Laťka byla nastaveno opravdu vysoko. První série představila Star Wars fenomén v dosud neviděném světle. Tam, kde Rogue One jen lehce naznačilo cestu pro vážnější téma, přichází Tony Gilroy a servíruje ultimátní dotaženou podívanou, která se nebojí silně politických témat ani motivů, které dosud byly ve hvězdných válkách tabu, jako je například sexuální násilí.

U té politiky se na chvilku zastavím. Není žádným tajemstvím, že George Lucas byl v době konstrukce Star Wars poměrně levicovým člověkem, což se propsalo i do jeho díla. V té době to byla částečně kritika vietnamské války. V Andorovi jsou témata mnohem přiznanější a odkazy na například německý nacismus nebo současný populismus viditelnější. V seriálu Povstalci se zmiňuje událost nazvaná Ghormanský masakr a toho tu jsme svědky. I pro Ghormanský příběh byla inspirací historie, tady konkrétně francouzský odboj. Ghormany povětšinou i hrají Francouzi a jejich jazyk má naprosto identickou zvukomalebnost, která vás bouchne do uší téměř ihned. Tvůrci seriálu tu nevykouzlili jen novou planetu, ale stvořili i její kulturu se vším všudy.

Fakt, že jde o silně politický thriller, na vás Andor křičí z každé epizody. Je tu opět naprosto dokonale vykresleno, jak zákeřné Impérium je. Jakým způsobem vykořisťuje planety je jedna věc, které jsme již byli svědky. Ale tady se jde dál a vidíme, že se Impérium neštítí téměř ničeho a to nejen navenek, ale i uvnitř ve svém srdci. Lehce naznačeno to bylo v minulosti například v Rogue One, na konfliktu velkomofa Tarkina a ředitele Orsona Krennica.

Ačkoliv jsou tu tato témata „zla“ silně akcentována, tak jednotlivé postavy rozhodně nejsou černobílé. Jak na povstalecké, tak na imperiální straně sledujeme postavy, které se svojí „karmou“ pohybují v nějakých odstínech šedi. Nikdo zde není idealizován a téměř všichni se řídí zákonem „účel světí prostředky“.

Seriál je opět rozdělen na zhruba třídílné bloky, které tvoří trochu ucelenější vyprávění s nějakém konkrétním tématem. Na úplném počátku máme možnost sledovat chaos při budování povstání. Absolutní nekoordinovanost povstaleckých buněk. Vedle nich pak sledujeme opět Senátorské špičky, jako je Mon Mothma, a jejich propojení s postavou Luthena Raela, která zezadu tahá za nitky. Celý příběh se po stále zpevňuje a spěje přesně do bodu, kde začíná Rogue One.

Pokud bych si tu měl na něco zanadávat, tak to bude tempo, které je na počátku pomalejší a na konci trochu zrychlené. Je tu hned několik motivů, jako je Cassianova sestra, které se evidentně nepodařilo v seriálu více rozvést. Vinu na tom má samozřejmě fakt, že původní záměr pro ságu Andora nebyl o dvou sériích, ale pohyboval se v mnohem širších mantinelech.

To je ale asi jediná charakterová vada. Vyseknout poklonu musím nad produkční hodnotou. Fyzické sety a prostředí, ve kterém se používají reálné lokace, to vše sem skvěle zapadá. Natáčelo se například v budově Ciudad de las Artes y las Ciencias ve španělské Valencii, které je největším dílem architekta Santiaga Calatravy. Právě fyzičnost setů dává seriálu potřebnou realističnost a zemitost. O hudbě lze říci, že je na seriál nadprůměrná, ale já jsem ve světě Star Wars zmlsaný ikonou zvanou John Williams a do takových výšin to samozřejmě nesahá.

Už jsem zmínil, že Andor je po všech stránkách asi nejvyzrálejší a nejdospělejší Star Wars projekt. Najde se tu vlastně prostor pro nějaký humor? Odpověď je ano, ale i ten je mnohem sofistikovanější. O mnoho zábavných scének se postará opět robot, v tomto případně přeprogramovaný imperiální zabiják K-2SO, nicméně humor se tu těží i z témat, která na první dobrou zas tak srandovní nejsou. Například imperiální propaganda. A samozřejmě je tu i celkem dost zábavných easter eggů, nicméně i ty jsou mnohem lépe ukryté a směřují například k románové trilogii od Timothyho Zahna.

Velmi oceňuji to, že se podařilo téměř všechny hlavní postavy nějak smysluplně ukončit. A někdy velmi překvapivým způsobem, který mě vlastně potěšil, když jsem o jednotlivých charakterech trochu víc přemýšlel. Kategorie, kde se první sérii překonat nepodařilo, je určitá ikoničnost scén. Řeč, kterou má v senátu Mon Mothma, je samozřejmě skvělá a díl věnovaný Ghormanskému masakru je opravdu fascinující, ale nejsou tu žádné scény, které bych chtěl vidět podruhé a potřetí. Nic jako je finální rozmluva Cassianovy adoptivní matky Maarvy Andor, sila vězeňského povstání na planetě Narkina 5 nebo souboj Luthenovy lodě Fondor Haulcraft s imperiálním Arrestorem. Pryč je i to překvapení, které první sezóna způsobila tím, jak odlišná byla. Druhá série je velmi důstojným navázáním, které vlastně nedělá nic špatně a u kterého je mi líto, že není rozvedeno minimálně ještě do jedné sezóny, neboť jsem si jist, že téma vytváření povstaleckého odboje bylo možné zpracovat důkladněji.