Už když jsem si i přes moji jinak velikou spokojenost tak trochu postěžoval na repetitivní mustr, který byl aplikován na předchozí album FALLUJAH, bylo mi zároveň jasné, že tento funkční model bude použit i příště. Uplynuly 3 roky a americká kapela se hlásí s další kolekcí, která mi v tomto dává zapravdu. Ale ještě než jsem si na to stačil zabrblat, dostalo se mi toto osmero kompozic (opět) velmi rychle pod kůži a já mohu hned zkraje zkonstatovat, že skupině z kalifornského San Francisca se daří udržovat fungující a vyzkoušené postupy do té míry, že to pořád generuje velice solidní skladby.

Svému rozhodně napomáhá i po turbulentních letech ustálení alespoň jádra sestavy na postech kytaristů a především za mikrofonem. Kyle Schaefer nahrává s kapelou již druhé album v řadě a zdá se, že jeho vokály tvoří její čím dál výraznější trademark. Když jsem jej viděl během pražského vystoupení FALLUJAH v listopadu roku 2022, byla evidentní jeho jistota i mimo studiové mašinky a „vylepšovače“. Na jeho dispozici zvládnout ostré metalové vokály a stejně tak náročnější melodické pěvecké party doslova stojí a padá aktuální tvůrčí rozpoložení americké skupiny.

Smiřme se definitivně s tím, že ti divocí jezdci nadpozemské deathmetalové moderny jsou pryč, respektive toto téma se z jejich pohledu zdá být definitivně vyčerpáno. Možná s tím už jsem trochu otravný, ale desku „The Flesh Prevails“ miluji i po více než 10 letech od jejího vydání a loni vydaný remaster, upravující zvukovou „prasárnu“ původního vydání tuto moji lásku jen prohloubil.

Je tady však rok 2025 a s ním skupina hrající stále dostatečně údernou metalovou modernu. Modernu, ve které je dostatek místa jak pro ostré rytmické výpady a masivní kytarové riffy a stejně tak pro výrazný melodický refrén, kterými se tedy letos rozhodně nešetří. Kyle je v tomto ohledu možná ještě ve větší ráži než tomu bylo naposled a jeho hlas servíruje pestré menu, které se rozhodně nezajídá ani s plynoucím časem.

Již dopředu uvolněné singly avizovaly stylové vymezení a silné stránky alba. Trojice zveřejněných skladeb patří na něm zároveň k těm nejsilnějším kusům, byť ty ostatní rozhodně nijak výrazně nezaostávají, pokud vůbec. Členitá „Labyrinth Of Stone“ si to rozjede ve středním tempu, ale tato cesta se postupně klikatí a časté rytmické kejkle píseň postupně zpestří vysoce nad rámec přímočaře střiženého válu. Ovšem ne natolik, aby z ní nevyčníval refrén, kterému se ale ani za nic nechce z hlavy. No a když se o slovo přihlásí ono pro kapelu typické „pidlikání“ sólové kytary, jsem opět chycen. 

Je zajímavé, že moderní formy metalu s melodickými refrény v poslední době spíše nevyhledávám, ale tato skupina umí onen poměr mezi zemitým metalem a jeho uhlazenou formou namíchat tak atraktivně, že vám není protivná ani jedna složka z této mixtury metalových proudů. FALLUJAH na tomto albu nespekulují a nehledají osvěžení svého zaběhaného stylu za každou cenu. Naopak, udržují, ba doslova hýčkají svoji vlastní tradici. Ta, jak už bylo řečeno, stojí na kontrastech ve formě zbytků deathové minulosti a moderně znějícího metalu, který nestrká hlavu do písku před chytlavými refrény. I zde všudypřítomná sólová kytara Scotta Carstairse pak funguje jako tmel mezi jednotlivými třecími plochami, které by v rukou méně zkušených tvůrců mohly rychle eskalovat.

Během poslechu dalšího povedeného refrénu ve skladbě „Step Through The Portal And Breathe“, kterému předchází natlakovaná a velmi účelně gradující pasáž, se definitivně kloním k názoru, že v momentálním tvůrčím rozpoložení nemusí FALLUJAH na svých kompozičních postupech nic měnit. Zde není potřeba žádných inovací ani poohlížení jinam pro inspiraci. Na „Xenotaph“ si všechno perfektně sedlo a s každým dalším poslechem album dokáže postupně odhalovat své bohaté přednosti. Už předchůdce byl v tomto směru velmi dobře vyladěnou nahrávkou, ale ta letošní jakoby k jeho kvalitám ještě přidala. A je jedno, jestli mluvíme o výraznějších a poutavějších skladbách, svižné dramaturgii anebo celkově o atraktivitě hudební náplně této kolekce. Američané hrají na vysoké úrovni jeden z možných proudů moderního metalu, který se nebojí tradice a který zároveň bere jako výzvu skloubit chytlavou melodiku s dobrým vkusem. Já že jsem tuto kapelu ještě před pár lety odepisoval?