Ubisoft se pokusil vytáhnout assasínský trumf. O „assasína” z doby feudálního Japonska si fanoušci psali asi nejvíce. Doba ninjů a samurajů si o podobné zpracování přímo říkala. Volání fanouškovské základny lehce ustalo ve chvíli, kdy Sucker Punch Productions uvedlo svůj titul Ghost of Tsushima, nicméně nikdy neustalo zcela. A tak po velmi průměrném „půldíle” ASSASSIN'S CREED MIRAGE přichází série se zasazením do roku 1581, do éry jednoho z prvních sjednotitelů Japonska Ody Nobunagy. Stejně jako u předchozího Mirage si tu musím povzdechnout nad tím, jak málo je vytěžený historický potenciál té doby. Hlavní příběh se smrkává spíše na osobní pomstu, ve které politické události té doby tvoří spíše ne zcela výrazné kulisy.

Vývoj hry provázelo hned několik kontroverzí. První a největší asi byly hlavní herní postavy. Poprvé hrajete za historicky doloženou postavou, kterou je Jasuke, jenž byl původně z Afriky a do služeb Ody Nobunagy přišel právě v roce 1581. Druhou herní postavou je Naoe, což je shinobi (ninja) a fiktivní dcera historicky doložené postavy. Jejím otcem je Fujibayashi Nagato-no-kami, jenž byl lídr ninjů v provincii Iga v šestnáctém století. Zde se vede hodně spekulací o tom, zdali ženy vlastně mohly podobnou roli v japonské společnosti té doby zastávat. Další kontroverzí byla například skutečnost, že je tu prostředí, které „podléhá zkáze“. Rozuměj, je možné například mečem kosit bambus nebo likvidovat okolí. A je možné ničit i šintoistické svatyně, což mnoho Japonců vnímalo jako „velmi neuctivé“. Následovalo pár dalších podobných miniaférek. Popravdě mě moc nezajímaly. Zajímaly mě spíše herní kvality a příběh. V postavě Jasukeho jsem viděl možnost vnímat Japonsko očima cizince, pro kterého je všechno nové a věřil jsem v příběh podobný například Shogunovi od spisovatele Jamese Clavella. A toho jsem se bohužel nedočkal.

Příběh se ve výsledku celkem rychle smrskává na hledání „tajemné krabičky“ a téma osobní pomsty. Politická rozjitřenost daného období je znát, ale není nijak výrazněji využita. A stejně tak další historické postavy. Je tu jen pár výjimek, krom okolí Ody Nobunagy například čajový mistr Sen no Rikyu a nindža Hanzó Hattori. Ničeho hlubšího jsme se nedočkali.

Po dramatickém úvodu, kdy chvilku hrajeme za Jasukeho, který je představen Odo Nobunagovi, nastalo v mém případě více než deset hodin za Naoe. Za tu dobu jsem se tak sžil s jejím stylem boje a pohybu, že jsem téměř po celou hru Jasukeho nevyužíval. Poté, co jsem si vyzkoušel jeho pohybové sety, mi neohrabaný hromotluk, který se skoro nikam nevyšplhá, přišel jako obrovský downgrade. Hra vás naštěstí nijak nenutí hrát za konkrétní postavu. Výjimkou je jen několik málo příběhových misí souvisejících s příběhem daného charakteru a to naštěstí nenastává moc často. Jasuke má určitě výhodu v síle a výdrži, nicméně to není nic, co bych chtěl od Assasína. Navíc jsem se tímto dostatečně „přejedl“ ve VALHALLE a ODYSSEY. Nicméně to je má subjektivní volba. Za Jasukeho se hraje opravdu úplně jinak, takže chápu i lidi, kteří charaktery střídají, případně jednou hru odehrají za jednu a podruhé za jinou postavu, protože herní styl to ovlivní opravdu celkem výrazně.

Tím herním stylem samozřejmě myslím nejenom šplhání na různé pagody, ale hlavně boj. Combat systém mě tu bavil celkem dost (mluvím za Naoe) a přejídat se mi začal až na samotném konci. Některé boss fighty dokážou být výzvou a pokud na vás naběhne několik silnějších protivníků, je lepší vzít nohy na ramena nebo velmi taktizovat.

Bohužel se do hry vrací i level nepřátel, takže se stává, že i obra, jako je Yasuke, dokáže přemoci na první sekanec nějaký řadový pobuda, který je několik levelů nad ním. Jinak musím říci, že hlavně variabilita nepřátel je fajn a je úplně jiná disciplína bojovat s partou běžných otrhanců nebo s nějakým elitním vojákem. Ve hře je hned několik mechanik, které jsou zajímavé, ale nikdo vás nenutí je využívat. Tím mluvím například o možnosti schovávat se ve stínech, kde vás nepřátelé „méně vidí“. Mnohem jednoduší je totiž „napískat“ si enemáky „postaru“ tam, kam potřebujete, a pak je překvapit ze zálohy.

Co jsem si ale opravdu užíval, je prostředí. Japonsko, ve kterém se mění roční období, vypadá prostě nádherně. Dramatičnost krajině dává vítr, který rozfoukává okvětní lístky sakur nebo sněhové bouře. Pokaždé to vypadá opravdu skvěle. To samé lze říci o architektuře a historických stavbách, které si můžete prošmejdit. Obecně, grafické zpracování se jen tak neokouká.

Nádherné jsou také sety zbraní a brnění. Po většinu času jsem při hraní měl pocit, že v Ubisoftu trochu přestřelili s ozdobností jednotlivých setů, které vypadají fakt naprosto skvěle. V průběhu hraní jsem si ale zajel do Berlína do muzea samurajů a zjistil jsem, že si tvůrci ponechali ještě nějaké rezervy. Na atmosféře dodá i hrací režim, kdy všechny postavy mluví svým jazykem. Jde tedy hlavně o to, že Portugalci mluví portugalsky a Japonci japonsky.

Více než hlavní příběhová linka mě zaujaly některé vedlejšáky. V jednom z nich se například potkáte s japonským „Geraltem“, který má za úkol lovit zdejší démony a monstra. Samozřejmě následuje úkol, ve kterém se vám odryje standardní „kolečko“ nepřátel, které máte eliminovat, jež je založeno na japonské mytologii. Přitom musíte vždy dávat pozor, zdali jde opravdu o nadpřirozenou bytost nebo ne. Ale i tady mám výtky k tomu, jak mělce jen tento fakt dobrý nápad zpracován.

Poněkud zamrzí, že se tvůrci úplně vykašlali na linku ze současnosti s Laylou Hassan. Minulé díly se tu budoval celkem zajímavý příběh o silných artefaktech, který spojoval jednotlivé díly série. Nyní o něm není ani zmínka. Škoda je i to, že klan assasínů je sem naroubován trochu podivně. Právě prostředí shinobi bojovníků přímo vybízelo k tomu, aby nešlo jen o nějaké náhodné uskupení postav, které si vytvoří v údolí svoje hnízdo. To je ostatně další část hry, kterou jsem ještě nekomentoval. Jednou z miniher je možnost postavit si základnu a patřičně si ji vyzdobit a opečovávat. Bohužel způsob, jak to probíhá, mě moc nebavil, a tak jsem postavil to nejnutnější, co jsem potřeboval, a víc se o to nezajímal. Ale viděl jsem videa lidí, kteří si vymazlili svoji základnu opravdu do nejmenšího detailu.

Ještě jednu věc bych chtěl na závěr ocenit. Už při vydání byla hra nebývale odladěná a bez výrazných chyb. A to není v současnosti samozřejmost. Kingdome Come: Deliverence II by mohlo vyprávět.

Ve výsledku jde tedy o skvěle vybudovaný svět, ve kterém mě bavilo bloudit. Škoda snad jen toho, že scénáristé více nevyužili historických reálií a hlavní postavy nebyly výraznější. Zpětně si uvědomuji, že ani chemie mezi nimi pro mě moc nefungovala. Po Kasandře z ODYSSEY a Aivor z VALHALLY tu ale konečně máme ženský charakter, který je oproti výše jmenovaným opravdu „asasínem“. Naposledy jsme se podobné postavy dočkali před deseti lety. Ano, mluvím o Evie Frye, jedné z hlavních postav ze SYNDICATE. Tvůrci zamakali na bojovém systému, různorodosti nepřátel, grafických detailech v prostředí, motion capturingu i optimalizaci. Tak příště by snad mohli hodit oko i na trochu sofistikovanějí příběh a unikátnější obsah, který se jen tak neohraje. Chci opravdu tak moc?