotlivých kompozic.

Dalším typickým poznávacím znamením pražských je práce s takřka bezednou studnicí tuzemské kinematografie. Tedy schopnost si ze zásadních tuzemských filmů (převážně) ze silných 60. let vypíchnout sekvence, které sdělení jednotlivých skladeb dodají na působivé údernosti. Na novince si v tomto směru chvíli počkáme, ale druhá polovina skladby „XXVI“ přinese jednoznačné ujištění, že posloucháme nové album kapely, ideově pevně spjaté s odkazem filmu Markéta Lazorová. Rozjezd alba mimochodem svým táhlým a hřmících kytar prostým motivem silně upomene z mého pohledu možná nejsilnější chvilku skupiny v podobě alba „Mondo“. I zde dochází k ukolébání posluchače v několika úvodních minutách, aby byl tento poté smeten nekompromisním nástupem ostrých kytar a Husarova řevu.

Hlas Josefa Kemra startující hned následující „XXVII“ kromě definitivního ujištění návratu LVMEN na scénu po dlouhých letech zároveň odpálí i možná nejpovedenější skladbu celé kolekce. Anebo lépe řečeno nejpůsobivější. Opět střední tempo přechází od sludgeově těžkotonážního rozjezdu do poloaktustické pasáže, kterou mimo jiné vyplní i hlas dalšího klasika české herecké školy – Vladimíra Šmerala. Ano, přesně toho inkvizičního netvora z filmu Kladivo na čarodějnice, což je po Markétě Lazarové asi druhým nejoblíbenějším filmem pojednávaných.

Ono se to možná zdá celkem jednoduché – vyberu nějakou působivou pasáž z filmové klasiky a šoupnu ji mezi svoje kytarová kila a ono to nakonec nějak pude. Možná to tak nakonec i bude, ale že to teda LVMEN jde nenapodobitelným způsobem, je prostě fakt. Způsob načasování a celková dynamika mixování filmových samplů s vlastní tvorbou skutečně dodává skladbám na ohromné působivosti a tento způsob tvorby se stále nezdá být poněkud nešťastným. Zkrátka to skupině stále výborně funguje a těžko bych si její tvorbu dokázal bez tohoto uměleckého trademarku představit.

Čtveřice tradičně rozmáchlých kompozic zůstává, jak jsme u této kapely již po léta zvyklí, ve svém vlastním časoprostoru. Na život venku se příliš neohlíží a ctí především svoje vlastní pravidla. Netradiční vybočení možná hledejme v expresivním užité anglických textů ve skladbě „XXVIII“, ale jako celek je „Amen“ tradiční deskou LVMEN. Tradiční v tom smyslu, že nabídne všechny známé tahy této skupiny, které však ani poněkolikáté vůbec nenudí. Kapela, který se možná opakuje, ale dělá stále natolik charismatickým a svébytným způsobem, že není co řešit.