Hříšníci jsou velmi netradiční žánrový crossover. A vlastně je to i film, který je poměrně odvážně a nekonvenčně vystavěn. První polovinu si budete říkat, kam to asi celé vede, a druhou budete dílem uznale a dílem překvapeně pokyvovat hlavou a říkat si „jo táák”. Plus všem vřele doporučuji před shlédnutím o Hříšnících vědět co nejméně. A tím myslím vyvarovat se třeba i trailerům. To se stalo mně a můj zážitek byl o to silnější. Proto se vynasnažím v recenzi z děje příliš neprozrazovat.

Na počátku to celé vlastně vypadá jako lehká gangsterka ze života etnických menšin v Americe roku 1932. Následně se sem přidávají muzikálové scény, které míchají žánry podobně jako to dělá film. Hudba je tu velmi důležitou složkou a přijde mi zábavné, že za tak etnickým (a chvilkami i irsko-folkovým) soundtrackem stojí švédský skladatel. Však on Ludwig Göransson není žádné ořezávátko. Má ve svých čtyřiceti letech už dva Oskary, Zlatý glóbus i cenu britské akademie. Byť jeho hudba k Mandalorianovi se mi moc nelíbila, tady naprosto exceluje a výrazným způsobem dotváří filmový zážitek.

Vedle hudby, opravdu netradičně vonícího žánrového koktejlu a dobře padnoucího scénáře je nutné ocenit i herecké výkony. Jak velmi povedenou dvojroli Michaela B. Jordana, tak hodně specifický charakter Jacka O'Connella, tak hlavně debutový výkon mladého hudebníka Milese Catona. Ve vedlejších ženských rolích zaujme fortelná postava Wunmi Mosaku v roli woodoo vědmy Annie, která je téměř archetypálním charakterem toho, co ztvárňuje.

A co se tu ještě povedlo? Asi něco, co bych mohl pojmenovat jako hravost. Ten film si pohrává s divákem, sám se sebou i s tématy, která nastoluje, a velmi originálně s nimi žongluje. Pohrává si i s určitou brakovostí, která je nicméně jen oponou, za kterou se ukrývají další myšlenky, jež zdaleka nejsou jen triviální hříčkou, ale mají svoje místo a účel. Kýčovité hororové prvky se nebojí používat jako nástroj komentáře dobové společenské situace a dává jí zajímavě vystavěné další vrstvy. Do tohoto koktejlu namele Asiaty, Afroameričany, členy kukluxklanu a mnohé další propriety.

Pokud se na film podíváte podruhé, všimnete si spousty detailů, které můžete přehlídnout, protože na počátku vlastně nevíte, kam to celé povede. Líbí se mi, jak film rozkopává tradiční stavbu a poměrně dlouho vás nechává tápat. Nicméně to tápání dokáže udělat zábavné a nechá vás si ho užít. Postupně na scénu přivádí různé zajímavé figurky, představuje je a stylově vás nechává opíjet se dobovostí snímku, aniž by výrazněji naznačoval, co přijde v druhé polovině.

Ačkoliv to celé stálo „jen“ devadesát milionů, máte tu velmi sugestivně vytvořený svět první poloviny minulého století, který dýchá a dokáže vás snadno pohltit. Vlastně vám ani nepřijde divné, že jeho druhá polovina se odehrává v nějaké dřevěné kůlně. Je to jedno. Už od chvíle, kdy vás první velké „muzikálové číslo“ uvede do této lokace, budete mít pocit, že se díváte na něco epického. V tomhle ohledu se Ryane Cooglerovi povedlo něco, co tu už dlouho nebylo.