Kapela okolo Jonase Renkseho a dnes již pouze Renkseho, protože Anders Nyström skupinu opustil, prodělala svůj největší vývoj v prvních deseti letech své existence. Tehdy to bylo, co album, to mírný posun. A šlo o vesměs zajímavý materiál, ať už slavná „Brave Murder Day“ nebo „Discouraged Ones“ až po vyvrcholení v podobě „Viva Emptiness“. Právě „Viva Emptiness“ jsem od nich měl nejraději a svého času jí „sjížděl“ stále dokola. Jenže krátce poté studnice inspirace začala vysychat a kapela se již z vytyčeného směru nedokázala vymanit. Již před více jak deseti lety se v naší dobové recenzi na „Dead End Kings“ psalo o slepé uličce vlastní tvorby.

Z kapely neodešel pouze Anders Nyström, ale i Roger Öjersson. Obligátní zdůvodnění „creative preferences… and personal schedules“ o skutečných důvodech mnoho neřekne. Ale ono je to beztak jedno, protože Jonas Renkse je a posledních nejméně patnáct let i byl takřka výhradní autor hudby. V tom je asi i zakopaný pes. Jede si pořád tu svou a nenechá si do toho kecat. Vesměs se pokračuje ve starém mustru, že se trochu rozjedou kytary, několikrát se protočí mnohdy i slušné riffy, ale pak se přepne do minimalistického hudebního doprovodu, aby vyniknul Renkseho uplakaný zpěv. To, co působilo kdysi, se už začíná zajídat. Minulé album začínalo velmi slibně singlem „Austerity“, který vzbudil dojem, že konečně by se mohly začít dít věci. Jenže se nakonec opět neděly.

Album má své světlé momenty, které by si s respektem ke starší tvorbě zasloužily vyzdvihnout. Single „Wind of no Change“ má ve svém názvu přesně to, co si myslím o tvorbě KATATONIA posledních patnáct let. Jenže je to zrovna tato píseň, která je zajímavá a má v sobě neotřelý nápad. Hlavní motiv je postavený na navrstvení zvuku na riffový podklad a podpoření sborem. Jen kdyby tak kapelník neměl tu potřebu v každé skladbě utlumit hudbu a zazářit svým procítěným projevem. Je to stejné jako minule s „Austerity“, navnadí, nabudí, ale ve výsledku vyzní do prázdna. Jak bylo poznamenána v recenzi na „City Burials“, kapela má progresivní tendence a klade důraz na nepředvídatelnost. Jenže své karty už dávno vyložila a posluchač ví moc dobře, že jakmile se rozjede slibný kytarový motiv, ostřejší riff, náběh na chytlavý refrén (se kterými kdysi problém neměli), přijde zvrat a předvídatelná změna, která v naprosté většině případů znamená utlumení drajvu a nástup truchlivého zpěvu kapelníka. „The Light Which I Bleed“ je toho ukázkovým příkladem.

Ve výsledku se pak raději soustředím na skladby, které pomalé, melancholické vody vůbec neopouštějí. „The Liquid Eye“ je esencí melancholického potenciálu téhle party, vykoupáním se ve vlastním splínu, krásy v krajině smutku. Tohle Renkse umí a nebýt už za ta léta imunizovaný, dokázalo by mě to dostat do kolen. Podobně i „Departure Trails“, která svou lehkou melodií a uvolněným projevem dokáže navodit potěchu z poslechu.

Neznat minulou tvorbu, asi bych s aktuálním albem neměl problém. Možná bych jej i vychvaloval. Jenže „Nightmares as Extensions of the Waking State“ je už hodněkrát převařená voda, mozaika použitých motivů. Stále dokáže zapůsobit, ale překvapit už tahle parta bohužel nedokáže. Je to jako ten obal. Na fotku jelena za soumraku někdo přimaloval oheň. Jelen se dívá a větří lovce, ale ohně na svých plecích i hlavě si nevšímá. Není v něm výraz bolesti nebo zděšení. Má stále ten stejný upřený pohled analyzující jemné změny v pachu ve větru, spálená srst nevadí. A až dohoří, bude mu to už vlastně jedno.