Specifický dokument o „hráči her“ pro „nehráče“. Možná hlavně pro ty, kteří hráčům počítačových her nerozumí a možná jimi i tak trochu opovrhují.

Vzhledem k tomu, že každý rok v rámci přípravy dramaturgie festivalu Jeden svět nakoukám za rok desítky dokumentárních filmů, se pravidelně setkávám i se snímky, které jsou o Duchennově svalové dystrofii. To je genetické onemocnění, které postihuje především chlapce a vede k postupné ztrátě svalové hmoty a síly. Vzhledem k závažnosti a progresi nemoci se většina pacientů nedožívá vysokého věku, což je důvod, proč mezi slavnými osobnostmi není mnoho známých případů. Pro mě je tato nemoc osobnější v tom, že jsem chvíli hrál v kapele, kde bubeník toto onemocnění měl. Hraním na bicí si vlastně udržoval fyzičku a vybudoval si velmi specifický „nesilový“ styl.

Ale zpět k filmu. Hlavní postavou je tu Mats Steen, který od dětství čelí této nevyléčitelné nemoci, která ho nakonec upoutala na invalidní vozík a omezila jeho schopnost komunikace i pohybu. Vzhledem k tomu, že si jeho rodiče uvědomovali, že si nikdy nebude moci plnohodnotně hrát s dětmi někde na hřišti, dopřávali mu ve větší míře hrát počítačové hry. Přes různé jiné hry se Mats postupně dostal ke hře World of Warcraft, ve kterém si vybudoval své alter ego. Postavu, kterou vždy chtěl být. Postavu, která nikdy nebude omezena jeho tělesnou schránkou, která se postupem času stávala čím dál tím krutějším vězením.

Film na jeho příběhu naprosto skvěle ukazuje, že „hraní si na hrdiny“ v nějaké počítačové hře není jen nějaká plytká zábava. Je tu velmi obnaženě vidět, že za každou postavou stojí člověk, který ji stvořil, a že herní svět může být nejen únikem z reality, ale i plnohodnotným místem pro socializaci. Je tu spousta malých drobných příběhů, které jsem vlastně nečekal. Například matka, která skrze hraní nalezne cestu ke svému autistickému synovi. Ale samozřejmě i docela obyčejné přátelství, které není z množiny nějakých pomíjivých a povrchních.

Asi není spoilerem to, že film je točen až po Matsově smrti. Rodiče díky synově nemoci vždy měli pocit, že jejich syn bude vždy izolovaný a nikdy nezažije nic jako lásku nebo opravdové přátelství. Nikdy nevytvoří vztahy mimo rodinu a nikdy nezažije pocit, že je opravdu důležitý pro někoho jiného. Teprve po jeho smrti začnou zjišťovat, jak moc se v tom mýlili.

Po dokumentární stránce řemeslně dobře vystavěné, umělecky hodnotné a emocionálně plné dílo. Hlavní téma je zpracované citlivě, ale přesto velmi výmluvně. Vidíme naplno, co lidi s Duchennovou svalovou dystrofií nejvíce trápí, a to hlavně díky tomu, že od určité chvíle začal hlavní hrdina psát blog o své nemoci. Současně jsou k dispozici i veškeré komunikace ve hře, ze kterých tvůrci vytvořili jakousi rekonstrukci jeho virtuálního života v grafice hry.

Tvůrce by i nám nemusel být zcela neznámý, protože jeden z jeho předchozích dokumentárních filmů je o české malířce Barboře Kyslikové. Jak zpracování, tak výběr tématu ocenili hned na několika filmových festivalech, a to nejen v rámci odborných porot, ale i těch diváckých. Za mě velmi citlivě zpracovaný dokument, ve kterém se spojuje hned několik dostatečně do hloubky prozkoumaných témat.