Příjemných zjištění nebude nikdy dost a o to příjemnější jsou, když potvrdí váš předpoklad.

Vždy když mohu, tak chválím hudební líheň ze země javorového listu, která vyšlechtila mnoho exkluzivních žánrových unikátů a kromě jedné výjimky, Justina Biebera, pro mě visačka „Made in Canada“ znamená skoro až sázku na jistotu, a to hlavně při ochutnávkách neznalého ovoce.

Zde se však budeme zaobírat případem punk-corových stálic z Winnipegu, u kterých i letos s radostí zjišťuji, že minimálně poslední dvě dekády neslevují z vysokého standardu, který nastavil opus „Today’s Empires, Tomorrow’s Ashes” a následujících pět desek. Včetně právě recenzované „At Peace“ by se při troše fantazie by se kvalitativní trajektorie dala vyjádřit i mírně stoupající přímkou.

Každopádně potí, kdy v roce 2015 k zaběhlému triu Hannah, Samolesky, Kowalski naskočil jako druhý kytarista – instruktor Sulynn Hago, dostali PROPAGANDHI jakési progové aroma, která už provonělo předchozí album „Victory Lap“. Kanaďané stále umí mistrovsky vybalancovat punkový švih s hardcorovou zemitostí a s příchodem Haga se do tohoto příkladného hybridu podařilo naroubovat ještě esenci z rozvážné rockové mízy, a to tak obratně, že by se dalo konstatovat, že léty důkladně prověřený veterán dostal elegantní facelift, vrásky teď zvýrazňují hudební šarm a neutrpěl ani jeho charismatický zvuk.

Dále nabízím zjištění, možná překvapivé, ale natolik utkvělé, že se ho pro účely této analýzy nepodařilo zavrhnout. Jde o srovnání s MR. BIG, a to v polohách, kdy opravdu chtějí hrát a nevymýšlejí zpívánky nešťastně zamilovaným. Zdůrazňuji, že se jedná pouze o pocit z toho, jakým obě kapely formují hravost svého materiálu - totiž ani příliš jednoduše či přímočaře, ale ani nikterak komplikovaně či akademicky a tento ideální průnik vyvolává příjemný dojem vzdušnosti a několikrát dokonce i nadšení jako v případě uspořádání hudebního dění v „Day By Day“, kterou navíc doprovází i velmi aktuální textové poselství.

Když už jsem nucen zmínit textovou složku, čemuž se u PROPAGANDHI v podstatě nelze vyhnout, tak ani tady se laťka zajímavosti nesnížila. Filozofující poselství i letos odráží neutěšený stav našeho bytí a otázek na tělo, jako třeba v „Cat Guy“, mimochodem hudebně inspirovanou duchem kolekce „Firepower“ od nikoho slovutnějšího než samotných JUDAS PRIEST, avšak i s dodatkem "stříknuto hardcore punk deodorantem spících SNFU".

Kvarteto tedy rozhodně neztrácí nic ze své údernosti, tato je akorát hudebně košatější, snad i úměrná věku a zkušenostem všech aktérů a pro posluchače přináší větší než malé množství tvůrčí svěžesti. Nápadů se vešlo do třinácti válů skutečně přehršel a nacházet je a vracet se k nim přináší nemalé potěšení. Hned úvodní skladba potvrzuje, že se může „punkovat“ nejen přísně, ale i neotřele ve středních tempech, a to i tak, že jeden z nosných kytarových riffů projde menší metamorfózou a jako agilnější dvojče infiltruje do druhé rychlejší titulní položky. Za jiných okolností by tento fígl asi donutil ukazováček poklepávat na kapsičku se žlutou kartou, ale tady je s uznáním přijat jako součást zábavných kejklí. Slyšte, ó slyšte corpus delicti výše zmiňované hravosti.

Ať už PROPAGANDHI pokoušejí střední nebo pomalejší tempa, zpěvnější – ultra melodické polohy jako v „Stargazing“ vybavené krásným poselstvím o bloudění duše, vždy znějí „heavy“, energicky a zatraceně atraktivně. I v tak vyklidované „No Longer Young“ dokážou kytary na krátkou chvílí doslova vykřesat žár spokojenosti. U kapely, která si kroutí čtvrtou desítku ve svém byznysu, se dá očekávat jistá pohodlnost-rutina, chcete-li souhrnně tradiční přístup. I tento se samozřejmě dá na novince vystopovat („Vampires Are Real“), nicméně je tu především zhudebněná odvaha vyzbrojená dostatečným přísunem poutavých podnětů a ta nedovoluje, aby tradice zasmrádala zatuchlinou, naopak dává velký příslib do budoucna.

„At Peace“ v míře vrchovaté využilo skladatelského potenciálu, jenž předchozí osm let stará sbírka „Victory Lap“ předeslala. Zkrátka ostrý odvaz a dobrý zvuk!