Začalo to vlastně celkem nevinně v lednu roku 2018 – odvysíláním dílu pořadu Špína na rádiu Wave, který byl věnován lehce pozapomenuté scéně českého shoegazu. Ta počátkem 90. let vyletěla rychle na výsluní, aby se s ještě větší rychlostí vytratila (téměř) do ztracena. Nebyly v tom žádné vyprodané koncertní haly, byť o něco menší kluby praskaly ve švech, ani ohromná prodejní čísla či zteče televizních hitparád. Scéna kolem několika málo kapel však dokázala strhnout velikou část mladé generace, užívající si svobodu divokých i zároveň krásných raných devadesátek.

Ačkoliv „politický“ aspekt této doby většina zde zastoupených kapel striktně odmítá. Mnozí zpovídaní umělci ani po více než třech dekádách nepovažují svojí tvorbu za něco, co by mělo být až příliš organickou součástí doby těsně po pádu komunistického režimu. Shoegazové kapely se vědomě distancovaly od českého undergroundu a svojí muzikou nehodlaly navazovat na nic z tuzemské hudební tvorby.

Hudební publicista Miloš Hroch (ročník 1989) náleží ke generaci, která zlaté období (nejen) českého shoegaze nemohla zažít. O to víc jej nastartovalo onen zmiňovaný díl Špíny, na kterém se autorsky podílel, přestože sám zmiňuje, že k hudbě tvořené kytarovým vazbením a utopeným vokálem měl zpočátku spíše odmítavý vztah. Svému „přerodu“ v badatele po stopách „zmizelých“ kapel věnuje úvodní část publikace. Její hlavní tíhu však nese pětice nejvýznamnějších (pokud ne vůbec jediných) uskupení, které by se tu více, tu méně daly přiřadit do žánru shoegaze.

Tím nejvýznamnějším je beze všech pochyb pražská formace THE ECSTASY OF SAINT THERESA (dále jen EOST), jejíž „kytarové“ kariéře je věnována rovnou dvojice kapitol. Jedna publikaci otevírá a druhá pak uzavírá, jakoby se symbolicky s poměrně kontroverzním albem „Free-D“ z roku 1994 zároveň uzavřela i tato zářivá etapa tuzemské nezávislé hudby.

Vesměs všechny zde zastoupené kapely se dočkaly na tuzemské poměry výrazného uznání i v zahraničí. EOST, TOYEN, NAKED SOULS, HERE a SEBASTIANS. Ti všichni, snad s výjimkou posledně jmenovaných, se objevili jednak ve vysílání hudební stanice MTV a stejně tak si zahráli i v zahraničních klubech. Toto jsou známá a lehce dohledatelná fakta a páteř takto ambiciózní publikace by to sama o sobě neutáhla. Moc dobře to věděl i Miloš Hroch a tak spustil mravenčí práci ve snaze kontaktovat dobové protagonisty, nad kterými se v některých případech doslova slehla zem.

Mojí největší pozornosti se těšil zejména text věnovaný NAKED SOULS, o kterých jsem věděl jen tolik, že se „ztratili“ někde ve Švýcarsku. O tom, že kapela nezmizela v úplném zapomnění, svědčí i nedávná vinylová reedice jejího alba „Reverb From The Depths“, o kterou se postaral americký nezávislý label Painted Air. Celkově se většina zde zpovídaných hudebníků dívá na tuto svojí etapu s nadhledem, ale přesto vítězí nostalgie a vzpomínání na skvělá léta. Bodejť by také ne, když v onom zlomovém roce nejenže britské studio MTV natočilo reportáž o pražské kytarové scéně, ale také se díky zájmu zahraničních labelů zdálo, že dveře do světa jsou jednou a provždy otevřené dokořán.

Jak to nakonec celé dopadlo, je všeobecně známo. Přesto však jsem si chutí přečetl i méně veselé statě týkající se rozpadu některých uskupení, či řekněme jejich postupný „návrat domů“, jako v případě TOYEN, kteří po anglicky odzpívaném albu „Last Free Swans!!!“ zařadili hned v následujícím roce zpátečku a přišli s deskou „Malíř smutnej“, jež už obsahovala texty v češtině. Okno příležitostí bylo zkrátka velmi malé a v případě takových EOST či SEBASTIANS navíc narazilo na rozpory uvnitř kapel.

Publikace se skvěle čte nejen pamětníkům, kteří měli možnost těchto několik málo intenzivních let zažít osobně, ale s chutí jsem si ji vychutnal i já, přestože můj kulturní obzor v té době tvořila páteční diskotéka na maloměstě. A ačkoliv v případě ne všech zde zúčastněných kapel můžeme hovořit o čistém shoegaze – takoví TOYEN hráli spíše alternativní rock a na zvuku SEBASTIANS bylo velmi znát, že poslouchají THE STONE ROSES – spojovala všechny kapely společná šance prorazit v zahraničí a zároveň ostré vymezení vůči domácí scéně. S odstupem to lze hodnotit i jako jistou formu mladické pózy, obzvláště s přihlédnutím k pozdější tvorbě některých hudebníků, ale tu příchuť „světovosti“ tvorby těchto několika uskupení, s níž přišly až neskutečně krátce po otevření hranic, dokázala kniha zprostředkovat velmi dobře.

Nedílnou kulisou k četbě mi byl i poslech alb, o níž je v publikaci řeč, a přestože i takový Jan Čechtický (basa – SEBASTIANS) je s odstupem let ke své rané tvorbě kritický, tato muzika bez výjimky dokázala obstát v čase. Ne bez šrámů, ne bez postupného nánosu naivity, ale ten jedinečný dobový kontext z ní dělá stále inspirující záležitost. Tohoto tématu se koneckonců i v závěru své knihy dotkne i její autor, kdy zmiňuje několik současných umělců, vycházejících ze své tvorby i ze shoegaze. Nejbližší náplni našeho webu bude asi plejáda blackmetalových a postrockových kapel, které zastřené kytary a utopené vokály pojaly po svém a dodnes dokážou s těmito prostředky pracovat na velmi vysoké úrovni. V publikaci jsou konkrétně zmínění DEAFHEAVEN, ale ti tvoří jen špičku pomyslného ledovce.

Téma, které by vlastně mělo zajímat jen několik dobových pamětníků nakonec Miloš Hroch dokázal pojmout natolik atraktivně, že obstojí v obecné rovině jako hudební publikace pro čtenáře méně znalé historického kontextu či tvorby v ní zastoupených kapel. I na poměrně skromném prostoru, čítajícím necelých 300 stran, dokázal autor rozepsat příběh českého shoegaze nejen jako encyklopedické shrnutí, doplněné mluvícími hlavami, ale rovněž naznačil i širší mezinárodní souvislosti ohledně kytarové muziky. Stejně tak zřetelně načrtnul prostředí, z jakého u nás vznikla reakce na toto dění, jejíž ozvěny dokázaly doletět až do malého Vyškova, kde vznikli HERE. Vracet do raných devadesátek bych se určitě nechtěl, ale po přečtení „Šeptej Nahlas“ opět jednou lituji, že jsem to nezažil osobně.