Ač v sestavě této kapely nenajdeme žádné mladíky, máme co dělat s její debutovým albem. V řadách italských AGANOOR objevíme zkušené hudebníky z dalších žánrově podobně stylizovaných formací. Otázky typu proč mají někteří hudebníci potřebu zakládat další kapely, když stylově se od těch „domovských“ zas tolik nevzdalují, přenechám jiným. Někdy si je pochopitelně kladu také, ale pak si to sám pro sebe uzavřu s tím, že člověk je tvor kreativní a neposedný a ne každé jeho počínání se musí vysvětlit čistě logickými důvody.

Tím nesmysluplnějším závěrem existence AGANOOR by mohla být emise smysluplné a kvalitní nahrávky, což se v tomto případě podařilo. „Doomerism“ je přímočarý a jednoznačný název a s ním také koresponduje i hudba na tomto albu obsažená. Italové to hrnou v pěkně ve stylu ze staré školy, kde hřmotný riff a střední tempo jsou vším. Nahrávka to rozhodně není inovativní, to si řekněme hned zkraje. Že to v tomto žánru ani není vůbec potřeba? Jasně, už mlčím. Je mi taktéž jasné, že tady jde o úplně jiná kritéria.

Stoner doom je tak trochu frajerský styl. Není to žádná moderna ani cool předváděčka. Je to hlavně o sázení hutných riffů a zemitě procítěném vokálu. Z tohoto pohledu to vlastně ani není moc hudba pro ty mladý. Svým soundem odkazujícím někam až do 70. let to prostě ani znít jako poslední módní výstřelek. Je to však zároveň jeden z těch žánrů, který i se svým omezeným výrazivem nepřestává inspirovat mnohé hudebníky a tito pak dokážou tvořit stále dostatečně smysluplné nahrávky. Toto si posluchač naplno uvědomí i po odeznění závěrečné skladby „Mind Shadowing“. Její přímočarý a neměnný rytmus přesně kolíkuje prostor pro emotivně podbarvený vokál Danila Piludu alias Dana Ghostridera. V porovnání s předchozím natlakovaným děním spíše vzdušnější píseň stylovým způsobem uzavírá již tak dosti stylové album.

Jeho vrcholné momenty hledejme však ještě o pár minut dříve, zejména v prostřední části. Epická „Emerald Lake“, kterou spouští zvuk akustické kytary pěkně sesumíruje dění v několika úvodních skladbách a ještě k tomu navíc přidá i rozmáchlejší a emocionálně výrazněji podbarvené plochy. Dan podává na celé ploše alba procítěný a žánrově přesný výkon a zde to navíc ještě okoření velmi vkusnou reminiscencí nezaměnitelného hlubokého hlasu Petera Steela.

Italové si rozhodně věci zbytečně nekomplikují. Dá se říct, že ve všech ohledech předkládají důsledný žánrový standard, ale z každé zde zastoupené písně je znát vytříbený cit pro jeho jedinečnost a silné stránky. Kytarové riffy se vrývají pod kůži, kila se pouští tak akorát, aby se jimi nešetřilo, ale zároveň jimi nebyl posluchač zahlcen. O zkušeném a přesně stylizovaném vokále řeč byla. Obligátní „nástavba“ v podobě melodií a kytarových vyhrávek či sól zde funguje taktéž bez většího zádrhele. Skladby díky tomu dýchají v rámci možností pestřejším životem a netahají tak za sebou příliš těžkou kouli v podobě přeriffované hoblovačky, do které to celé občas může lehce sklouznout.

„Doomerism“ je zkrátka a jasně velmi solidním žánrovým standardem. Deska, kterou ocení především milovníci všeho bažinatého (© RIP) a nikam nespěchajícího. Velmi příjemná stopáž kolem 40 minut ponechává při rozumně zvoleném počtu skladeb dostatek prostoru pro jejich velkorysejší stopáž a zároveň tak umožní skupině předvést i několik nápadů nad rámec mechanického opisování žánrových pravidel. Objektivně bych asi hodnotil číslem 7, ale já jsem fanoušek této muziky pro „odrostlé metloše“, takže si ještě půl bodu přidám. Jsem totiž skálopevně přesvědčen o tom, že album během psaní recenze rozhodně neslyším naposled!