Valašská pětice DONOR se poslední dobou poměrně výrazně zapisuje do podvědomí rychlé a melodické domácí kovové scény jako důvěryhodné stylové těleso, které vás svým pojetím tradiční metalové matérie rozhodně nezklame. A že to není jen tak nějaká náhoda, dokazuje především na svém třetím studiovém albu „Jeviště snů“, které jí vyšlo letos na jaře u podobně agilních Smile Music.    

A co že lze na takovém „jevišti snů“ spatřit, resp. zaslechnout? Především precizní citaci všech možných postupů, nápadů a stylizací heavy/power/speedmetalového světa, jak ho kdy bigbítový pánbů stvořil a nechal se vyvíjet. Což není myšleno nijak negativně, neboť DONOR, přestože nejsou nikterak zásadně originální, stojí slyšitelně na vlastních invenčních nohou a nedělá jim problém předvést velmi solidní metalový kousek, z nějž zrovna cítíte závan energie a příjemně štiplavé kovové příchuti. To je vlastě momentálně jejich největší devízou, když nad tím tak jeden přemýšlí, a je určitě důležité k tomu doplnit, že kapele se díky tomu daří posluchači překládat kompaktní metalové album se zajímavými okamžiky a výraznými skladbami.   

Sympaticky to načíná hned úvodní „Amnesia“, která zcela bezelstně vykládá všechny karty, na něž DONOR sází: poctivou metalovou kostru, podepřenou dvojitým kopákem, košatý melodický refrén načančaný robustní orchestrací a zkušený a vybroušený projev zpěváka Jožky Fritschky. Celkový dojem kazí snad jen přidaný textový polotovar, co se neštítí mnohých tradičních slovních vycpávek („Amnesia, utíkám sám, nevím však kam, sen se zdá, touha má je dostat se tam“), a díky tomu (a občas i na zbytku celé nahrávky) funguje jako takový jediný zakopaný donorovský pes, co celku příliš neprospívá. Odhlédnuto od něj však kapela vrší povedené skladby jednu za druhou a její sebejistý rukopis působí velmi přesvědčivě. „Krysí král“, klipová „Zlatý klíč“, aspirující na vůbec nejsilnější věc alba, „Bojovníci boží“, „Válka se nezmění“, „Svět za obzorem“, tam všude se kapele naslouchá s velkou chutí, jež vás navíc vždy postrčí k poslechu dalšímu, minimálně stejně intenzivnímu, ovšem s ještě o fousek výraznějším zážitkem, jak v mezičase stihnou všechna ta melodická a kovová zákoutí ještě více „uzrát“ a stát se malebnějšími.  

„Jeviště snů“ je tím pádem rozhodně sympatickým domácím reprezentantem, co se usilovným tréninkem dostal k velmi solidní formě, s níž by se mohl klidně představit i na nějakém tom pomyslném světovém poháru v melodickém těžkém kovu. Medaili by, pravda, asi nepřivezl, ale, jak praví klasik, ostudu by rozhodně neudělal.