Nokturno je poetický a snivý hudební útvar, který má navodit příjemné pocity, je inspirovaný nocí a měsícem. Jenže když se hraní nokturna ujme uskupení okolo známé postavy s přezdívkou Kvohst, mohou se nokturna zvrhnout v noční můry. Na akustických pre a interludiích je zřetelné, že hudebníci mají velmi dobře nastudované melodické a harmonické postupy nokturn, kterými dovedou navodit uvolněnou, mírně posmutnělou až soumračnou náladu. Svou hudbu však postupně rozvíjejí a dramatizují a v okamžiku, kdy spustí elektrické kytary, ukazují svojí druhou tvář. Pro své další proměny odhazují závoj líbivého zvuku. Vychází z avantgardy a post-blacku. Vytváří napětí pomocí disonantních riffů. Ani není potřeba zapojit blackový skřehot, snad jen občas na pozadí. Předchozí deska „Polar Veil“ stála rovněž na kontrastu mezi harmonií a post-blackovými vlivy. Byla ovšem uhlazenější, byl z ní cítit finský chlad a melancholie. Na „Nocturne“ se rozhodli uši posluchače více trápit až týrat. Nalákat jej na melodický háček a pak mu jej z uší vytrhnout i s kusem tkáně vygradovanou disharmonií. Více se soustředí na psychedelickou podstatu své hudby, ale už to není taková avantgarda jako na jejich prvních albech. Současně oproti svým starším albům na novince kapela přitvrdila. Více se poohlíží po svých dávných kořenech. Už nenechá posluchače zcela usnout, což pro ně bývalo charakteristickým rysem koncem minulé dekády, a přitom je téma noci stále přítomno. Poetičnost nokturna se proplétá celou nahrávkou. Časté jsou akustické kytary nebo klavír - pro nokturno charakteristický nástroj.

Noční variace nikdy neopustí (dobře, na chvilku jej opustí při rozšafnější „Spirit Masked Wolf“). Struktura skladeb i jejich kompozice velí se neustále vracet do kontur klasického soumračného snění definovaného tak strašně dávno, aby nastolená hudební témata mohli vzápětí rozpracovat do svojí hudební vize. Tyto své ambice realizovali v devítiminutové kompozici „Inward Landscapes“, která svou komplexností stojí trochu stranou ostatních sevřenějších skladeb. Svého poetického vrcholu deska dosahuje ve dvojici po sobě jdoucích skladeb, „Nights Tender Reckoning“ a „Mother Destroyer“. První je baladická a zasněná, kdy na pozadí melodického zpěvu se zmítá divoké kytarové tremolo. Druhá přináší skutečnou trýzeň, bolest v kontrastu melodie a atmosférického blacku. Nejde však o návrat k blackovým kořenům páně kapelníka, jen je jim za celou nahrávku nejblíže.

HEXVESSEL založil roku 2009 Kvohst, bývalý zpěvák DØDHEIMSGARD, CODE a bezpočtu dalších kapel. Původem britský hudebník, který si oblíbil Skandinávii. Ve stejném roce, kdy založil tuto kapelu, se přestěhoval do Finska. Kapele se musí připsat k dobru, že napříč svou diskografií prodělává poměrně výrazné proměny. Máme sedmdesátkovou psychedelií načichlá „When We Are Death“, kde dominuje zvuk hammondek či starší avandgardní spolky citující „No Holier Temple“ s výraznou trubkou. Nebo už zmíněné minulé album, kde se vydali do chladných končin. Každé jednotlivé album možná není dechberoucí a skvostné dílo, ale ty žánrové a náladové proměny, které napříč časem kapela dovede do své tvorby začlenit, jsou hodny obdivu. Tentokrát si Kvohst vzal na paškál nokturna a zpracoval je po svém. Obal je velmi příhodný, byť na první pohled budí dojem nějaké rychlé čmáranice. I ta hudba zprvu budí rozpaky, ale současně naznačuje, že pod povrchem to tak jednoduché nebude. „Nocturne“ je nejméně stravitelná záležitost této podivné sebranky. Poslech hudby někdy připomíná polykání rozdrceného skla. Harmonický celek zabalený do ostnatého drátu. Asi bych vymyslel i pitomější přirovnání, ale spíš bych tím případné posluchače odradit. A to rozhodně nechci. Pokud jsou vám po vůli různé post-blackové či obecně netradiční metalové spolky, tohle okuste. Pokud HEXVESSEL ve své knihovně máte, otevřete i tuto knihu.