První deska Norů AVKRVST vyvolala slušný zájem a diskuse se vedly především kolem toho, nakolik je tento počin neoriginální a jak moc to komu vadí. Logicky měl tuto záležitost vyjasnit další počin skupiny. Jenže kdo čekal překvapení a cestu za vlastní tváří, tomu druhé album AVKRVST zřejmě nepřinese dostatečné uspokojení. Komu se ale líbil debut, může si naopak libovat v logické návaznosti. Zdůvodnění takového přístupu se nabízí i v koncepční provázanosti s povedenou první deskou "The Approbation". Jakýsi prequel k tomuto albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept, který je neskrývanou poctou vzorům těchto mladých Norů. "Waving At The Sky" se tak zdá být ještě více OPETH, než první album, a polemizovat se tedy dá o tom, zda je to tak dobře. V tomto ohledu totiž vystupují na povrch dvě protichůdné tendence. První představuje opravdu bravurně zvládnutou formu a po všech stránkách hezky složený, vyprodukovaný a nahraný materiál. AVKRVST zkrátka své vzory, především OPETH a PORCUPINE TREE, mají dokonale nastudované a nedělá jim problém skládat poutavé hudební variace na tyto předlohy. Proti tomu samozřejmě stojí pocit neoriginality a snad i kalkulu. Po příznivých ohlasech na debut jakoby se totiž Norové báli vykročit vlastní cestou. A pokud mi to poprvé nevadilo, zde už si nejsem tak jist, že jim to nakonec úplně odpustím.

Pokud se ale oprostíme od podobných myšlenek a vnoříme do vlastní hudby, je nutno ocenit atmosféru a příjemnou výpravnost, možná přímo epičnost. Tu AVKRVST na svém druhém albu ještě rozvíjí a cítit je silné zaměření na vyprávění příběhu, který vlastně vysvětluje děj debutu, jenž se zabýval neveselými pocity a temnými myšlenkami muže skrytého před civilizací kdesi v pustině, kde přemítá o smyslu své další existence. Nyní se dozvídáme o důvodech a traumatech, které sem tohoto muže po rodinné tragédii zahnaly. Příliš veselosti se tedy čekat nedá, album je z velké části utopeno v melancholických náladách, ale prostupují ho i agresivnější prvky, celkem dost energie a nakonec se dočkáme i psychedelických nálad, které v závěru alba přeberou otěže. Celé dílo pak uhlazuje a svým způsobem srovnává do ucelené podoby značná melodická ladnost. Ta je všudypřítomná a přesně podle vzoru OPETH infiltrovaná jak do metalově ostřejších pasáží, tak do převažující progrockové formy, která nezřídka sklouzává až do orchestrálně působících aranží.

Stejně jako v případě debutu je potřeba pochválit produkci a zvukovou stránku. Jasně znějící akustika i výrazně doznívající riffové pasáže mají příjemnou barvu, tak trochu prosvětlenou a suverénní vokál nad tím pluje v emotivních náladách. Tím se obnažuje a zvýrazňuje vlastní hudební obsah, který je vedený hodně citlivě a často se silným melancholickým podtónem. Paradoxně se tato náladová poloha prosazuje i v silovějších riffových pasážích, které by jinak odkazovaly na drsnější polohu uctívaných OPETH. U AVKRVST to ale místy začíná působit až násilně a možná se Norové do této silovější polohy zbytečně tlačí, protože jejich doména je především v jemnější melodické ladnosti. Tam skupina bojuje mezi přívětivější efektní strukturou, která by se možná dala považovat až za trochu šablonovitou, a hravě se tetelícími progresivními tendencemi, které odkazují k dalšímu z jejich vzorů v podobě Britů PORCUPINE TREE. Trochu do pozadí jdou prvky psychedelie, na debutu výrazně oživovující daný koncept.

Ale abych byl spravedlivý, jistá dávka psychedelie a retro progresivních hrátek se objevuje v závěrečné skladbě, která je asi tím nejoriginálnějším, co AVKRVST doposud stvořili, a i jistým náznakem, že by Norové mohli najít vlastní osobitou tvář. Že by to byla tvář trochu zaprášená nánosem hluboké minulosti by mi ani tak nevadilo. Otázkou ale je, zda by se tím nestali jen další partou z mnoha, jež se snaží obracet k retro kulisám ve snaze oživit kouzlo, které bylo kdysi přirozenou a působivou hudební genezí, zatímco dnes se může jevit jen jako sázka na fungující princip a hra na efekt. Ale to už jsem se dostal do roviny spekulací a návrat zpět k albu "Waving At The Sky" a jeho hodnocení je pro mě nakonec celkem jednoduchý. Byť je trochu těžší Norům odpustit ten spektákl napodobujících rejstříků, opět je to album hodně příjemné a výrazné. A především stále funguje koncept a náladová stránka.