Konec května´94, stadion Evžena Rošického v Praze. Pohodový den, teplo, ale ne horko, západ slunce. První řada pod pódiem, kde zrovna dohráli EXTREME. Hardrocková kapela z Bostonu, která je známá, ale rozehřívala tady pro někoho mnohem slavnějšího. A z Bostonu úplně nejslavnějšího! Kapelu, která je už dvacet let synonymem amerického hard rocku a hesla „Sex, drogy, rock´n´roll“, se všemi klady i zápory. Kapelu, která kdysi v sedmdesátkách zažehla v Americe jiskru toho, co masivně zaznívalo přes moře z Anglie. Kapelu, která do toho šla tak po hlavě, že planetární slávu proměnila v sebedestrukci, vyhoření a pád. Když se pak po deseti letech vydrápala zase nahoru, koukali všichni jako zjara – tohle, že jsou oni? Ty odepsané fetky? Jo, byli to oni – AEROSMITH!

Ve čtyřiadevadesátém, když jsme stáli tam na Rošičáku pod hranou pódia, znovu ovládali úplně všechno. Hitparády, MTV s dokonalými klipy, vlítli do rockových pořadů i do komerčního Esa, kde chytili za srdce holky, co jinak poslouchaly sterilní pop music. A stejně tak jim to žrali rockeři, kteří si hýčkali své džízky a leštili pásky posázené pyramidami. Na Rošičáku ovládli AEROSMITH prostor takovým způsobem, že z toho byl nejlepší koncert mého života!

Nad hlavou hradby Marshallů, po boku na šňůře spodní prádlo všech velikostí a druhů, borci, co kontrolujou nástroje, jestli jsou dobře nazvučeny a jestli správně fungují kabely. Intro, řev od nás zdola, a jede to: Na jedné straně Joe Perry s gibsonkou, naproti přes pódium Brad Whitford s podobným nástrojem. Toma Hamiltona skoro nevidím, protože hrana pódia, Joeye Kramera za bicími už ani omylem. Jenže přímo nade mne vybíhá Steven Tyler … a víc nemusím říkat! Extravagantní hadry jako v osmnácti, mikrofon ověšený pentlemi, s energií těžko pochopitelnou po tom všem, co zažil, nakopává večer k neuvěřitelné show! Jsme na tour k desce „Get A Grip“ a Éra ji přednášejí bod za bodem – „Eat The Rich“, „Get A Grip“, „Fever“, „Livin´ On The Edge“ … ty vole, nejsplněnější sen ze všech možných splněných snů! AERO jedou jako mašina, jedna pecka za druhou, prožíváme nejvyšší formy hudebních orgasmů a odškrtáváme položky ze seznamu skladeb zmíněného alba. Chceme všechny – a skoro všechny dostaneme! Z téhle desky znám každý tón, jenže jako „novodobému“ fanouškovi AEROSMITH mi zatím zůstávají utajené věci ze starého období. To víte, píše se rok 1994, a hudbu si nemůžete splašit na YouTube nebo na nějakém úložišti. Cesta ke šlehám typu „Toys In The Attic“, „Rocks“ nebo „Draw The Line“ bude ještě dlouhá. A taky k debutu „Aerosmith“, kterým ta velká jízda začala…

Od počátku směrem k nebi … a do pekla!

AEROSMITH měli už asi napsáno ve hvězdách, že budou žít rokenrolový život. Děti amerických padesátých let, které začaly dospívat v šedesátkách, kdy se zámořská mládež vzbouřila proti studené válce a začala žít svůj hippiesácký sen. Svět naboostřených kytar, které planeta uslyšela úplně poprvé, bezstarostných souloží ve dvou, třech či více lidech, a různých chemických substancí, které jim měly všechny ty zážitky umocnit nebo je vystřelit někam do neznáma. Drogová „kultura“ právě vznikala, neuběhlo ještě dost času, aby byly k vidění odstrašující příklady v podobě trosek u nádraží, a tak různé svinstvo zkoušela spousta lidí, v nevědomí, že hraje ruskou ruletu. Na východním pobřeží zaburácel Woodstock, Joplinka, Hendrix nebo Zeppelíni vypouštěli zásadní desky úplně nové hudby, a mlaďoši pod pódiem chtěli dělat to stejné. Mezi nimi i budoucí AEROSMITH!

Všech pět hrdinů od puberty jelo v té nejtvrdší dekadenci – když si třeba přečtete biografii Stevena Tylera, uvidíte tam, jak se hned od „malička“ ponořil do rokenrolového šílenství, i když ještě nebyl rocková hvězda. Takhle se zkrátka tehdy žilo – nebyl AIDS, nebyly davy odpálených feťáckých trosek, a tak se prostě pařilo a neřešilo, co bude zítra. Zkoušelo se na hudební nástroje, jak komu přišly pod ruku, a zakládaly se kapely, aby se zrychlil přístup k holé dívčí kůži. No a občas z muzicírování něco vylezlo, i když před nástupem slávy si každý musel projít svoji dlouhou cestičku.

Tyler hází jídlem

Steven Tyler, tedy vlastně Tallarico, jak se občansky jmenoval, měl skupin několik a s jednou se na lokální scéně dostal i relativně daleko. Bylo tehdy zvykem, že když jste hráli v kapele, museli jste mít v repertoáru převážně převzaté skladby, singlové tutovky, které přitáhly na koncert nebo mejdan publikum, jež by na kapelu s neznámými vlastními písněmi nepřišlo. A pak by nevydělával majitel baru, který platil honorář kapele. S nechutí k originální hudbě se AEROSMITH později sami notně potýkali, ale to jsme ještě daleko. Teď tu máme Stevena Tylera, který sice zpíval, ale byl taky bubeník, a po štacích kolem městečka Sunapee přehrával s kapelou dobové šlágry. Když pak dostali honorář, rozjeli to vždycky ve velkém a řádili, jak jim to doba a podmínky dovolovaly. V jakési cukrárně třeba nadělali příšerný bordel, když po sobě házeli jídlo, a ten pak musel uklízet nasraný brigádník – jistý Joe Perry.

Vyprávět přesně o setkání všech muzikantů se mi nechce, v biografiích mě tyhle pasáže vždycky nebaví a taky je to pořád stejné – jeden má kapelu, je nespokojený, tak jde na konkurz nebo na koncert, tam se setká s budoucím parťákem, znáte to. Zkraťme tedy tuhle story na fakt, že když byli pohromadě Steven Tyler, Joe Perry a Joey Kramer, přestěhovali se do Bostonu, což bylo velké město, mělo rádia, kluby, muzikanty k mání a hlavně fanoušky, co můžou chodit na koncerty. Začínající AERO měli tehdy už druhého kytaristu, Raye Tabana, přes něj se do kapely dostal Joe Hamilton, a když Tabano odešel, nahradil ho kytarista Brad Whitford. Hotovo, vyřízeno. Jen bychom neměli zapomenout, že tahle prvotní sestava s výjimkou krize v osmdesátých letech zůstala AEROSMITH až do dneška. Což se moc nevidí…

Sondování terénu

Už v první fázi, ostatně stejně jako později, měla skupina na práci pouze tři věci. Hrát, smažit a šoustat. Hrála pořád a neustále, objížděla dokolečka bary, motoresty, to, čemu se dneska říká kluby, a vybírala si i různá neobvyklá místa – pro koncert si třeba pronajala prostor v městské radnici. Aby si mohla dělat show podle svého cítění, hrát vlastní skladby a nestresovat se barmany, co je nutí k pitomému karaoke.

Tehdejší management kapele vymyslel ještě jednu taktiku. AEROSMITH se zlepšovali, byli divocí, rokenroloví, zdravě nebo možná i přehnaně sebevědomí, a nebáli se vystoupit před známějšími bandami s vidinou získání jejich skalpu. Manažeři tudíž Éra posílali hrát před kapely, které sice měly jméno, ale vrchol už za sebou, a kde byla šance, že je Tylerovci smetou z pódia a přetáhnou si k sobě fanoušky, jež přišli na hlavní akt. Asi se to i dařilo, protože skupina minimálně v Bostonu získávala jméno a došlo to až k nabídce na album od společnosti Columbia. To byla velká věc!

Poprvé ve studiu

U většiny kapel to bývá tak, že natáčejí doma na kazeťák nápady, pak někde u kámoše stočí demo, a když jsou hodně dobří, dostanou nabídku na singl nebo účast na sampleru. Tím se poprvé setkají se studiem, koukají tam vyjukaně, ale když pak zamíří nahrávat desku, mají už aspoň nějaké zkušenosti. Naši hrdinové se s hejblátky, mikrofony a světelnými nápisy „Nerušit, nahrává se!“ uviděli právě až na natáčení desky, a tak z toho byli pořádně odvaření. Taky ještě nebyli úplně vyhraní a snažili se při nahrávkách hlavně něco nezkurvit. Joe Perry třeba později vzpomínal, že se mu už tehdy nezdál zvuk jeho kytary, ale protože nevěděl co a jak, radši mlčel a nechal to na personálu.

Obecně spousta lidí říká, že debut „Aerosmith“ opravdu ještě není úplně to ono, a že velké věci se začaly dít až o dvě desky dál; já to tak ale vůbec nevidím. AEROSMITH hráli rokenrol říznutý blues a okořeněný kytarovými efekty, a z desky je slyšet přesně to: rokenrol říznutý blues a okořeněný kytarovými efekty. Hudba je tvrdá i pohodová, sice ještě žádné muzikantské supervýkony, ale o to sakra v rokenrolu přece nejde! Přesně už na debutu AEROSMITH vytváří muziku, která mě uvede do dobré nálady, zapálí touhu po dálkách i po dekadentním večírku. Vlastně se hodí na všechno – když jedeš autem a něco ti hraje do silnice, když si chceš poslechnout svěží bigbít, když si chceš vypít flaštičku s kamarády nebo hluboce filozofovat s holkou a pak prozkoumávat její tělo. To všechno je rokenrol a to všechno je první album od AEROSMITH.

Co je na debutu proti pozdějším monstrózním nahrávkám jinak, je délka nahrávání. Všechno se to stalo za pár dní, kapela dostala od firmy trošku peněz, manažer jim klečel na krku, aby nepařili a pracovali, a Éra měli pocit, že teď jde o všechno. Je to tak vlastně u každé slavné kapely – zpočátku je to syrové, parta je připravena a natáčí jak na drátkách, a se slávou se velmi často promění v líné mrchy, které teprve ve studiu začnou skládat, bydlí v haciendách a pronajaté limuzíny jim vozí pochybné látky i pochybné existence. U raných desek to nebývá a proto jsou tak dobré. Opravdové. To je ta kapela, která chce zakousnout svět! A takoví jsou taky AEROSMITH na „Aerosmith“!

Osm skladeb – akorát!

Jsme v roce 1973, vydávají se výhradně elpíčka, a tak je jasné, že předmětná deska bude krátká. Tak, aby to snesl vinyl. Za mě ideální nastavení – pokud daná skupina není úplně marná, těch 30-40 minut dokáže sestavit, aby nahrávka od začátku do konce jela, žádné hodinové orgie, kde máte rádi skladby 1, 6, 14, a ten zbytek přetrpíte. Prostě pecka na břicho přesně jako na koncertě.

AEROSMITH to spouštějí úvodovkou „Make It“, která určí, co se bude dít – rokenrol, mladá kapela, písničky, co vám vlezou do hlavy a pod pódiem se pohupujete do rytmu, už proto, že to dělá ta nádherná kost, co stojí před vámi. Nápady v „Make It“ jsou skutečně parádní, a Éra to ještě potvrdí úvodním veršem „Good Evening People, Welcome To The Show“. Není to geniální? První deska, první poslech, a kapela vám řekne, že je fajn, že jste s nima, a že si společně zapaříte. Nevím, proč mi zrovna „Make It“ vlezla až takhle do ucha, ale prostě ji mám za naprostou esenci rokenrolu a prvohorních AEROSMITH. Takže mi na tuhle skladbu nesahejte, pouze laskejte, opečovávejte a pějte ódy. Pak budeme kamarádi!

Rokenrol s jednou výjimkou

Všechny písně rozebírat nemusíme, je to prostě r´n´r na několik rychlostních způsobů a mnoho nápadů. Ve dvojce „Somebody“ třeba trochu zklidněně oproti otvíráku, ale přesně ty figury, vyhrávky a zpěvákův rozdováděný projev, který se v budoucnu prohuláká k jednomu z nejlepších vokálů v historii. Tyler, víc říkat nemusím, poznáte okamžitě! Naprosto super je taky třeba čtyřka „One Way Street“, kde se klasická studiová tři a půl minutovka protáhne na dvojnásobek, ve střední pasáži si kytary jedou stupnice, honí se po vlnách a nahazují takovou tu šamanskou atmosféru, na kterou si musíte chvilku zvykat, ale když pak naskočíte, nechcete už nikdy pryč. A takhle rockuje fakt celé album, i když už v normálnějších stopážích. Nesmíme zapomenout vypíchnout ještě „Mama Kin“. Písničku s výrazným refrénem, kterou najdete na všech těch „Best Of“, „Very Best“ či „Greatest Hits“ od AEROSMITH. No a samozřejmě „Dream On“, což je ale samostatný příběh.

Předně – skladba je úplně jiná, než ostatní na desce. Zvukově jako by k sestřičkám ani nepatřila, spíš jako byste poslouchali nějakou antologii a píseň před i po „Dream On“ byly z jiné doby. „Dream On“ je balada, dokonce se říká, že snad první oplodňovák metalové, nebo „metalové“ éry vůbec. Všichni ti Škorpióni, Bonjovi nebo Europáci by prý měli děkovat AEROSMITH, že do řízného rokenrolu zakomponovali „Dream On“ a mimochodem tak vydláždili cestu k nejlepším výdělkům každé tvrdé kapely, která je schopna napsat melodickou skladbu s jemným vyzněním. Je to tak? Nevím. Ale od teď to beru jako fakt.

„Dream On“ kromě dějinné důležitosti taky naplno ukazuje, jak byli chlapci v AEROSMITH talentovaní. Ať jde o vysoké, krajně vypjaté zpěvy Stevena Tylera, geniální kytarové figury Perryho a Whitforda, nebo o hladivý zvuk jako odněkud z pohádky. V „Dream On“ je prostě všechno dobře. Není proto divu, že když tahle skladba po delším snažení zabrala, stal se z ní první érácký superhit a kapela začala dobývat svět. Tedy nejdřív hlavně okolo Bostonu, ale postupně roztahovala chapadla dál a dál.

Krize hned po první desce? Málem ano!

Nenechme se splést, AEROSMITH to po nahrání debutu nehodlali zabalit, jen si na úspěch museli ještě počkat. Psal se roku 1973, ve světě panovala obrovská konkurence – pro srovnání, ve stejném roce vyšlo třeba „The Dark Side Of The Moon“ – a debut se moc neprodával. Vydavatelská firma Columbia dokonce naznačila, že výdělky jsou tak mizerné, že jim pravděpodobně zruší smlouvu na další nahrávky.

To bylo vážné. Jenže tým kolem kapely osvítil Duch Svatý (tedy spíše Nesvatý) a přesvědčil kravaťáky z Columbie, aby ještě vydali singl. „Dream On“. A jak už víme, ten vystřelil – na tehdejší poměry naprosto famózně – a kapela začala být senzací. Neustále koncertovala, rozšiřovala panství, v roce 1975 debut vyšel znovu, a po světě se točila rozličná vydání „Dream On“. Motor byl naplno rozjetý, kapela brala fanoušky na výlety k nebeské báni, a všichni byli nadrženi na věci budoucí. Jste taky napjatí? Tak se stavte na Metalopoli za týden, až tu bude vřeštět druhý érácký longtime „Get Your Wings“!