Byl to židovský prozaik a humanista Elie Wiesel, kdo se svými ideově spřízněnými kolegy pronesl, že v souvislosti s holokaustem bychom měli zachovávat mlčení jakožto akt poklony či lépe řečeno piety za důstojnost milionů obětí. V symbolickém významu předešlé věty je tedy jakákoliv literatura, film nebo poezie vnímána coby neuctivé pokřikování mezi náhrobky zavražděných a často bohužel anonymních nešťastníků nacistické ideologie. V přímé opozici ovšem vždy stála a naštěstí nadále stojí myšlenka o nutnosti takzvané promluvy, jelikož každé, byť sebeotřesnější svědectví přeživších nebo důkladná akademická analýza dané problematiky je lepší, než aby hrůzy holokaustu zmizely z kulturní a estetické paměti lidstva. Mlčení za oběti holocaustu je navíc morálně ošemetné tím, že se nepřímo povyšuje nad jiné tragédie. Stačí si položit řečnickou otázku: v čem byl holokaust horší než masové vyvražďování Tutsiů, arménská genocida případně anihilace původních obyvatel Ameriky? Promluvy od zasvěcených svědků reflektující válečné hrůzy rovněž zabraňují v šíření lží a senzacechtivých teorií od lidí, kteří z utrpení pouze profitují, což nás přivádí k dokumentu CHAOS: The Manson Murders (2025), jehož jádro stojí na nepodložených „faktech“ a konspiračních blábolech.

Katalog platformy Netflix nabízí vskutku širokou škálu nejrůznějších dokumentů. Pohnuté osudy sportovních hvězd, vzestupy kontroverzních magnátů, portréty zločinců, mapování drsných věznic, zkoumání historie, minulosti, budoucnosti. Zkrátka cokoliv vás jen napadne. Tudíž nelze pokládat za zvláštní, že udržet produkční, faktografickou a řemeslnou kvalitu v tak barvité paletě témat je zhola nemožné. Poptávka hladových diváků bývá sice chuťově nepředvídatelná a mnohdy vybíravá, avšak co si budeme povídat. Nejvíce táhnou buď události aktuální nebo ty časem prověřené. Na soudobých skandálech, zločinech a sociálně kulturních tématech nás láká pocit blízkosti. Pocit toho, že dané události prožíváme teď. Historické milníky pro změnu prošly důkladnou časovou zkouškou, která dokumentaristům slouží jako spolehlivý kompas. Přesněji řečeno je snadné určit, co diváka zajímá a co už o poznání méně. Odvážný tvůrce bude zkoumat témata pozapomenutá případně méně atraktivní. Ten, kdo sází na jistotu, si vybere cestu nejmenšího odporu.

Proto tolik dokumentů o světových válkách, teroristických útocích, slavných sportovních legendách, muzikantech a hercích. Neustálá recyklace jedněch a těch samých témat je, zdá se, nekonečná. Výjimkou není ani manipulativní Charles Manson a jeho zločiny. Život tohoto vraha, sektáře a neúspěšného hudebníka patří bezesporu mezi ty nejvíce šokující a současně nejlépe prozkoumané. Máme k dispozici detailní policejní zprávy zaznamenávající řádění Mansona a jeho „rodiny“ takřka hodinu po hodině. Můžeme čerpat znalosti z obří hromady knížek, podcastů, filmů a pochopitelně i dokumentů. Co nového říci k sérii brutálních vražd z konce šedesátých let, když toho víme tolik? Patrně nic, pokud se ovšem k dané výseči amerických dějin nepokusíme přistoupit s poněkud odlišným úhlem pohledu. Právě takový přístup si zvolil režisér Errol Morris, který má na svědomí kupříkladu oceňovaný dokument American Dharma (2018), jenž si vzal na paškál bývalého poradce Donalda Trumpa a politického stratéga Stephena K. Bannona.

Errol Morris do středu svého aktuálního počinu staví investigativního reportéra a spisovatele Toma O'Neilla, přičemž hlavní zdroj obsahu čerpá informace z jeho knihy CHAOS: Charles Manson, the CIA, and the Secret History of the Sixties (2019). O'Neill v kostce tvrdí, že Manson byl ve skutečnosti zapojen do špionážního programu CIA jménem Operace CHAOS, jehož trvání se rozpínalo v rozmezí let 1967 - 1974 a mělo za cíl (mimo jiné) odhalit zahraniční vliv na domácí rasové nepokoje a protiválečné protestní akce. Manson se měl naučit složitým technikám ovládání mysli, manipulacím s davy za pomoci LSD a následně zosnovat rasově motivované vraždy pod dohledem samotné CIA. Tohle všechno zní možná zajímavě a lákavě, ale má to jeden podstatný háček. O'Neill nemá k dispozici jediný hmatatelný důkaz. Pracuje s domněnkami, fabuluje a spoléhá na svůj úsudek. Lidově řečeno plácá do větru.

Charles Manson patří mezi notoricky známá témata obdařená silným magnetismem. Tričko s jeho obličejem nosil začátkem devadesátých let Axl Rose během koncertů GUNS N‘ ROSES. Provokatér Brian Hugh Warner si umělecké jméno MARILYN MANSON vytvořil spojením odkazů na oslnivou krásu a čiré zlo. Charles Manson je bezesporu součástí popkultury. Jeho jméno zná bezpečně i ten, kdo se o historii USA a slavné kriminální případy nezajímá. Jenom těch dokumentů, televizních filmů, seriálů, ale i autentických rozhovorů se samotnými viníky. Nelítostný kat Tex Watson, jedovatá hippie harpie Patricia Krenwinkel, sebezpytující zrádkyně rodiny Linda Kasabian, ale i samotný Manson. Internet se raritními záběry jen hemží. Mezi nejslavnější patří nepochybně vězeňské interview s Mansonem, které v roce 1986 zprostředkoval populární americký moderátor Charlie Rose. Můžeme jít ale klidně dál, neboť co nezachytily kamery, to doplnila literatura. Tou nejuznávanější je dozajista monolit Helter Skelter: The True Story of The Manson Murders (1974) od bývalého prokurátora a autora Vincenta Bugliosiho. Vřele doporučuji.

Spletitý svět Mansona byl v neúnavném toku let zkrátka prozkoumán do samotných základů, ale to neznamená, že bych se netěšil na neobvyklý pohled, který by děsivý obraz obohatil o pár dalších temných tahů. Začněme tím lepším. Aktuální dokument CHAOS nemá problém předložit divákovi poměrně širokou kolekci archivních materiálů, fotografií a pro mě osobně i řadu dosud neviděných záběrů z místa činu. Errol Morris tyto časosběrné záběry rámuje moderní vizuální složkou. Autentické záznamy doplňují grafické vsuvky, animace a rychlý střih. Černobílé fotografie zkrášlují popisky a krvavě rudé zabarvení okrajů. Pokud někdo zmiňuje zbraň v rukou útočníka, vidíme automaticky předtočený záběr korespondující s vyprávěním. Tělo jedné z obětí bylo nalezeno po týdnu, což režisér zdůrazňuje detailním pohledem na hemžící se červy. Estetické hrátky s obrazem, zlověstné ruchy, psychedelické vsuvky a moderní střih vyvolávají dojem umělecky zabarveného projektu, na jehož půdorys je naroubován kriminální motiv. Občas je to působivé, jindy spíše tlačené na efekt a někdy vyvolávající dojem zbytečnosti.

Řemeslnou stránku tedy můžeme přinejmenším považovat za zajímavou. O poznání horší je to s obsahem, který jsem nakousl výše. Fakta jsou jasná. Bezpečně víme, co se tehdy stalo, a že k tomu opravdu došlo. Mstivý kriminálník Manson zneužil pozvolna uvadajícího kultu hippies, aby řečnickými dovednostmi a drogami ovládl mysl několika naivních mladých lidí, z nichž si následně vytvořil vražedný nástroj. Sám se pasoval do pokřivené verze posvátné modly, dealera drog, pasáka a kazatele, jehož teorie o „Helter Skelter“ (stejnojmenný song od BEATLES) vycházela z apokalyptické předpovědi popisující válku mezi rasami, zakončenou pádem civilizace. Na všechno měl odpověď a každou pochybnost dokázal vyvrátit. Vytvořil si zlověstnou verzi katechismu, pro kterou byly systematicky vymyté mozky jeho věrných oveček ochotny udělat cokoliv. Tato pečlivě zdokumentovaná trajektorie událostí vrcholící nesmyslným masakrem má však dle O'Neilla plno děr. Pan spisovatel sice nemá žádné důkazy, ale má svou teorii. Má tušení a celou hrst domněnek, jimiž vyplňuje prázdné díry v příběhu.

O'Neill s dopomocí písma nalezl klíč k tomu, jak propojit osobu Mansona a utajený program MKULTRA, jehož geneze spadá do počátku padesátých let. CIA prokazatelně zkoumala působení LSD na mysl lidí různých národností a pohlaví. Cíle těchto experimentů byly různorodé, ale jedním z nich mělo být zodpovězení zásadní otázky. Dají se s využitím drog vypěstovat poslušní zabijáci? Kdo ví? Do programu mohl být klidně zapojen i atentátník Harvey Oswald, že? Program měl později vyvíjet i školené špiony pro zmiňovanou operaci CHAOS a trval do roku 1973. Tedy ano. Můžeme konstatovat, že existovala časová spojka mezi tím, co vymýšlela CIA, a kázáním Mansona v bývalých filmových ateliérech Spahn Ranch. Nalézt ovšem přímou souvislost je zhola nemožné.

Manson strávil většinu života za mřížemi. Roku 1967 zrovna pobýval na svobodě. Pak ale porušil podmínku tím, že odcestoval do San Francisca, kde začal pomalu verbovat svou armádu. Kromě nenávisti vůči státním systémům, autoritám a bohatým lidem, tvořila potravu pro jeho rostoucí hněv nepochybně i marná snaha o rozjezd hudební kariéry. Nějaký čas byl ubytován v prostorách bezplatné lékařské kliniky Haight-Ashbury, v níž si malou laboratoř zřídila i CIA pod falešnou nálepkou ubytovny pro hippies. Laboratoř vedl psychiatr Louis West, jehož napojení vedlo přímo do útrob programu MKULTRA. West pro svou laboratoř sháněl mladé subjekty a testoval na nich účinky psychotropních látek. Otázky se samozřejmě nabízejí. Došlo ke spojení Westa a Mansona? Mohli se opravdu setkat? Tom O'Neill v dokumentu poněkud křečovitě přiznává, že očité svědectví natož písemný dokument nemá, ale má své tušení a to stačí. Jeho vlastní přesvědčení je dostatečným argumentem k tomu, aby hrdě prohlásil, že Manson získal dovednosti ovládání mysli od CIA. Bože!

A tak to jde v dokumentu CHAOS stále dokola. O'Neill vyzvrací nějakou hypotézu, na pozadí zalomozí zlověstné smyčce a jelikož Errol Morris nemůže vypuštěnou verbální vatu opřít o žádný důkaz, přepne raději na další úhel pohledu nebo rovnou odbočí k reálným, již stokrát viděným faktům. Užitý eklekticismus je ale v první řadě matoucí a nanejvýše otravný. Faktografická kostra příběhu je neustále špikována konspiračními přísadami. Každá událost v životě Mansona má v očích O'Neilla další vysvětlení. Každý skutek svou druhou tvář a rovinu. U dokumentu vypovídajícím o škodlivém vlivu vonných stromečků na zdraví řidiče bych konspirační teorie snesl, ale zaujímat podobný postoj v případě bestiálních vražd, při kterých jen tak mimochodem zemřela i žena v osmém měsíci těhotenství, mi přijde krajně nevkusné a neetické. Divák má jednoduše uvěřit tomu, že vraždy Mansona a jeho přívrženců byly řízeny shora a dost možná i posvěceny samotným Richardem Nixonem. Já osobně si myslím, že dokument měl v první řadě zajistit vyšší poptávku po knize pana spisovatele a režisér mu posloužil jako užitečný idiot.

Celkově jde o velké zklamání. Roztříštěná mozaika polopravd, konspiračních teorií a neuspokojivé zkoumání notoricky známého případu, která náhodně přepíná mezi různými tématy. Nic více ani méně. Výsledek odpovídá samotnému názvu. Chaos! Dokument připomíná špatně dochucený pokrm, ve kterém se portrét o manipulativním muži dokonale utápí pod nánosem zbytečné mastnoty. Z faktického příběhu o skupině zfanatizovaných mladých lidí, co svými obludnými činy zasadili fatální ránu ideálu hippies, zůstal jen neforemný patvar. Množství raritních fotografií, policejních svědectví a dochovaných rozhovorů s vrahy, včetně samotného Mansona, ještě více upozorňuje na promarněný potenciál. Stačilo zúžit perspektivu na Mansona a jeho „rodinu“ a mohl z toho být sice průměrný, ale slušně fungující dokument. Jenže takový dokument by nezajistil zvýšené prodeje polozapomenuté knihy. Vrátím se proto na začátek textu. Promluvy jsou nesmírně důležité. Čím více autentických svědectví, poctivé policejní, vědecké i akademické práce vpletené do filmových drážek a vepsané do knih budeme mít k dispozici, tím lépe se nám bude dařit držet si podobné bludy od těla. Milovníci konspiračních teorií si patrně smlsnou, ostatním radím nevstupovat.