Maringota je bývalý pískovcový lom u Skalice a místo konání festivalu Pit Of Metal, pořádaného občanským sdružením Dvere o. z. vedeným duem Pavlem Bolebruchem a Palem Šebestou, které bylo známé provozováním populární skalické Orlovně. Než ztratilo trpělivost s odrážením ataků od politiků i některých aktivních spoluobčanů (aktuálně diskuse vře i na profilu města Skalica). A tak si pronajalo Maringotu, kde pořadatelům snad problémy nikdo nedělá.

Při obhlídce místa konání (okamžitě naskočily vzpomínky na památný Hvozd) se samotný plac před pódiem jevil poměrně malý. Ostrý sobotní provoz však vyjevil, že Maringota je díky své členitosti velice útulným prostorem, který pohodlně pohostil i návštěvníky třetího ročníku. 

Dramaturgie festivalu je mi velmi sympatická – jedno odpoledne a večer, jeden až dva zahraniční taháky, které však nezruinují rozpočet, obklopeni nějakou tou tuzemskou stálicí i mladým talentem a to vše laděno spíše tvrději.

Loňské chválené představení SEPTIC FLESH mi bohužel uniklo, letos jsem odpovědně dorazil už na zahajující AWRIZIS. Dosud jsem s nimi neměl tu čest, i když to nejsou žádní zelenáči. Vede je zkušený Marek "Frodys" Pytlik a jejich živá produkce (alibisticky si pomohu slovem „crossover“) vybízí k poslechu čerstvé desky „My Heart Has No Home“. Frodys vzpomněl i na Fusateho, který nás opustil před 12 lety, a s nímž si zahrál v DISSOLVING OF PRODIGY. Po odmakaném koncertě nahodil Frodys světlý nátělník, umotal drdol a až do noci po areálu pobíhal s kamerou. První záběry z akce už lze najít na FB stránkách „Frodys – Audiovisual Weird Arts“. Velký srdcař tento Frodys. 

Když se člověk stojmo zadíval na pódium na nastupující DOOMAS, cítil krůpěje potu stékající po páteři a hledající cestu. Každá trefila úplně přesně. Za těchto podmínek bychom odpustili i jisté uvolnění dress code. Ale s tím na Petera Beťka nechoďte. Vynechal jen kůži, masky (aspoň na začátku) být musely, kytaristům povoleny aspoň nátělníky, protože slunko bylo stále vysoko. Akorát chudák bubeník celý set valil v mikině s kapucí. Asi po cestě zlobil a tohle byl trest. Vystoupení bylo standardní - tedy po piči. A to by si člověk řekl, že Peter už se místo obrážení festivalů soustředí na finální přípravy Gothoom festivalu (koná se 28. - 30. 8. 2025 a nabídne velmi zajímavá jména) a boj s bigotními odpůrci (jak se Peter svěřil v kuloárech). Ale ne, on stále hraje. Velký srdcař tento Peter Beťko.

HYPNOS vypustili Černé i Bílé vrány, ocenili vulgaritu kamaráda Petera Beťka, a i když se Bruno potýká s pětidioptriovým handicapem, povšiml si mladých adeptů circlepitového řemesla, které pochválil. Bílá vrána prý circle pit ještě nikdy, nikdy nepřinesla.  Slunce už sice z orbitu pomalu klesá, ale kapky stále hledají. A nachází sfinkterům navzdory. Ovšem Bruno s Vlasovci na to nedbají a stříhají předpisové vrtule a elitní death metal.  Velký srdcař tento Bruno. 

Napajcovat na sebe v pětatřiceti stupních Celestýna war paint? Pro portugalské GODIVA povinnost, i když nelze hovořit o black metalu. Prameny uvádí gothic/melodic death metal. Dejme tomu. Muzika má i bez basy odpich, což v kombinaci s vizuálně atraktivní prezentací a komunikací s publikem posluchače poutá. Kdy na jednom pódiu spatříte extrémně slizkého Maguu z filmu Poslední Mohykán, Maniaca z období "Grand Declaration Of War" a Varhana Orchestroviče Bauera?

Vedle nepopiratelné hudební kvality Portugalci potvrzují, že maskulinitě v metalu už dávno odzvonilo. Nejde-li o girl group, spatřujeme dámy většinou za mikrofonem nebo s basou. U kytary zřídka a už vůbec ne za škopky. Asi nemálo z nás před hrábnutím do strun očekávalo nějaké bum-čvacht rytmy. No a pak nám spadla sanice až ke kolenům. Tam bylo všechno – síla, rychlost (včetně blast beatů), technika (včetně ne úplně jednoduchých rudimentů), cit pro úder, rychlé nohy (včetně čistění koberců, bylo-li třeba)… Takže italské virtuozce Gemmě Sofii Salvatori se jménem našeho podniku za předsudečnost omlouvám a smekám. Ostatně její výkon ocenil i Bruno ve svém postu na FB. 

Zazněly hlasy i o vrcholu festivalu, i když k roztočení circle pitu už asi nebyl časový prostor. A mě by jen zajímalo, jak na GODIVU pořadatelé přišli... 

Někdejší odštěpěk… ale kuš. Každý z fans ví, kdy a kde se DORDEDUH vzali a není třeba to opakovat. V roce 2021 zaujali naši redakci natolik, že ve výroční Valhalle uzmuli pěkný 8. flek, v ČR koncertují poměrně často a na jejich hlavu padají superlativy. Mně se vyhýbali a je to moje velká chyba, protože jejich tvorba je velmi pohlcující, přestože jsem je před akcí stihl naposlouchat velmi narychlo. Hned úvodní famózní (i studiově) „Timpul întâilor“ lapila do tenat, ze kterých jsem se vymotal až po skončení setu. Rumuni skvěle ovládají nejdůležitější muzikantskou dovednost nebo spíše schopnost, která se nedá naučit – při skládání i hraní navodit a udržet vibe od začátku do konce alba či koncertu. Oni muziku cítí a my cítíme, že oni to cítí. A vzájemné city jsme si přes hranu pódia přehazovali. Muzika DORDEDUH je poměrně dynamická – z poklidné akustiky s čistým vokálem se dokáže přehoupnout do growlující bouře nařezané hutnou kytarou a opačně. A přitom se nerozfouká melancholický opar, který jejich hudbu zakrývá. Ani ten cimbál nechyběl. Krásné (dále zazněly asi "Descânt", "De neam vergur", "Vraci de nord" a "Jind de tronuri").

Ztráta signifikantního zpěváka je pro většinu kapel katastrofou. Rozpustit to? Vzít nového a přejmenovat? Vzít nového a název nechat? Všechno špatně. Lze doufat, že Aaron si pouze dal pauzu, která nepoškodí vztahy, a za čas opět naskočí do uměleckého procesu. Nebo taky ne. Ovšem Aaron vstoupil do kapely HIGH PARASITE (potkáte je na letošním Brutal Assaultu) a  to už cosi signalizuje. No uvidíme.

Každopádně v sobotu stál u mikrofonu MY DYING BRIDE Mikko Kotamäki, zrekvírovaný ze SWALLOW THE SUN. Mladým to možná bylo jedno, pro nás pamětníky byla otázka postavena jednoduše: bude nás Mikko rušit natolik, že nám více či méně posune zážitek z hudby MY DYING BRIDE nebo příliš rušit nebude?

Záběry ze čtvrtečního budapešťského koncertu (první koncert MDB od února 2024, tedy samozřejmě první s Mikkem) naznačovaly drobnou nervozitu a snahu Aarona co nejvíce v čistých polohách napodobit. To se asi dá pochopit. Ale začněme z jiné strany – na tvorbu z devadesátek (možná kromě „procent“, což není můj případ) asi přísaháme všichni. Tvorba MDB z tohoto milénia mě však nechává chladným. Najdou se tam dobré skladby, ale žádná deska jako celek se neblíží mému stupni vítězů. „My Hope, the Destroyer“ a „The Raven and the Rose“ z „The Dreadful Hours“ ještě beru.  Ale „2nd of Three Bells“ a „The Apocalyptist“ z poslední velmi slabé desky a taky „Feel the Misery“ ze stejnojmenného alba ukázaly, že král je v tomto miléniu skutečně nahý. 

Nechci zbytečně mudrovat, ale kousnout do kyselého jablka je asi třeba. Doom metal je o niterném muzikantském i posluchačském prožitku. Velmi těžko se věří pojednání o smrti, umírání, lásce a zradě statickému borci v čepici a v nátělníku, z něhož trčí potetované mohutné bicepsy jako moje lýtka (ty jsou tedy zatím bez tattoo, i když inspirace je výrazná). Navíc, když tato muskulatura nahradila rachitického Aarona, kterému bych věřil i smrtelnou agónii v důsledku zásahu motýlího křídla. 

Samozřejmě Mikko je velmi schopný doommetalový pěvec, ale i do umírání je záhodno vložit trochu toho života a hlavně si uvědomit, kdo jsou MY DYING BRIDE. Příště aspoň tu bílou košili s dlouhým rukávem proboha.

Summa sumárum: Mikko mně poslech narušil tak, že v mé hlavě nevyzněla ani studiově nádherná „Cry Of Mankind“. Živě prováděnou repetitivní smyčku je třeba prodat a to se kapele nepodařilo. Neslyšel jsem to. Spekulovat, zda je za tím „profi“ zvukař, který vyšoupl Staňu Valáška na vedlejší sesli, asi není na místě. Možná se mi to jen zdálo, ale hlasitost vokálu se tu a tam kolébala, housle byly slyšet dobře, kytary dostatečně čitelně a hutně. Ale třeba ten zlom ve „From Darkest Skies“, před nímž jsem se chystal na udusání mohutnou klávesovou hradbou, mě jen polechtal na podbřišku. 

Ale dost frflání. MY DYING BRIDE udělali asi maximum možného a buďme rádi, že se zastavili. 

Koncept „kráska a zvíře“ už se zdál historicky dostatečně vytěžen, ale s tím na APRIL WEEPS nechoďte. Sedmihlavé těleso ví, že s nějakými ploužáky by v dnešní době už asi neuspělo a díky svému energickému přístupu k tvorbě a hraní nepustilo od pódia vzhledem k pozdní hodině a všobecné únavě početně velmi důstojné auditorium. 

Bodově:

- o zvuku nebyla v textu moc řeč. Je v něm nápověda, proč. Za pultem totiž seděla několikrát i z pódia vzpomenutá legenda Staňa Valášek. Krátká zvukovka, se začátkem setu chycení zvuku, krátká procházka před pultem, podél kotle, zleva, zprava, doštelování. Fertig. Na festivalech se většinou minuty honí. Se Staňou Valáškem se čeká. Velký srdcař a fachman tento Staňa. Bez diskuse.

- k ochutnání byly vzorky z předloni obnoveného místního Pivovaru Špicer. Jen si nejsem jist, zda třináctka vídeňák (AMOS) a ovesný stout (i když jedenáctka) byly do té výhně správnou volbou. Tedy jsem si jist – nebyly. Ale do Špicera zavítejte. Krásná budova plná velmi pitelného piva nedaleko centra stojí za návštěvu.

- obsluhovat světelný park je odpovědná činnost. Šohaju, než s tím blikat nazdařbůh a vypalovat posluchačům rohovky, to už radši zhasnout. Kolega RIP by možná ještě doporučil vyházet červená světla.

- akci svou návštěvou poctil i legendární Juraj „Thorleif“ Červenák, aby se nočním Slovenskem odebral zpět do domova 200 km daleko, pokud tedy nepřespal někde blíže. To už jsem nestihl zjistit. Každopádně velký srdcař tento Červenák. Třeba Juraj přidá komentář. 

Takže pořadatelům děkujeme a jak si my srdcaři - kardiaci přejeme „hlavně zdraví“, pořadatelům přejeme „hlavně v černých“! A nemyslíme tím trička.

Fotky (mimo Bruna) laskavě půjčil Láďa Netopil, čímž mu děkujeme. A jednu jsme ukradli z FB Damiena Core. Snad se nebude zlobit. Ke spoustě fotek a videí se proklikáte přes FB profil Orlovně Skalica.